Jan Maria Plojhar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Román Jan Maria Plojhar s četnými autobiografickými prvky vydal Julius Zeyer poprvé časopisecky v Lumíru roku 1888 a knižně v roce 1891. Autobiografické prvky v knize nesouvisí s autorovým životem, ale s jeho duševním světem a jeho názory na společnost, náboženství a umění. Kniha je považována za autorovo vrcholné literární dílo.

Hlavním hrdinou díla je stejnojmenný mladík pocházející z bohaté pražské měšťanské rodiny. Sám však měšťáky opovrhuje, protože mu připadají příliš sobečtí a nafoukaní. K prostému lidu také necítí sounáležitost, neboť ten je podle něj příliš rezignovaný. V románu zaznívají kritické názory na jednání měšťáků i prostého lidu i na pasivitu porobeného národa žijícího v zemi, která mu nepatří. Román popisuje mladíkovy vnitřní rozpory mezi sny a skutečností, mezi touhou a odhodláním po velkých činech a naprostou pasivitou při jejich vlastní realizaci. Samostatným tématem je potom jeho vztah k Bohu a víře v něj vůbec, kde mladík má pochybnosti o existenci Boha jako nehmotné osoby, ale plně věří v život a činy Ježíše Krista. Tyto vnitřní rozpory v názorech není mladík schopen sám překonat.

Děj románu začíná v Římě, kde se Jan Maria Plojhar, bydlící u paní Giovanniny, seznámí s mladou, krásnou a osiřelou Caterinou pocházející z kdysi vážené rodiny Soranesi, mladým lékařem Giggim a jeho matkou, markýzou donou Paolinou z nejvyšší římské společnosti. Při účasti na pouliční slavnosti se u Jana Marii Plojhara objeví zdravotní potíže způsobené dřívějším zraněním, je nucen ulehnout a my jako čtenáři tak máme možnost se, prostřednictvím jeho vzpomínek, seznámit s celým jeho dosavadním životem.

Narodil se do bohaté pražské rodiny, ale své dětství strávil na zámečku v Havranicích. Romantická atmosféra zámečku a přilehlého okolí působila na jeho snivou duši tak, že se již v dětství rozhodl být poetou, cestovatelem a dobrodruhem. Ani jako dospívajícího a dospělého jej tyto sny neopustily, a tak se rozhodl být vojákem a dal se do armády. Z přísného vojenského života však byl nemálo překvapený.

Jeho sestra Rosa Marie, s níž neměl dobré vztahy, protože byla v jeho očích typická sobecká měšťanka, se zatím vdala za Leopolda. Tento podnikavec se po smrti Plojharovy matky ujal rodinného majetku, protože nepraktický Jan Maria s ním neumí nakládat a vše mu ochotně odsouhlasil. Leopold různými investicemi a finančními operacemi postupně přišel o majetek Plojharů a tím také i o peníze, ze kterých byl Jan Maria celý život živ.

Jan Maria se zatím jako námořník v armádě plavil po Středozemním moři, kde na Korfu prožil vášnivé milostné vzplanutí k velmi krásné paní Dragopulos. Tato cynická manželka bohatého bankéře jej využije jako nějakou zábavnou hračku a připraví jej o ideály ve vztahu k ženám. Nakonec jej vymění za jiného milence, když je Jan Maria odvelen na jiné místo. Aby se vyléčil ze zklamání, vrátí se do Prahy. Je nadšen městem, ale velmi zklamán pražskou společností. V jednom sporu mezi důstojníky hájí urážku českého národa proti německému důstojníku se zbraní v ruce a je vážně zraněn na prsou. Léčí se a po vyléčení odchází z armády a snaží se prosadit jako spisovatel, ale neúspěšně. Kritika jeho knihu odsoudí a on se zklamán rozstoná. Na doporučení lékaře se stěhuje do Itálie.

Po krátkém pobytu v Římě, kde jsme jej zastihli na začátku příběhu, se stěhuje do San Catalda na statek ke Caterině. Tam teprve poznává pravou, hlubokou duševní lásku a postupně se s ní velmi sbližuje. Jejich vzájemný vztah projde těžkou zkouškou v podobě setkání obou s paní Dragopulos při vyjížďce na koních. Tato žena jej ponižuje a Caterinu urazí. Při návratu z vyjížďky se každý z nich vrací sám a Jan Maria spadne z koně. Toto neštěstí zhorší nemoc Jana Marii a on pochopí, že umírá. Caterina se s ním na poslední chvíli nechá oddat i přes odpor dony Paoliny, která ji chce provdat za Giggiho. Utajený církevní obřad vykoná její přítel kněz, don Clement. Krátce na to umírá Jan Maria na svou nemoc a Caterina po požití jedu v jeho objetí.

Po jazykové stránce na díle zaujmou často používaná velmi dlouhá souvětí s poměrně složitou větnou strukturou i místy velmi dlouhé odstavce, které ještě více podtrhují složitý a rozporuplný svět vnitřních myšlenek hlavního hrdiny. Pro barvitější dokreslení italského prostředí, v němž se děj románu odehrává, používá autor místy italských slov i slovních spojení, která vhodně vkládá do přímých řečí vystupujících postav.