Reconquista

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dějiny Španělska
Španělský státní znak
Hispánie
Vizigotská nadvláda
Al-Andalus
Reconquista
Habsburské Španělsko
Doba osvícenství a revoluce
Španělská válka za nezávislost
19. a počátek 20. století
Druhá španělská republika
Španělská občanská válka
Frankismus
Moderní Španělsko

Pojmem reconquista se označuje období vytlačení Maurů z Pyrenejského poloostrova katolíky.

Počátky reconquisty[editovat | editovat zdroj]

Don Pelayo – památník na místě bitvy u Covadongy

S vyháněním Maurů ze Španělska údajně začal vizigótský šlechtic a první král Asturie, zvaný Pelayo (718737), který s Maury svedl vítěznou bitvu (šlo spíše o šarvátku) v asturských horách u místa jménem Covadonga v roce 722. Jeho synové a pozdější nástupci pokračovali v boji proti muslimům, dokud nebyli všichni Maurové vyhnáni z poloostrova. Již Pelayův zeť, Alfonso I., dobyl téměř celou Galicii, včetně města Santiaga de Compostela, jež se stalo poutním místem kvůli hrobu svatého Jakuba, který se zde nachází.

Tažení Karla Velikého[editovat | editovat zdroj]

Roku 777 se k panovníkovi Franské říše dostal posel z Cordóbského emirátu a žádal pomoc pro odbojného místodržícího v Zaragoze. Karel Veliký se roku 778 vydal přes Pyreneje směrem k Zaragoze. Jeho tažení však dopadlo neúspěšně a musel se vrátit. Teprve následující výpravy do severovýchodní části poloostrova a dobytí Girony v roce 785 a Barcelony v roce 801 mu umožnily na Pyrenejském poloostrově založit na území dnešní Katalánie španělskou marku, jež měla funkci nárazníkové zóny mezi franskou říší a muslimským územím.

Křesťanské státy v severním Španělsku[editovat | editovat zdroj]

León[editovat | editovat zdroj]

Samotná představa reconquisty jako určitého nepřetržitého a cílevědomého procesu trvajícího osm století je historicky nepřesná. Křesťanské státy v severním Španělsku válčily mezi sebou navzájem téměř stejně tak často jako proti muslimům. Staré asturské království se svým hlavním městem Oviedem bylo chráněno neprostupnými horami severozápadního Španělska, zatímco Baskové v Navaře si udržovali nezávislost po celou dobu maurské nadvlády, podobně jako předtím za vizigótského a římského panství. Největší asturský král Alfonso III. využil úpadku španělských Umajjovců a posunul hranice království až k řece Douro. Jeho syn a nástupce García I. přemístil hlavní město na jih do Leónu, a království tak bylo nadále známo pod tímto jménem.

Kastilie[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 10. století rozšířilo království León své území východním směrem až k městu Burgos. Na ochranu této nově dobyté země a zde usazených rolníků zde bylo vybudováno veliké množství hradů (španělsky castillos), které daly této zemi název Kastilie. Za hraběte Ferdinanda Gonzála se pak Kastílii v roce 932 podařilo vyvázat ze své podřízenosti Leónu.

Navarra byla v době vlády Sancha I. v roce 905 prohlášena královstvím a rychle expandovala na jih. Sancho III. Navarrský – panovník výjimečných vojenských schopností – ovládal Aragónii, Asturii, Kastilii a část Leónu a učinil tak z Navarry vůdčí stát křesťanského Španělska. V roce 1028 určil Sancho svého druhého syna Ferdinanda za vládce kastilského hrabství. Ferdinand byl velice moudrý a zbožný panovník, který sjednotil většinu otcových držav pod svým vedením a zahájil intenzivní postup křesťanů na jih. Za Ferdinanda zažila Kastílie významný vzrůst moci, což Ferdinandovi, jakožto nejmocnějšímu křesťanskému panovníkovi na poloostrově, umožnilo v roce 1054 přijmout titul císaře Hispánie. Protože se však ve Španělsku dosud neprosadil dědický princip primogenitury, byla Ferdinandova říše po jeho smrti v roce 1065 rozdělena mezi jeho syny, Alfonse VI. Kastilského, Sancha II. Kastilského a Garcíu II., krále Galicie. Alfonso se pokusil Sancha zbavit vlády, třebaže ten patrně zdědil více otcových schopností a poté, co Sancho svého bratra porazil, poslal Alfonsa do vyhnanství. García byl po krátké vládě odeslán do kláštera, kde strávil zbytek svého života.

Původně maurský minaret v Rondě, přestavěný ve zvonici.

Sanchova smrt v roce 1072 Alfonsovi umožnila vrátit se do země a zmocnit se všech někdejších domén Ferdinanda I. Alfonso byl skutečně působivou osobností, jenž byl na svoji dobu výjimečně tolerantní k muslimům. Velmi usiloval rozšířit své državy a stát se jedním z nejmocnějších evropských monarchů. Během jeho vlády byl z Kastílie vypovězen Cid, španělský národní hrdina a hlavní postava stejnojmenného středověkého eposu, který nalezl útočiště u emíra ze Zaragozy a později dobyl na Maurech Valencii. Zhroucením córdobského chalífátu se Al-Andalus rozpadl do mnoha drobných, mezi sebou válčících států, což přispělo k úspěšné expanzi Alfonsova křesťanského království na jih, jež vyvrcholila dobytím Toleda v roce 1085. Již v následujícím roce se však proti Alfonsovi spojili vládcové Sevilly se severoafrickými Almorávidy. Poté, co Almorávidé zvítězili nad křesťany, si rychle podmanili celé muslimské Španělsko.

Kastilie a León ve 13. a 14. století[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Alfonse VII., byla Kastílie a León opět rozdělena. Nicméně nástupem syna Alfonse IX., Ferdinanda III., na královský trůn v Leónu v roce 1230 byly obě země definitivně sjednoceny v Kastilskou korunu. Ferdinand III. zvaný Svatý bojoval po celou dobu své vlády proti Maurům, jejichž osud na poloostrově byl zpečetěn po bitvě na Las Navas de Tolosa, v níž je v roce 1212 porazil Ferdinandův děd Alfonso VIII. Ve 13. století byla za účelem vypuzení Maurů ze Španělska vyhlášena dokonce křížová výprava. V průběhu tohoto století byla dobyta většina území někdejšího córdobského chalífátu (Córdoba padla v roce 1236, Sevilla 1248, Cádiz 1262) s výjimkou malé Granady, jež si vykupovala svoji nezávislost každoročním tributním poplatkem. Ferdinandova vláda byla počátkem období zvýšeného vlivu Španělska na evropskou politiku. V době jeho panování byla založena univerzita v Salamance – jedna z nejstarších v Evropě – na níž se dokonce rozvinula raná škola ekonomického myšlení. Ferdinandův nástupce, Alfonso X. Moudrý, napomohl k návratu klasické vzdělanosti do křesťanské Evropy prostřednictvím zpřístupnění duchovního bohatství muslimských knihoven a univerzit. V roce 1309 byl ve spojení s Aragónií dobyt Gibraltar. Despotický a krvavý vládce Pedro I. Krutý byl v roce 1366 vyhnán a následně zavražděn. Pedrovy války proti Aragónii a vnitřní konflikty způsobily dočasné oslabení kastilské moci.

Aragónie[editovat | editovat zdroj]

Vedle mocenského bloku Kastílie-León dominovala v severovýchodní části křesťanského Španělska rovněž Aragónie. Již v roce 1118 dobyl aragónský král Alfonso I. na Maurech Zaragozu a posunul tak hranice své říše na jih. Prostřednictvím sňatkové politiky připadla Aragónii v roce 1137 Katalánsko včetně hrabství Barcelona (čímž vznikla Aragonská koruna). Do roku 1235 bylo dokončeno dobytí Maury držených Baleárských ostrovů. Expanze dále na jih na úkor Maurů byla po ovládnutí Valencie v roce 1238 znemožněna kastilskou rozpínavostí a proto aragónští králové zaměřili svou pozornost na východ. Na přelomu 13. a 14. století se tak nejprve zmocnili Sicílie a Sardinie a v roce 1442 získal Alfonso V. titul krále Neapole. Díku tomu se Katalánie a především Barcelona rozvinuly v hospodářské a obchodní centrum evropského významu.

Politicky byla aragónská říše uspořádána federalisticky, přičemž každá část říše disponovala vlastní ústavou. V samotné Aragónii stály v opozici vůči králi silné cortesy, které však mohly jen stěží omezit královu moc. Kastílie byla naproti tomu centrálně spravovaná, přesto i kastilští králové se museli potýkat s mocnou šlechtou, s níž se dostávali téměř neustále do konfliktů.

Sjednocení země, vypuzení Židů a Maurů[editovat | editovat zdroj]

Obnovená snaha o křesťanské sjednocení Španělska byla využita „katolickými králi“ (Reyes Católicos) Isabelou Kastilskou a Ferdinandem II. Aragonským k ospravedlnění jejich vpádu do Granady, vyhnání Židů a násilné konverzi Maurů. Svatba dědičky Kastílie a Leónu, Isabely I., s dědicem Aragónie, Ferdinandem II., v roce 1469 znamenala počátek sjednocování Španělska. Skutečné sjednocení celé země však z důvodu odporu šlechty v obou zemích nejdříve nepřicházelo v úvahu.

Boabdil předává Granadu španělskému královskému páru (historický obraz z roku 1882)

Vnitropoliticky se Isabela a Ferdinand koncentrovali na vládu v Kastílii, kde s podporou měst mohli snáze omezit vliv šlechty a cortesů než v Aragónii a nastolit tak pevnou centralistickou vládu. Důležitým nástrojem, který tomuto napomohl, byla inkvizice zavedená v zemi v roce 1478. Ta nejprve sloužila především v církevních záležitostech, záhy se z ní však stal prostředek politického nátlaku proti šlechtě, neboť ve Španělsku oproti jiným zemím nebyla inkvizice církevní, nýbrž státní institucí. Moc šlechty byla rovněž podlomena bouráním jejích hradů (symboly nezávislosti aristokracie na králi) a zavedením systému pravidelného výběru daní. Ferdinand a Isabela tedy položili základy náboženskému, politickému a ekonomickému sjednocení Španělska. Aragónie se získáním Sicílie a jižní Itálie stala v 15. století významnou námořní mocností Středomoří, zatímco Kastílie a Portugalsko soupeřili o dominanci v Atlantském oceánu.

Po dobytí poslední maurské pevnosti – Granady – v roce 1492 vydali Isabela a Ferdinand edikt, jímž bylo Židům nařízeno buď přijmout křest nebo opustit zemi. Na to následovala rozsáhlá vlna pronásledování, v jejímž průběhu odešly z Pyrenejského poloostrova statisíce španělských (sefardských) Židů, což způsobilo zemi nenapravitelné kulturní a hospodářské škody. Vůči Maurům byla zachovávána jistá míra tolerance. To se však mělo změnit na počátku 16. století. V roce 1499 bylo asi 50 000 Maurů v Granadě přinuceno kardinálem Cisnerosem v hromadném křtu ke konverzi. Během povstání, které následovalo (známé jako povstání v Alpujarras), byli všichni ti, kdož se odmítli stát katolíky nebo se nechat deportovat do Afriky, systematicky zmasakrováni. Výsledkem byl exodus Maurů, Židů a Gitanos z měst a vesnic Granady do horských a venkovských regionů. Někdy kolem roku 1500 Cisneros prohlásil, že „Zde už není žádného města, které by nebylo křesťanské, a všechny mešity jsou od nynějška kostely.“ Podobně jako v Osmanské říši se z kostelů staly mešity, zde se naopak mešity přebudovaly na křesťanské svatostánky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Reconquista ve Wikimedia Commons

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CONSTABLE, Olivia Remie. Medieval Iberia.Readings from Christian, Muslim, and Jewish Sources. Philadelphia : University of Pennsylvania Press, 2011. 624 s. ISBN 978-0-8122-2168-8. (anglicky) 
  • HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 3, The fourteenth and fifteenth centuries. Madison : University of Wisconsin Press, 1975. 813 s. Dostupné online. ISBN 0-299-06670-3. (anglicky) 
  • O'CALLAGHAN, Joseph F.. Reconquest and Crusade in Medieval Spain. Philadelphia : University of Pennsylvania Press, 2004. 344 s. ISBN 978-0-8122-1889-3. (anglicky) 
  • ROUIGHI, Ramzi. The Making of a Mediterranean Emirate. Ifriøqiya and Its Andalusis 1200-1400. Philadelphia : University of Pennsylvania Press, 2011. 248 s. ISBN 978-0-8122-4310-9. (anglicky) 
  • ŽENKA, Josef. Pád Granady a zánik al-Andalusu. Praha : Argo, 2011. 184 s. ISBN 978-80-257-0466-0.