Vykřičník

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Vykřičník

Interpunkční znaménka

apostrof     '
čárka   ,
dvojtečka   :
otazník   ?
pomlčka        
spojovník   -  
středník   ;
tečka   .
uvozovky   „ “       » «
vykřičník   !
výpustka     ...
závorky   ( )   [ ]   { }   ⟨ ⟩

Vykřičník (!) je interpunkční znaménko, které se zpravidla používá pro ukončení věty rozkazovací nebo zvolací, po citoslovci nebo ke zdůraznění věty oznamovací. V češtině se od předcházejícího slova odděluje zúženou mezerou; ve francouzštině se od něj odděluje mezerou (resp. správně typograficky slabou spacií/osminou čtverčíku).

Vykřičník se jako interpunkční znaménko začal používat v 16. století.[1] Dnešní podoba se však ustálila až s rozvojem typografie, v 17. století. Historici typografie se většinou kloní k názoru, že vykřičník vznikl z latinského slova „io“, citoslovce nadšení. To se na konci otázek zkracovalo na “Io.”, přičemž sázením I a o z jednoho tiskařského typu se postupně vyvinul dnešní znak. Původní význam „nadšení“ se rozšířil ke dnešním významům příkazu, důrazu a výstrahy. Jako logotypy se vykřičník i otazník osamostatnily a používají se i mimo psaný text.[2]

V češtině je začátek používání vykřičníku a dalších interpunkčních znamének spojen zhruba s nástupem bratrského pravopisu. Obrozenci a jazykoví brusiči ještě v 1. polovině 19. století interpunkci nevěnovali pozornost. Martin Hattala v roce 1857 napsal pravděpodobně první komplexnější pojednání o dělidlech, v němž „znak podivení“ (!) spolu se „znakem otázkovým“ (?) zařadil mezi „znamení hlasoměnná“.[3] Ostatní autoři tento výklad příliš nereflektovali, například druhé vydání matičního Brusu zmiňuje jen čárku a středník a třetí vydání navíc jen tečku.[4] František Bartoš v 1. vydání své Skladby roku 1878 podobně rozlišuje dělidla, podobně jako Hattala, na ta, která označují části vět, a ta, která označují přízvuk vět (otazník a vykřičník). Teoretici používali pro označování dělicích znamének nejednotnou terminologii, pro vykřičník se krom zmíněného Hattalova „znaku podivení“ používaly například názvy „vzvolavník“ (Karel Koblížek, 1876), „zvolavník“ (František Bačkovský) či „rozkazník“ (Pravopis ve škole obecné, K. Taubenek a T. Duchacká, zmiňuje též František Bačkovský v Brusu jazyka českého – např. ve 4. vydání z roku 1894). Dnešní názvy pocházejí víceméně od Františka Bartoše. Slovo „vykřičník“ bylo ostatně původně obsazeno jiným významem, Václav Hanka jím označoval citoslovce.[4]

Speciální použití[editovat | editovat zdroj]

Česká dopravní značka Jiné nebezpečí

Vykřičníkem (v textu zpravidla samostatně uzavřeným do závorky), je možné naznačit údiv, varování, upozornění čtenáře apod. V neformální komunikaci se někdy pro zdůraznění vykřičník zdvojuje či zvíceronásobuje či používá v kombinaci s otazníkem.

Španělština[editovat | editovat zdroj]

Ve španělštině věty zvolací vykřičníkem nejenom končí, ale i začínají – za tímto účelem se na jejich počátku používá obrácený vykřičník: ¡ Toto typografické pravidlo platí od 18. století a je dále uplatňováno, stejně jako v případě obráceného otazníku, v galicijštině (s různou mírou důslednosti), leónštině a v některých domorodých jazycích zemí, kde je španělština úředním jazykem (např. v indiánském jazyce nahuatl).

Romština[editovat | editovat zdroj]

Ve společném mezinárodním pravopisu romštiny (Maśkarutno lekhipe) se kuriózním způsobem používá ve vokativu, kde se píše před poslední slabikou jeho koncovek, např. Roma!le, phral!a apod.[5]

Kojsanské jazyky[editovat | editovat zdroj]

Při zápisu některých kojsanských jazyků a v jejich přepisu IPA se pro postalveolární mlaskavku používá symbol ǃ (entitou ǃ), při běžném zápisu nahrazovaný vykřičníkem – viz např. jméno známého herce N!xau.

Matematika[editovat | editovat zdroj]

matematickém zápisu vykřičník označuje operaci faktoriál.

Informatika[editovat | editovat zdroj]

Operátor pro logickou negaci v programovacích jazycích C, C++, C#, Java a některých dalších.

Šachová notace[editovat | editovat zdroj]

V šachové notaci se vykřičníkem označuje silný (dobrý) tah, dvojicí vykřičníků velmi silný tah. ?! je označení pochybného tahu a !? překvapivého a riskantního tahu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HLAVÁČEK, Ivan; KAŠPAR, Jaroslav; NOVÝ, Rostislav. Vadamecum pomocných věd historických. Jinočany : HH, 1997. ISBN 80-86022-09-9. Kapitola Paleografie, s. 35.  
  2. Jaroslav Švelch: Frekvence a distribuce otazníku a vykřičníku z hlediska komunikační funkce výpovědi, FF UK, 2004/2005
  3. Martin Hattala: Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského, Praha 1857, s. 104–106
  4. a b Miloslav Sedláček: K vývoji českého pravopisu. Část 2, Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 3
  5. Hana Šebková, Edita Žlnayová: Romaňi čhib – učebnice slovenské romštiny, nakl. Fortuna : Praha, 1999, ISBN 80-7168-684-0, str. 263

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu článku nabízí Wikimedia Commons