Píseň o Hiawathovi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Píseň o Hiawathovi (anglicky The Song of Hiawatha, v jiné verzi překladu Píseň o Hiawatě) je epická báseň Henryho Wadswortha Longfellowa z roku 1855, vycházející z legend odžibvejských Indiánů. Longfellow prohlašoval za zdroj svého díla práce etnografa Henryho Schoolcrafta.

Své dílo Longfellow sám označil za „indiánskou Eddu“, dílo bylo také velmi ovlivněno Kalevalou, konkréně jejím německým překladem – Longfellow například použil ve své básni stejné metrum (nerýmovaný trochejský čtyřstopý verš).

Báseň byla poprvé publikována 10. listopadu 1855 a měla okamžitý úspěch. V anglicky mluvícím světě je velmi známá, má doposud velký ohlas (Hiawathovi se stavějí sochy, je po něm pojmenován tzv. Hiawatha National Forest v Michiganu, ve městě Pipestone v Minnesotě se každoročně od roku 1949 předvádí tzv. Song of Hiawatha Pageant, jakási rekonstrukce děje eposu, obdobně po Minnehaze je pojmenována celá řada míst v Minnesotě). Je také pokládána za americký národní epos. Byla také mnohokrát parodována.

Druhá a třetí věta Novosvětské od Antonína Dvořáka jsou, jak sám skladatel připustil, inspirovány Písní o Hiawathovi.

Do češtiny bylo dílo přeloženo čtyřikrát, z toho třikrát Josefem Václavem Sládkem (1869 – tato verze se nedochovala, 1872, 1909) a jednou Pavlem Eisnerem (první vydání 1952).

Vodopády Minehaha[editovat | editovat zdroj]

Alexander Hessler: Snímek vodopádů Minehaha v Minnesotě, který údajně inspiroval básníka Henryho Wadswortha Longfellowa k napsání jeho slavné Písně o Hiawathovi

Za zmínku stojí snímek vodopádů Minehaha (Minnehaha Falls) fotografa Alexandra Hesslera, který údajně inspiroval básníka Henryho Wadswortha Longfellowa k napsání Písně o Hiawathovi.[1]

Snímek vznikl během zakázky pro Harper’s Traveler’s Guide v padesátých letech 19. století, když pořizoval krajinářské daguerrotypické snímky řeky Mississippi od města St. Paul až po Galenu v Illinois. Za jediný den v srpnu 1851, Hessler a jeho asistent Joel E. Whitney, pořídili 85 pohledů z Minnesoty, včetně vodopádu Minnehaha. Snímek se dostal do Hesslerovy galerie v Chicagu, kde jej zakoupil George Sumner jako dárek pro svého bratra a senátora Charlese Sumnera z Massachusetts, ten jej ukázal svému příteli básníkovi Henrymu Wadsworthovi Longfellowi, který se tímto obrázkem inspiroval ke známé písni “The Song of Hiawatha.” Oba dva - básník i fotografie - se stali velmi populární, další fotografové cestovali k těmto vodopádům a Hessler kopíroval původní daguerrotypii a prodával ji jako papírové výtisky.[2]

Děj[editovat | editovat zdroj]

Po krátkém prologu o pěvci Nawadahovi, který jako první zpíval o Hiawathovi, je popsána scéna, v níž „velmocný Giče Manito, žití pán“ svolal indiánské kmeny, žijící v nesváru a půtkách. Je nespokojen s tím, že jeho děti nedokázaly udržet mír, a oznamuje jim, k nim vyšle toho, kdo mezi ně vnese mír (Hiawathu).

Následuje patrně nejkrásnější část eposu, totiž píseň o tom, jak se Západní vítr Mudžekíwis stane králem větrů. Mudžekíwis zplodí s Indiánkou Nakomis syna Hiawathu, ale později ji opustí. Hiawatha si v dětství získá věhlas tím, že uloví srnce. Ač nemá otce, vyrůstá v hrdinu. Jednou na lovu odejde do země Západního větru, kde se setká s Mudžekíwem, svým otcem, bojuje s ním, ale nakonec se rozejdou v míru. Na cestě zpět potká Minnehahu, dceru dakotského šípaře, do níž se zamiluje.

V dalším zpěvu se Hiawatha postí za „dobro svého lidu, zvelebení lidských kmenů“. Po sedmi dnech postu k němu přijde posel od božstev, Mondamin, a vyzve ho k souboji. Hiawatha s ním několikrát udatně bojuje, v posledním boji ho porazí a zabije. Mondamin požádá Hiawathu, aby střežil jeho hrob, že se vrátí, a vzejde z něj dobro pro všechny lidi. Hiawatha tedy hrob pečlivě opatruje. Po čase z něj vyroste kukuřice, „dar lidem, jenž jim bude krmí navždy“.

Hiawatha se spřátelí se dvěma muži, básníkem Čibiabosem a silákem Kwasindem, vyrobí člun a vyzve na souboj obřího jesetera Miše Námu. Miše Náma ho i se člunem spolkne, avšak Hiawatha ho zevnitř zabije. Poté požádá orly, aby ho vyprostily z Miše Námova těla, což udělají. Hiawatha tak Miše Námu porazí. Nakomis poté Hiawathovi vypráví, že jejího otce zabil kouzelník Perlí péro, a požádá Hiawathu, aby se pomstil. Hiawatha k němu putuje, vyzve ho na souboj a porazí ho.

Poté se teprve, přes matčiny protesty, vydá na námluvy k dakotskému šípaři, aby si vzal Minnehahu. Jak otec, tak Minnehahá svolí, a Hiawatha si ji proto odvede domů. Na skvělé svatební oslavě zpívá Hiawathův přítel, pěvec Čibiabos „píseň lásky, touhy“ a vypravěč Ajagů, jakýsi Baron Prášil, alegorický příběh o Osseovi, Synu Večernice, který zabírá téměř celý jeden zpěv. Svatba dále umožní uzavření míru mezi Dakoťany a Odžibveji.

V následujícím zpěvu Minnehahá provede rituální požehnání polím a Hiawatha zažene od svých polí vrány, vynalezne obrázkové písmo. Čibiabos umírá na lovu, takže za něj Hiawatha truchlí a naučí svůj lid lékařskému umění.

Posléze se vrátí do jeho země lenoch Paupakíwis, který kdysi odešel, a naučí jeho vesnici hrát kostky. Když vyhraje obrovský majetek, chystá se odejít, ale ještě předtím zabije Hiawathovu drůbež a do jeho wigwamu „vešed kradmým krokem obrátí vše z líce na rub, rozmetal, kde jen co bylo, na hromadu naházel to, mísy dřevěné a kotle, buvolí a bobří kůže, vydřiny a hranostaje…

Když se to Hiawatha dozví, začne ho pronásledovat. Paupakíwis se změní v bobra, posléze v kachnu apod., nakonec je ale zabit Hiawathou. Umírá Kwasind, duchové mrtvých jim přijdou oznámit, jak mají pečovat o hroby, v období hladu umírá Minnehahá.

Epos končí, když k indiánskému kmenu přijdou běloši, šířící křesťanství. Hiawatha vyzve svůj kmen, aby křesťanství přijali, sám od kmene ale odejde.

Poznámka: Veškeré citace (většinou parafráze vzhledem k syntaktické struktuře věty hesla) a jména pochází z překladu J. V. Sládka ve verzi z roku 1909, s výjimkou jména samotného Hiawathy, které má Sládek v podobě Hiawata. V tomto případě byla použita druhá varianta jména (Hiawatha), která je užita ve zbytku hesla.

Ukázka[editovat | editovat zdroj]

„Čest a sláva Mudžekíwu!“
volali jsou mladí, staří,
když se, vítěz, vracel domů
s wampumovým svatým pásem
z domoviny Wabasovy,
tam, kde Bílý králík vládne.

Ukrad’ on pás wampumový,
s šíje vzal ho Miše Mokwě
hor velkému medvědisku,
postrachu a hrůze lidí,
jak tu usnul obrovitý,
ležel na vrcholku hory,
sám jak skála mechovatá,
šedě, hnědě kropenatá.

(překlad Josef Václav Sládek, verze z roku 1909)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TAUSK, Petr. Dějiny fotografie. Praha : Akademie múzických umění v Praze, Fakulta filmová a televizní, SPN Praha, 1980. ISBN 17-332-79. S. 32.  
  2. FORESTA, Merry A.. Slowly (the photographs) turn… [online]. [cit. 2010-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

  • Nanabozho – indiánský mýtický hrdina, jež byl Longfellowovi předlohou k eposu
  • Hiawatha – reálný irokézský reformátor z 15. století

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]