Král Artuš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Král Artuš - miniatura z díla Flores Historiarum

Král Artuš (anglicky Arthur) je legendární anglický panovník 5. a raného 6. století, který dle středověkých dějepisců a romancí vedl obranu Velké Británie proti Sasům na počátku 6. století. Detaily jeho života jsou převážně díly lidové a literární tvořivosti; současní historici zpochybňují samotnou existenci této historické postavy.[1] Vzácné zmínky o něm nacházíme například v Annales Cambriae, Historia Brittonum, a spisech sv. Gildy. Jeho jméno se objevuje také ve středověké poezii, například v básni Y Gododdin.[2] Své sídlo měl podle legendy na hradě Kamelot.

Postava legendárního Artuše se dostala do mezinárodního povědomí především díky populárnímu dílu Geoffreyho z Monmouthu Historia Regum Britanniae (Historie britských králů)[3] z 12. století. Objevuje se ovšem i v některých dřívějších velšských a bretaňských příbězích a básních; v těchto dílech je obvykle líčen jako mocný válečník bránící Británii před lidskými i nadpřirozenými nepřáteli, nebo jako kouzelná postava, někdy spojovaná s velšským zásvětím Annwn.[4] Nakolik byla Monmouthova Historie (dokončená přibližně 1135) směsicí starších pramenů a nakolik plodem jeho představivosti, není známo.

Ačkoliv se náměty, události a postavy zachycené v jednotlivých zpracováních artušovské legendy často zásadně liší a neexistuje její kanonická verze, Monmouthův král Artuš často sloužil jako vzor pro pozdější příběhy. V jeho díle je Artuš vyobrazen jako král, který porazil Sasy a vytvořil impérium ovládající Velkou Británii, Irsko, Island, Norsko a Galii. Mnoho prvků a událostí, považovaných dnes za základní součásti artušovského příběhu, se objevuje právě v Historii, a to včetně Artušova otce Uthera Pendragona, čaroděje Merlina, Artušovy manželky Guinevery, meče Excaliburu, Artušova početí na Tintagelu, závěrečného boje s Mordredem u Camlanny a Artušova posledního odpočinku na Avalonu. Ve 12. století přidal francouzský básník Chrétien de Troyes k legendě postavu Lancelota a motiv putování za Svatým grálem; jeho dílo položilo základy žánru artušovské romance, který tvořil významný proud ve středověké literatuře. V těchto příbězích, pocházejících často z Francie, se vyprávění soustřeďuje nejen na postavu Artuše samotného, nýbrž i na jiné postavy, například rytíře Kulatého stolu. Artušovská literatura hrála důležitou roli ve středověkém umění, její význam však v následujících stoletích zanikal; znovuobnovení zájmu se dočkala až v 19. století. Ve 21. století legenda nadále přežívá nejen v adaptacích literárních, ale i divadelních, filmových, televizních či komiksových.

Historické existence[editovat | editovat zdroj]

Artuš jako jeden z devíti ctnostných, tapisérie, cca. 1385

První dochovaná zmínka o králi Artušovi pochází z latinského textu Historia Brittonum z 9. století, připisovaného v pozdějších rukopisech velšskému kleriku Nenniovi. Tento text je soupisem dvanácti bitev, vybojovaných Artušem a vrcholících bitvou o Mons Badonicus, nebo též horu Badon, při níž měl Artuš údajně vlastnoručně pobít 960 mužů. Nedávné studie nicméně zpochybňují důvěryhodnost dílaHistoria Brittonum.[5] Historické základy artušovské legendy tak i po dlouhé době zůstávají tématem odborné diskuze. Někteří vědci považují Artuše za skutečnou historickou osobnost: římsko-britského vůdce, bojujícího proti invazi Anglů a Sasů na přelomu 5. a 6. století; svá tvrzení opírají právě o Historii Brittonum a o Annales Cambriae (Velšské letopisy). Tyto letopisy z 10. století také spojují Artuše s bitvou u hory Badon, kterou datují mezi léta 516 a 518. Kromě toho zmiňují i bitvu u Camlanny, v níž měl padnout jak Artuš, tak i Mordred, a která se měla odehrát mezi léty 537 a 539. Tento zápis byl často odborníky interpretován jako potvrzení Historie Brittonum a jako důkaz Artušovy účasti v bitvě u hory Badon. Nicméně pozdější výzkum zpochybnil tyto závěry. Bylo zjištěno, že Annales Cambriae vychází z kroniky, psané ve Walesu teprve od konce 8. století. Navíc kvůli složité historii Letopisů není možné dokázat, že již v té době byla jejich součástí Artušovská kronika. Předpokládá se spíše, že k nim byla připojena v průběhu 10. století a že dřívější verze Annales Cambriae tuto kroniku vůbec neobsahovaly. Samotný zápis o hoře Badon byl pak pravděpodobně převzat z díla Historia Brittonum.[6] Právě nedostatek přesvědčivých důkazů pocházejících z raného středověku je důvodem, proč mnozí současní historici nezmiňují Artuše ve svých pracech o post-římské Británii. Z pohledu historika Thomase Charles-Edwardse, "můžeme s ohledem na současný stav výzkumu říci, že docela dobře mohla existovat jistá historická osobnost jménem Artuš, [ale…] nemůžeme o ní říct nic podstatného".[7] Takovéto přiznání nedostatku informací se však objevilo teprve v nedávné době; dřívější generace historiků nebyly tak skeptické: například John Morris uspořádal svou knihu The Age of Arthur (Doba Artušova), zabývající se post-římskou Británii a Irskem, právě vzhledem k domnělému období vlády Artuše. I přesto se o historickém Artušovi zmiňuje pouze okrajově.[8]

Socha krále Artuše v Hofkirche v Innsburcku, navržená Albrechtem Dürerem a odlitá Peterem Vischerem starším kolem roku 1520[9]

Jiní historici však tvrdí, že král Artuš ve skutečnosti nikdy neexistoval. Na Morrisovu Dobu Artušovu reagoval archeolog Nowell Myres poznámkou, že "žádná postava na pomezí historie a mytologie nezpůsobila větší plýtvání časem historiků"[10] Gildavo polemické dílo De Excidio et Conquestu Britanniae (O zničení a dobytí Británie) ze 6. století, tedy napsané ještě za života pamětníků bitvy u hory Badon, tuto bitvu skutečně zmiňuje, nezmiňuje se ovšem o nikom jménem Artuš.[11] Stejně tak se o něm nezmiňuje ani Anglosaská kronika ani žádný jiný dochovaný rukopis vytvořený mezi léty 400 a 820.[12] Král Artuš chybí také v Církevní historii národa Anglů Bedy Ctihodného z raného 8. století, ačkoliv i on zmiňuje bitvu u hory Badon.[13] Historik David Dumville napsal: "Domnívám se, že se ho [Artuše] můžeme snadno zbavit. Své místo v našich knihách o historii dluží historikům pracujícím metodou 'Není kouře bez ohně' ... věc se má ovšem tak, že neexistují historické důkazy o Artušovi; musíme jej vykázat z naší historie a – především – z titulů našich knih."[14]

Další skupina odborníků se domnívá, že Artuš byl původně fiktivním hrdinou lidové slovesnosti – nebo snad napůl zapomenutým keltským bohem – kterému byly připsány skutečné činy z dávné minulosti. Jako potvrzení své teorie zmiňují paralelu s postavami kentských totemových koní-bohů Hengesta a Horsy, kteří se později dostali do kronik, když jim Beda přisoudil historickou úlohu v dobytí východní Británie Anglosasy v 5. století.[15]

Předmětem diskuze je i Artušův královský titul. Ani Historia ani Annales jej nenazývají "rex": místo toho jej titulují "dux bellorum" (válečný vůdce) a "miles" (voják).[16] Jako jejich protiváha pak stojí středověké velšské texty (například Geraint, syn Erbina), které jej nazývají ameraudur (to odpovídá dnešnímu velšskému výrazu ymerawdwr, překládanému jako "císař").[17]

Historické prameny z post-římského období jsou vzácné, proto nelze očekávat konečnou odpověď ohledně Artušovy existence. Již od 12. století jsou některá místa a sídla označována jako "artušovská";[18] archeologové však považují za věrohodná pouze jména nalezená na nápisech obklopených odpovídajícím okolím. Takzvaný Artušův kámen, objevený roku 1998 v ruinách hradu Tintagel v Cornwallu byl obklopen takovýmto okolím, datovaným s jistotou do 6. století, a proto na krátko vyvolal vzrušení ve vědecké obci, později se však ukázal jako neprůkazný.[19] Jiné nápisy zmiňující Artuše, včetně kříže z Glastonbury jsou zpochybněny jako možné padělky.[20] Ačkoliv několik historických postav bylo považováno za možný předobraz Artuše,[21] nebyl dosud nalezen žádný přesvědčivý důkaz pro tyto teorie.

Jméno[editovat | editovat zdroj]

Artuš, král britský, Howarda Pylea z Příběhu krále Artuše a jeho rytířů. (1903)

Původ Artušova jména zůstává předmětem debaty. Někteří historici předpokládají, že se jedná o odvozeninu z římského nomen gentile (příjmení) Artōrius(v některých nářečích lidové latiny změněného na Arturius), jehož původ ovšem není znám[22] (ač se někdy usuzuje na messapský[23][24][25] či etruský původ).[26][27][28] Bývá však poukazováno na skutečnost, že v raných latinsky psaných artušovských textech se jméno objevuje pouze ve formách Arthur či Arturus, nikdy jako Artōrius. Tento fakt ovšem nijak neodporuje teorii o latinském původu jména, neboť Artōrius by byl při převzetí Velšany (tedy autory těchto raných textů) nejspíše změněn na Art(h)ur.[29]

Původ jména bývá také vysvětlován jako derivát z britonského patronyma *Arto-rīg-ios (jehož kořen *arto-rīg- "medvěd-král" můžeme nalézt ve staroirském vlastním jménu Art-ri) přes jeho latinizovanou formu Artōrius.[30] Méně pravděpodobná je obecně rozšířená hypotéza o odvození z velšského arth "medvěd" + (g)wr "člověk" (v britonštině *Arto-uiros ); ta ovšem naráží na fonologické nesrovnalosti—britonská složenina *Arto-uiros by byla s nejvyšší pravděpodobností převzata do starovelštiny jako *Artgur což by pro střední a moderní velštinu odpovídalo tvaru *Arthwr a nikoliv Arthur (jak je Artušovo jméno zapisováno ve velšské poezii; navic je zásadně rýmováno se slovy končícími -ur a nikdy se slovy končícími -wr; to dokazuje, že druhá složka nemůže být [g]wr "člověk").[31][32]

Jedna z méně rozšířených hypotéz pak[30][33][34][35][36][37] tvrdí, že jméno Arthur je odvozeno z Arcturus, jména nejjasnější hvězdy v souhvězdí Pastýře, poblíž souhvězdí Velké medvědice(tvar Arcturus by totiž byl z klasické latiny převzat do velštiny pravděpodobně jako Art(h)ur). Jasnost a pozice této hvězdy měly údajně vést lidi k víře, že se jedná o jakéhosi "strážce medvědice" (což je význam jména Artuš v klasické řečtině) či "vůdce" ostatních hvězd souhvězdí Pastýře.[38][39]

Podobně jako anglické Arthur zní také staroirské jméno Artúr, které bylo pravděpodobně odvozeno přímo ze starovelšského či cumbrijského Artur.[40] Prvním historicky doloženým nositelem tohoto jména je syn či vnuk Áedána mac Gabráina (? - 609 n.l.).[41]

Středověká literární zpracování[editovat | editovat zdroj]

Za tvůrce postavy Artuše jak ji známe dnes bývá považován Geoffrey z Monmouthu a jeho pseudohistorické dílo Historia Regum Britanniae, napsané ve 30. letech 12. století. Středověké Artušovské texty jsou proto rozdělovány do dvou skupin:

  • Rané texty ("předgeoffreyovské") - vzniknuvší před MonmouthovouHistorií (anglicky pre-Galfridian podle latinské verze jména Geoffrey, Galfridius)
  • Pozdní texty ("postgeoffreyovské") – vytvořené po Monmouthově Historii (anglicky Galfridian či post-Galfridian). Tyto texty byly obvykle tímto dílem ovlivněny.

Rané texty[editovat | editovat zdroj]

Opis strany z Y Gododdin, jednoho z nejznámějších raných velšských textů, pojednávajících o Artušovi, cca. 1275

Nejstarší zmínky o Artušovi nalézáme ve velšských a bretonských spisech. Někteří odborníci chápou Artuše v těchto dílech jako jednotnou literární postavu spíše než mozaiku postav zachycených v různých textech a příbězích. Jedním z nich je Thomas Green, který ve svém pojednání rozlišuje tři základní proudy v zobrazení Artuše v těchto textech.[42] První proud jej zobrazuje jako neporazitelného válečníka a lovce příšer, chránícího Británii před hrozbami zvenčí i zevnitř. Některé tyto hrozby představují lidé (například Sasové v Historii Brittonum), většinou se však jedná o nadpřirozené bytosti, včetně obřích kočičích příšer, pustošivých božských divočáků, draků, psohlavců, obrů a čarodějnic.[43] Druhý proud se opírá o předgeoffreyovská folklorní ztvárnění Artuše jako vůdce družiny nadlidských hrdinů, obývajících odlehlé části kraje (tato folklorní ztvárnění se často pojila s konkrétní oblastí).[44] Třetí proud pak úzce spojuje Artuše s velšským zásvětím Annwn. Na jednu stranu se Artuš v těchto příbězích vydává do zásvětí, aby dobýval tamní tvrze, získal poklady a osvobodil vězně; na druhou stranu jsou však v nejstarších příbězích mnozí členové jeho družiny staří pohanští bohové a jak jeho žena, tak i majetek jasně z Annwnu pocházejí.[45]

K nejznámějším velšským básním pojednávajícím o Artušovi patří část sbírky básní Y Gododdin. Tyto básně oslavují hrdinskou smrt mytických válečníků a jsou připisovány básníku Aneirinovi, žijícímu v 6. století. V jedné ze slok je chváleno hrdinství bojovníka, který měl pobít na 300 nepřátel; přesto je zmíněno, že "nebyl žádný Artuš", tedy, že se Artušovi nemohl vyrovnat.[46] Y Gododdin se dochoval pouze v opisu ze 13. století, takže dnes nelze dokázat, jedná-li se o původní pasáž, či pozdější vsuvku. Tvrzení Johna Kocha, že pasáž pochází nejpozději ze 7. století však bývá považováno za neprokázané; obvykle se hovoří až o 9. nebo 10. století.[47] O Artušovi se zmiňuje také několik básní dříve připisovaných Taliesinovi, básníkovi žijícímu nejspíše v 6. století. V souvislosti s těmito díly se však dnes hovoří spíše o 8. až 12. století.[48] Patří k nim "Kadeir Teyrnon" ("Princův stolec"),[49] v němž se mluví o "Artušovi Blaženém", "Preiddeu Annwn" ("Pokladech Annwnu"),[50] a o Artušově výpravě do zásvětí. Další z básní Marwnat vthyr pen[dragon] ("Žalozpěv Uthera Pen(dragona)"),[51] pojednává o Artušově udatnosti a naznačuje vztah otec-syn mezi Artušem a Utherem Pendragonem.

Annales Cambriae z 10. století, přepis v manuskriptu z cca. 1100

K dalším raným velšským artušovským textům patří báseň z Černé knihy z Carmarthenu, nazvaná "Pa gur yv y porthaur?" ("Kdo je strážný u brány?").[52] Ta má formu rozhovoru mezi Artušem a strážným u brány tvrze, do níž chce vstoupit. Při tomto rozhovoru Artuš vyjmenovává své činy a jména a zásluhy svých mužů, mimo jiné Ceie (Sira Kaye) a Bedwyra (Bedivera). Velšský prozaický příběh Culhwch a Olwen (cca 1100), obsahuje podstatně delší seznam Artušových mužů: jeho družina čítá přes 200 bojovníků, Cei a Bedwyr však opět zaujímají význačná místa. Příběh jako takový vypráví, jak Artuš pomohl svému příbuznému Culhwchovi získat ruku Olwen, dcery Ysbaddadena, náčelníka obrů, splněním několika zdánlivě nemožných úkolů, například ulovení polobožského kance, nazývaného Twrch Trwyth. Tuto epizodu zmiňuje také Historia Brittonum o více než 200 let dříve; kanec se zde však jmenuje Troy(n)t.[53] Kromě toho je Artuš mnohokrát zmíněn ve Velšských triádách, sbírce stručných shrnutí velšských tradic a legend, které jsou utříděny do skupin se třemi vzájemně propojenými postavami či epizodami pro snadnější zapamatování. Pozdější rukopisy Triád jsou částečně ovlivněny dílem Geoffreyho z Monmouthu a kontinentální tradicí, dřívější však nevykazují žádné známky takového vlivu; proto jsou obvykle považovány za odkaz na původní velšské tradice. Nicméně i v těchto již začíná Artušův dvůr zahrnovat celou legendární Británii – pojem "Artušův dvůr" tak je někdy nahrazen spojením "ostrov Británie" v triádě "tři XXX z ostrova Británie".[54] Ačkoliv ani Historia Brittonum ani Annales Cambriae nepřisuzují Artušovi královský titul, v době napsání Triád a Culhwcha a Olwen byl již nazývám Penteyrnedd yr Ynys hon, "Přední z vládců tohoto ostrova ", panovník Walesu, Cornwallu a britského Severu.[55]

Kromě těchto předgeoffreyovských velšských textů se postava Artuše objevuje také v některých raně středověkých latinských textech. Zmiňuje jej především několik vitae ("životů") britských post-římských světců, žádný z těchto příběhů však dnes není považován za spolehlivý historický pramen (nejstarší z nich pravděpodobně pochází z 11. století).[56] Podle Života sv. Gildy, napsaného v raném 12. století Caradocem z Llancarfanu, Artuš usmrtil Gildova bratra Hueila a vysvobodil svou ženu Gwenhwyfar (Guineveru) z Glastonbury.[57] V příběhu Život svatého Cadoca, napsaném okolo roku 1100 Lifrisem z Llancarfanu, světec poskytuje svou ochranu muži, který zabil tři Artušovy vojáky, za což Artuš požaduje jako "krevní mzdu" (wergeld) stádo dobytka. Cadoc je Artušovi předává, zvířata se však posléze změní ve svazek kapradí.[58] Podobné příhody jsou popsány ve středověkých životopisech Carannoga, Padarna a Eufflama, pocházejících nejspíše ze 12. století. Za více pravděpodobné považují historici pak vyprávění o Artušovi v Legenda Sancti Goeznovii, která bývá datována do počátku 11. století (ačkoliv její nejstarší opis pochází z 15. století).[59] Důležité jsou i zmínky o Artušovi v díle Williama z Malmesbury De Gestis Regum Anglorum a Hermanově De Miraculis Sanctae Mariae Laudensis, které jako první zmiňují domněnku, že Artuš ve skutečnosti nezemřel, nýbrž že se jednou vrátí ("hypotéza o mesiášském návratu krále Artuše"), téma často zpracovávané v pozdním středověkém artušovském folkloru.[60]

Geoffrey z Monmouthu[editovat | editovat zdroj]

Mordred, podle Geoffreyho z Monmouthu Arturův poslední protivník, ilustrace H. J. Forda pro knihu Andrewa Langa Král Artuš: Příběhy kulatého stolu, 1902

První ucelené vyprávění o Artušově životě nalézáme v latinském díle Historia Regum Britanniae (Historie britských králů) Geoffreyho z Monmouthu.[61] Toto dílo, dokončené pravděpodobně v roce 1138, je fiktivním popisem života králů Británie od legendárního uprchlíka z Tróje, Bruta Trojského, až po velšského krále Cadwalladera, vládnoucího v 7. století. Podle Monmoutha žil Artuš ve stejném období post-římského vývoje Británie, jako tvrdí Historia Brittonum a Annales Cambriae. V příběhu se objevuje Artušův otec, Uther Pendragon, jeho kouzelnický rádce Merlin a příběh Artušova početí, v němž Uther, Merlinovým kouzlem proměněný do podoby svého nepřítele Gorloise stráví noc s jeho žen Igrainou na hradu Tintagel, přičemž Igraina počne Artuše. Po Utherově smrti nastupuje patnáctiletý Artuš na otcův trůn krále Británie a vybojovává řadu bitev, podobnou výčtu bitev v Historia Brittonum, vrcholící bitvou u Bath. Následně poráží Pikty a Skoty a po dobytí Irska, Islandu a Orknejí vytváří artušovské impérium. Po dvanácti letech míru rozšiřuje impérium o Norsko, Dánsko a Gálii. V době dobytí je Gálie stále ještě ovládána římským impériem, takže jeho vítězství vede k dalším bojům proti Římu. Artuš a jeho válečníci, včetně Kaia (Kaye), Beduera (Bedivera) a Gualguana (Gawaina) poráží římského císaře Lucia Tiberia; během příprav k tažení na Řím se však Artuš dozvídá, že jeho synovec Modredus (Mordred) se v Británii oženil s jeho manželkou Guenhuuarou (Guineverou) a uzurpoval trůn. Artuš se vrací do Británie, kde v bitvě u řeky Camblam v Cornwallu poráží a zabíjí Modreda; sám je však smrtelně raněn. Předává korunu svému příbuznému Konstantinovi a je převezen na ostrov Avalon, aby byl vyléčen. Z Avalonu se však Artuš již nikdy nevrátí.[62]

Čaroděj Merlin, cca 1300[63]

Jak velká část tohoto příběhu je Monmouthovým vlastním dílem, zůstává dodnes předmětem debaty. S jistotou víme, že se inspiroval seznamem dvanácti Artušových bitev proti Sasům v Historia Brittonum, bitvou u Camlanny z Annales Cambriae a myšlenkou, že Artuš stále žije (snad z De Miraculis Sanctae Mariae Laudensis).[64] Také Artušova role krále se zdá být vypůjčena z některého z dřívějších děl (např. Culhwch a Olwen, Velšské triády či středověká vitae).[65] Kromě toho je mnoho prvků obsažených v Monmouthově výprávění o králi Artušovi velmi blízkých příběhu "Culhwch a Olwen." Náměty a témata věrnosti, cti, obrů, darů, kouzelných bytostí či ůnosu manželky hrají v obou příbězích významnou roli. Kromě toho si Monmouth vypůjčil některá jména postav z "Culhwch a Olwen"; Sir Kay pochází z "Kai"; Sir Bedivere je odvozen z "Bedwyr" a Sir Gawain je ve velšském textu nazýván "Gwalchmei". Také jména obou hlavních hrdinek nezapřou jistou podobnost – zatímco jméno Guinevere lze vyložit jako "Bílá víla", Olwen znamená "Bílostopá"[66] Stejně tak jsou propojena jména označující Artušův majetek, členy rodiny a družiny. Dokonce i jméno meče Excalibru, Geoffreym z Monmouthu nazývaného Caliburnus, snad pochází z velšského Caledfwlch.[67] Nicméně, ačkoliv jména, události a názvy snad byly vypůjčeny, Brynley Roberts tvrdí, že "artušovská část [Historie] je Monmouthovým literárním výtvorem a z dřívějších textů neopisuje."[68] Například velšské jméno Medraut jím bylo přejato jako Modredus, obdobná negativní postava se však ve velšských textech objevuje teprve v 16. století.[69] Ve 20. a na počátku 21. století převládal názor, že Historia Regum Britanniae je především Monmouthovým vlastním dílem. Odborníci se často s nadsázkou přiklánějí k poznámce vyslovené Williamem z Newburghu na konci 12. století, totiž, že Geoffrey z Monmouthu vytvořil své historické dílo nejspíše jako následek své "nadměrné lásky k lhaní".[70] Jedním z odpůrců této hypotézy je Geoffrey Ashe, který tvrdí, že Historia vychází ze ztraceného historického pramenu, popisujícího skutky britského krále Riotama, žijícího v 5. století. Tato postava byla podle Ashe původním Artušem; historici a keltologové jsou však ohledně tohoto tvrzení spíše zdrženliví.[71]

Ať už byly jeho zdroje jakékoliv, nelze popřít velkou popularitu Monmouthovy Historie Regum Britanniae. Dodnes se dochovalo více než 200 opisů díla v latině – o překladech do jiných jazyků nemluvě.[72] Jen ve velštině se dochovalo dalších zhruba 60 rukopisů, přičemž nejstarší z nich pocházejí ze 13. století. Právě tyto překlady byly dříve považovány za původní zdroj Geoffreyho z Monmouthu. Tento názor, prosazovaný některými sběrateli starožitností (například Lewisem Morrisem v 18. století) je nicméně v akademické oblasti na počátku 21. století považován za bezpečně vyvrácený.[73] Důsledkem této obliby byl velký vliv, který měla Historia Regum Britanniae na pozdější středověký vývoj artušovské legendy. Ačkoliv Geoffrey z Monmouthu nemůže být považován za jediného autora postavy krále Artuše, mnoho jím poprvé použitých prvků bylo půjčováno a dále rozváděno (například postava Merlina, či konečný Artušův osud). Historia také vytvořila historický rámec do nějž byly později vkládány romantické příběhy o kouzelných a pozoruhodných příhodách Artuše a jeho družiny.[74]

Romance[editovat | editovat zdroj]

Během 12. století byla postava Artuše marginalizována díly soustřeďujícími se na artušovské "vedlejší příběhy", například Tristana a Isoldy. Ilustrace: John William Waterhouse, 1916

Popularita Monmouthovy Historiea dalších z ní vycházejících děl (například Waceova Roman de Brut) významně podpořila vznik množství artušovských děl v kontinentální Evropě 12. a 13. století, především ve Francii.[75] Samotná artušovská legenda však byla na evropském kontinentu známa již dříve (jak dokazuje například severní portál katedrály v Modeně,[76] nebo používání "keltských" jmen a příběhů, neobsažených v Historii v artušovských romancích).[77] Tato obliba vedla především k proměně role krále Artuše: artušovská díla 12. století – stejně jako pozdější středověké texty – se totiž nezaměřují ani tak na postavu Artuše, jako spíše na příběhy spojené s osudy Lancelota a Guinevery, Percivala, Galahada, Gawaina a Tristana a Isoldy. Zatímco v raných textech a Historii je Artuš centrem dění, v pozdějších romancích byl upozaděn.[78] Charakter jeho postavy se také do značné míry mění. Zatímco v dřívějších textech býval zobrazován jako nelítostný válečník, smějící se, zatímco vlastnoručně vraždí čarodějnice a obry, a mající vůdčí roli ve všech vojenských podnicích,[79] v kontinentálních romancích je zobrazován jako roi fainéant, "král-lenoch", jehož "nečinnost a povolnost představovaly zásadní nedostatek jeho jinak dokonalé společnosti".[80] Artuš hraje v těchto textech často roli moudrého, důstojného, rozvážného, poněkud dobromyslného a občas chabého panovníka. To vede k tomu, že například v Mort Artu pouze zbledne a oněmí, když se dozví o poměru Lancelota a Guinevery; v díle Chrétiena de Troyes Yvain ou le Chevalier au lion nedokáže po hostině zůstat vzhůru a musí si jít zdřímnout.[81] Nicméně – jak pozoroval Norris J. Lacy – navzdory jeho chybám a slabostem, vyobrazeným v těchto romancích, "jeho prestiž není nikdy – nebo téměř nikdy – jeho osobními slabostmi zpochybněna; [...] jeho autorita a sláva zůstávají nedotčeny."[82]

Artuš (nahoře uprostřed) v ilustraci k středověké anglické básni Sir Gawain a Zelený rytíř, pozdní 14. století

Artuš a jeho doprovod se objevují také v některých lais Marie de France,[83] ale rozhodující vliv na výše popsaný vývoj postavy Artuše a artušovské legendy jako celku měla práce jiného francouzského básníka, Chrétiena de Troyes.[84] De Troyes napsal mezi lety 1170 a 1190 pět artušovských romancí. Erec a Enide a Cligès jsou příběhy dvorské lásky s Artušovým dvorem tvořícím pozadí, ztělesňující posun od hrdinského světa, znázorněného ve velšských verzích legendy či díle Geoffreyho z Monmouthu. Yvain ou le Chevalier au lion popisuje nadpřirozené dobrodružství Yvaina a Gawaina, sám Artuš hraje pouze vedlejší roli. Za nejdůležitější pro vývoj artušovské legendy však bývá považováno dílo Lancelot, rytíř z Káry, poprvé vyprávějící o Lancelotovi a jeho poměru s Guineverou (navazujíce tak na již dříve použitý motiv podváděného Artuše), a Perceval a příběh Grálu, uvádějící do legendy motiv Svatého grálu a odsouvající krále Artuše do pozadí.[85] De Troyes tak "zároveň napomohl rozvinutí detailů Artušovské legendy a zakotvení ideální formy pro rozmělnění téže";[86] mnoho textů vzniknuvších po jeho dílech bylo, co se zobrazení Artuše a jeho světa týče – vystavěno na základech položených právě jím. Perceval, se dočkal zvláštní obliby, a to i přesto, že nebyl dokončen. Během půlstoletí po něm vznikly čtyři různé texty (například Joseph d’Arimathe Roberta de Borona), které na něj navazovaly a dále rozvíjely příběh Svatého grálu a putování za ním.[87] Podobně bylo navazováno i na příběh o Lancelotovi a Guinevere, který se stal jedním z klasických motivů artušovské legendy; postava Lancelota v prozaickém díle Lancelot (cca 1225) a pozdějších textech byla spojetím de Troyovy postavy a Lanzeleta Ulricha von Zatzikhoven.[88] Zdá se dokonce, že dílo de Troyes zpětně ovlivnilo velšskou artušovskou literaturu – i v ní začal romantický Artuš nahrazovat původního hrdinského a jednajícího Artuše.[89] Obzvláště významnou roli v tomto vývoji sehrály tři velšské artušovské romance, nápadně podobné dílům Chrétiena de Troyes (ač s několika podstatnými rozdíly): Iarlles y Ffynnon je propojenos Yvainem; Geraint ac Enid s Erec and Enide, a Peredur fab Efrawg s Percevalem.[90]

Rytířům kulatého stolu se zjevuje Svatý grál. Francouzský rukopis, 15. století.

Až do roku cca 1210, byla kontinentální artušovská romance psána výhradně v poetické formě. V první polovině 13. století však začala vznikat také díla prozaická. K nejdůležitějším prozaickým romancím 13. století patří cyklus Vulgáta, série pěti francouzských textů.[91] Byly to texty Estoire del Saint Grail, Estoire de Merlin, Lancelot propre (prozaický Lancelot tvořil svým rozsahem více než polovinu celého cyklu), Queste del Saint Graal a Mort Artu, dohromady tvořící první ucelenou verzi artušovské legendy rozšířené o prvky uvedené Chrétienem de Troyes. Cyklus pokračoval v trendu odsunování Artuše do pozadí, částečně skrze uvedení postavy Galahada a rozšíření role Merlina. Cyklus také ustavuje roli Kamelotu (poprvé letmo zmíněného jako Artušovo hlavní sídlo v de Troyesově díle Lancelot, rytíř z Káry) a poprvé prezentuje Mordred jako plod Artušova incestního poměru s polorodou sestrou.[92] Tato série byla brzy následována cyklem Post-Vulgáta (cca 1230–40), značně redukující význam poměru Lancelota a Guinevery. I zde byla nicméně nadále zmenšována roli krále Artuše, nyní ve prospěch putování za Grálem.[91] V důsledku toho se Artuš stává v těchto francouzských prozaických romancích spíše vedlejší postavou; v samotném cyklu Vulgáta hraje významnější roli pouze v příbězích Estoire de Merlin a Mort Artu.

Vývoj středověkého artušovského cyklu a romantické postavy krále Artuše vyvrcholil v díle Le Morte d'Arthur Thomase Maloryho. V tomto díle z 15. století Malory shrnul celou artušovskou legendu. Svou knihu – původně nazvanou Úplná kniha o králi Artušovi a jeho vznešených rytířích Kruhového stolu – vytvořil na základě předchozích romantických verzí (především podle cyklu Vulgáta); zdá se, že cílem bylo vytvořit kompletní a směrodatnou sbírku artušovských příběhů.[93] Následkem toho – a faktu, že Le Morte D'Arthur byla jedna z prvních tištěných knih v Anglii (vytištěna Williamem Caxtonem roku 1485) – většina pozdějších textů o králi Artušovi vychází právě z Maloryho díla.[94]

Král Artuš v umění[editovat | editovat zdroj]

Artušovské legendy se staly inspirací pro dlouhou řadu uměleckých děl. Aranžované portréty připomínající dobu krále Artuše snímala také britská fotografka Julia Margaret Cameronová.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Geoffrey z Monmouthu

  • kronika Historie králů Británie (Historia Regum Britanniae) - kolem r. 1135
  • Merlinova proroctví (Prophetiae Merlini) kolem r. 1137

Thomas Malory

William Morris

  • (The Defence of Guinevere, and other Poems) - 1858

Mark Twain

Mary Stewartová — cyklus románů:

  • Kouzelník Merlin (The Crystal Cave),
  • Meč krále Artuše (The Hollow Hills),
  • Okouzlený kouzelník (The Last Enchantment),
  • Smrt krále Artuše (The Wicked Day)

Marion Zimmer Bradley

Bernard Cornwell

  • Kronika válečníkova (The Warlord Chronicles) — cyklus románů:
    • Zimní král (The Winter King)
    • Ostrov mrtvých
    • Nepřítel Boha (Enemy of God)
    • Excalibur (Excalibur: A Novel of Arthur)
    • Rytíři krále Artuše

Hudba a divadlo[editovat | editovat zdroj]

Rozhlas[editovat | editovat zdroj]

Michal Lázňovský starší - rozhlasové hry

  • Rytíři kulatého stolu
  • Merlinův odkaz
  • Rytíř Galahad a Svatý grál
  • Rytíř Perceval a Svatý grál

Film[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku King Arthur na anglické Wikipedii.

  1. Higham 2002, pp. 11–37 shrnuje debatu na toto téma.
  2. Charles-Edwards 1991, p. 15; Sims-Williams 1991. Y Gododdin nelze přesně datovat: popisuje události 6. století pomocí pravopisu 9.-10. století v knize ze 13. století.
  3. Thorpe 1966 a Loomis 1956
  4. Viz Padel 1994; Sims-Williams 1991; Green 2007b; a Roberts 1991a
  5. Dumville 1986; Higham 2002, pp. 116–69; Green 2007b, pp. 15–26, 30–38.
  6. Green 2007b, pp. 26–30; Koch 1996, pp. 251–53.
  7. Charles-Edwards 1991, p. 29
  8. Morris 1973
  9. Barber 1986, p. 141
  10. Myres 1986, p. 16
  11. Gildas, De Excidio et Conquestu Britanniae, kapitola 26.
  12. Pryor 2004, pp. 22–27
  13. Bede, Historia ecclesiastica gentis Anglorum, Kniha 1.16 (anglicky).
  14. Dumville 1977, pp. 187–88
  15. Green 1998; Padel 1994; Green 2007b, kapitoly 5 a 7.
  16. Historia Brittonum 56, 73; Annales Cambriae 516, 537.
  17. Bollard,J.K., (1994) Arthur in the Early Welsh Tradition in The Romance of Arthur: An Anthology of Medieval Texts in Translation. Routledge pp. 11-12
  18. Například Ashley 2005.
  19. Heroic Age 1999
  20. Současní historici vnímají kříž z Glastonbury jako památku podvodu, provedeného pravděpodobně v pozdním 12. století. Viz Rahtz 1993 a Carey 1999.
  21. Od Lucia Artoria Casta, římského důstojníka sloužícího v Británii ve 2. nebo 3. století (Littleton & Malcor 1994), až k římským uzurpátorským císařům jako Magnus Maximus či post-římským britským panovníkům, například Riotamovi (Ashe 1985), Ambrosiu Aurelianovi (Reno 1996), Owainu Ddantgwynovi (Phillips & Keatman 1992) a Athrwysu ap Meurigovi (Gilbert, Wilson & Blackett 1998)
  22. Malone 1925
  23. Marcella Chelotti, Vincenza Morizio, Marina Silvestrini, Le epigrafi romane di Canosa, díl 1, Edipuglia srl, 1990, pp. 261, 264.
  24. Ciro Santoro, "Per la nuova iscrizione messapica di Oria", La Zagaglia, A. VII, n. 27, 1965, pp. 271-293.
  25. Ciro Santoro, "La Nuova Epigrafe Messapica «IM 4. 16, I-III» di Ostuni ed nomi" in Art-, Ricerche e Studi, díl 12, 1979, pp. 45-60
  26. Wilhelm Schulze, "Zur Geschichte lateinischer Eigennamen" (Díl 5, Výtisk 2, Abhandlungen der Gesellschaft der Wissenschaften zu Göttingen, Philologisch-Historische Klasse, Gesellschaft der Wissenschaften Göttingen Philologisch-Historische Klasse) , 2. vydání, Weidmann, 1966, p. 72, pp. 333-338
  27. Olli Salomies: Die römischen Vornamen. Studien zur römischen Namengebung. Helsinki 1987, p. 68
  28. Herbig, Gust., "Falisca", Glotta, Svazek II, Göttingen, 1910, p. 98
  29. Koch 1996, p. 253
  30. a b Zimmer, Stefan, "The Name of Arthur – A New Etymology ", Journal of Celtic Linguistics, Vol. 13, No. 1, March 2009, University of Wales Press, pp. 131-136.
  31. Viz Higham 2002, p. 74.
  32. Viz Higham 2002, p. 80.
  33. Bromwich, Rachel, Trioedd ynys Prydein: the Welsh triads, University of Wales Press, 1978, p. 544
  34. Zimmer, Stefan, "Die keltischen Wurzeln der Artussage: mit einer vollständigen Übersetzung der ältesten Artuserzählung Culhwch und Olwen", Winter, 2006, p. 37
  35. Johnson, Flint, The British Sources of the Abduction and Grail Romances, University Press of America, 2002, pp. 38-39
  36. Walter, Philippe; Faccia, M. (trans.), Artù. L'orso e il re, Edizioni Arkeios, 2005, p. 74. (Original French ed.: Arthur: l'ours et le roi; Paris: Imago, 2002 ISBN 2-911416-64-3
  37. Chambers, Edmund Kerchever, Arthur of Britain, Speculum Historiale, 1964, p. 170
  38. Anderson 2004, pp. 28–29
  39. Green 2007b, pp. 191–4
  40. * Jaski, Bart, "Early Irish examples of the name Arthur", in: Zeitschrift für celtische Philologie; Bd. 56, 2004.
  41. Adomnán, I, 8–9 a pozn. překladatela 81; Bannerman, pp. 82–83. Bannerman, pp. 90–91, zmiňuje, že Artúr je jméno syna Conainga, syna Áedánova v Senchus fer n-Alban.
  42. Green 2007b, pp. 45–176
  43. Green 2007b, pp. 93–130
  44. Padel 1994 nabízí rozsáhlou diskuzi na toto téma.
  45. Green 2007b, pp. 135–76. Pro pojednání o původu Artušovy manželky a majetku viz Ford 1983.
  46. Williams 1937, p. 64, line 1242
  47. Charles-Edwards 1991, p. 15; Koch 1996, pp. 242–45; Green 2007b, pp. 13–15, 50–52.
  48. Viz například Haycock 1983–84 a Koch 1996, pp. 264–65.
  49. Existují online překlady těchto básní do angličtiny jsou nicméně nepřesné. Viz Haycock 2007, pp. 293–311, pro kompletní anglickou verzi a Green 2007b, p. 197 pro diskuzi artušovských prvků.
  50. Viz Green 2007b, pp. 54–67 a Budgey 1992.
  51. Koch & Carey 1994, pp. 314–15
  52. Sims-Williams 1991, pp. 38–46 obsahuje úplný překlad do angličtiny a rozbor básně.
  53. Diskuze příběhu viz Bromwich & Evans 1992; viz též Padel 1994, pp. 2–4; Roberts 1991a a Green 2007b, pp. 67–72 a 3. kapitola.
  54. Barber 1986, pp. 17–18, 49; Bromwich 1978
  55. Roberts 1991a, pp. 78, 81
  56. Roberts 1991a
  57. anglicky v Coe & Young 1995, pp. 22–27. Ohledně příběhu o Glastonbury a jeho předchůdců, viz Sims-Williams 1991, pp. 58–61.
  58. Coe & Young 1995, pp. 26–37
  59. Viz Ashe 1985, kde je tato vita pojednána jako historický pramen.
  60. Padel 1994, pp. 8–12; Green 2007b, pp. 72–5, 259, 261–2; Bullock-Davies 1982
  61. Wright 1985; Thorpe 1966
  62. Geoffrey of Monmouth, Historia Regum Britanniae Book 8.19–24, Book 9, Book 10, Book 11.1–2
  63. Thorpe 1966
  64. Roberts 1991b, p. 106; Padel 1994, pp. 11–12
  65. Green 2007b, pp. 217–19
  66. History of the Kings of Britain p172
  67. Roberts 1991b, pp. 109–10, 112; Bromwich & Evans 1992, pp. 64–5
  68. Roberts 1991b, p. 108
  69. Bromwich 1978, pp. 454–55
  70. Viz například Brooke 1986, p. 95.
  71. Ashe 1985, p. 6; Padel 1995, p. 110; Higham 2002, p. 76.
  72. Crick 1989
  73. Sweet 2004, p. 140. Dále pak Roberts 1991b a Roberts 1980.
  74. Viz např. Ashe 1996.
  75. Viz například Thorpe 1966, p. 29
  76. Stokstad 1996
  77. Loomis 1956; Bromwich 1983; Bromwich 1991.
  78. Lacy 1996a, p. 16; Morris 1982, p. 2.
  79. Například Geoffrey z Monmouthu, Historia Regum Britanniae Book 10.3.
  80. Padel 2000, p. 81
  81. Morris 1982, pp. 99–102; Lacy 1996a, p. 17.
  82. Lacy 1996a, p. 17
  83. Burgess & Busby 1999
  84. Lacy 1996b
  85. Kibler & Carroll 1991, p. 1
  86. Lacy 1996b, p. 88
  87. Roach 1949–83
  88. Ulrich, von Zatzikhoven 2005
  89. Padel 2000, pp. 77–82
  90. Pro anglické překlady viz Jones & Jones 1949. Vztah mezi těmito velškými romancemi a díly Chrétiena de Troyes však není jistý, pro přehled hypotéz viz Koch 1996, pp. 280–88
  91. a b Lacy 1992–96
  92. Pro studii o tomto cyklu viz Burns 1985.
  93. Ohledně Maloryho a jeho díla viz Field 1993 a Field 1998.
  94. Vinaver 1990
  95. http://www.csfd.cz/film/3308
  96. http://www.csfd.cz/film/859-excalibur/
  97. http://www.csfd.cz/film/85408
  98. http://www.csfd.cz/film/10198-prvni-rytir-first-knight/
  99. http://www.csfd.cz/film/12913-merlin/
  100. http://www.csfd.cz/film/116485
  101. http://www.csfd.cz/film/222349-posledni-legie/
  102. http://www.csfd.cz/film/205738-shrek-treti/
  103. http://www.csfd.cz/film/248147-merlin/
  104. http://www.csfd.cz/film/281168-camelot/

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Kategorie King Arthur ve Wikimedia Commons
  • Artuš ve Vlastenském slovníku historickém na Wikizdrojích