Henri de Saint-Simon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Henri de Saint-Simon

Hrabě Claude Henri Rouvroy de Saint-Simon [čtěte: Sa:nsimon] (17. října 176019. května 1825) byl francouzský utopický socialista, mezi představitele tohoto směru socialistického utopismu počítáme také Owena, Fouriera, vnuka Louise Saint-Simona. Původem šlechtic, ale z odporu ke kapitalismu se zřekl majetku.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Saint-Simon se narodil v Paříži roku 1760. V 17 letech vstoupil do armády a jako dobrovolník se účastnil bojů v americké válce za nezávislost. Armádu opustil v 25 letech. Po Velké francouzské revoluci se vzdal šlechtického titulu, aby demonstroval, že si všichni mají být rovni. Pustil se do finančních spekulací. Ve spekulační činnosti, ale zkrachoval. Později to odůvodňoval tím, že výnosy měly být použity k založení školy vědeckého zdokonalování.[1]

Saint-Simon se snažil najít recept na zajištění blaha společnosti, a to pomocí skrze důsledné organizace. Formy této organizace se u Saint-Simona v průběhu let měnily. Prvně viděl Saint-Simon prostředek k reorganizaci ve vědě a výrobě. Přišel také s konceptem tzv. Newtonovy rady. Do ní měl, každý, kdo by se finančně podílel na vytvoření této rady, právo navrhnout tři matematiky, fyziky, chemiky, fyziology, literáty, malíře a hudebníky. Tato rada měla za úkol dále smiřovat dvě existující třídy - vlastníky a proletariát. Výkon vlastnictví se tak dostal do rukou těchto vyvolených. S tím, kdo se nepodrobí plánování se mělo nakládat jako s dobytkem.[2]

Ve druhé fázi se Saint-Simon zaměřil na nejpočetnější a nejchudší třídu společnosti - proletariát. Dle něho bylo na politických spisovatelích: "...přesně určit, jakým směrem se má nynější společnost dát, a přinutit ji, aby se skutečně tím směrem dala.''. Společnost by měli řídit industriálové ve tříkomorovém systému (inženýři, umělci, matematici, fyzici a biologové a nejbohatší podnikatelé). Saint-Simon také představil jakousi "diktaturu výrobců". Kdy pracující: "Oni budou vydávati zákony, oni stanoví, jaké pořadí budou zastávati navzájem ostatní vrstvy, Každé z nich určí takové místo, které bude odpovídati službám, které ona prokáže výrobě." [3]

Roku 1823 se pokusil Saint-Simon neúspěšně o sebevraždu, střelil se do hlavy, ale přežil se ztrátou jednoho oka. Roku 1825 vyšlo jeho dílo Nové křesťanství. Jeho základní a v podstatě jedinou myšlenkou bylo, že lidé se k sobě mají chovat jako bratři. Dle Saint-Simona: "Náboženství má vésti lidstvo k velikému cíli: co nejrychleji zlepšit osud nejchudších tříd." Ovšem společnost bylo nutné opět zorganizovat. Opět zde měli vědci, umělci a průmyslníci řídit lidstvo jako jeho generální ředitelé. Nové křesťanství mělo být povoláno k tomu, aby zajistilo umění, vědám a průmyslu přední místo mezi posvátnými vědami. Papež zde byl označen za kacíře, protože v Papežském státě nazaložil továrny. [4]

Historik o něm napsal „spojily se v něm věda a fanatismus“, neboť byl považován za člověka povahy velmi složité - hýřil a dobrodruh, filosof a prorok, který sám sebe pokládal za Mesiáše a obnovitele křesťanství, člověk slavný, ale dožívající život jako žebrák, vydržovaný několik let svým bývalým sluhou a pak přáteli, ale až do smrti přesvědčený o svém poslání k nápravě společnosti.

Společenský vývoj pokládal za přísně determinovaný a hnací sílu viděl v pokroku vědy, morálky a náboženství. Podle Saint-Simona měl vzniknout nový společenský řád, v němž by zůstalo zachováno soukromé vlastnictví, politika, která by splynula s ekonomikou a plánovitě by organizovala vše, když vládnoucí postavení by měli vědci a průmyslníci (továrníci, pracující, obchodníci). Jeho následovníci přeměnili jeho učení v náboženskou sektu.

Jako jádro sociálně politického systému života společnosti vidí práci, říká jí „industrie“. Z toho vyvozuje, že by se mělo vymýtit všechno příživnictví na ní a především úcta k oněm příživníkům. Tím myslí šlechtu a i ve svých dílech uvažuje o tom, že nahradit 30 000 šlechticů by bylo velmi snadné, zatím co úbytek 10x menšího počtu nejlepších učenců, řemeslníků, obchodníků a umělců by bylo nemožné a znamenalo by katastrofu.

Dobrá vláda podle něj vládne co nejlevněji, co nejméně, co nejlepšími lidmi a co nejpokojněji. Úkolem vlády však má být starat se hlavně o rozvoj blahobytu v zemi. Vyjadřuje tu jakousi touhu po vládě meritokracie s liberálněsociálními sklony.

Přesto, že St-Simon nesoustředil svoji kritiku společenského řádu na odmítání soukromého vlastnictví, bylo v jeho nauce dost na to, aby jeho stoupenci vystupovali jako odpůrci soukromého vlastnictví a dědického práva. „Škola St.-Simonova“ by však mohla být spíše popsána slovy církve, neboť šířila nauku St.-Simonovu jakožto „náboženství“, měla svého velekněze (hledala též velekněžku), měla i náboženské obřady a orgie. Nejvíce v ní vynikli jistí Bazard a Barthélemy Prosper Enfantin.

St.-Simonisté také dospělí k přesvědčení, že „vykořisťování člověka člověkem“ (což je jejich termín) je organickou vadou společnosti, nikoli pouze „pochybením“ některých jejích jednotlivců. Bazard se dokonce pokusil o jakousi filosofii dějin, které mu zosobňují boj vykořisťovatelů s vykořisťovanými, čímž se vlastně stává v tomto směru Marxovým předchůdcem.

St.-Simon a jeho škola jsou však i přesto předchůdci Marxe [zdroj?] v několika směrech. Jednak v tom, že počínají studovat vývoj hospodářské soustavy a pochopí ji jako organizované vykořisťování pracujících ze strany lenochů (trubců), z něhož Bazard už načrtnul jakousi skicu „třídního boje“ v dějinách; a jednak v tom, že vidí ideál společenského zřízení v kolektivismu - Marx ovšem viděl v kolektivismu nikoli ideál, ale nutný důsledek vývoje.

Kolektivismus školy St. Simonovy má však jiný základ než marxismus. St.-Simonisté patří k socialistům, kteří svoje reformní plány zakládají zcela vědomě na pilíři náboženství.

Je ale třeba říci, že škola St-Simonova byla svou dobou významným střediskem, jež přitahovalo takové duchy, jako byl August Comte, zakladatel positivní filosofie a sociologie, Ferdinand Lesseps, stavitel Suezského průplavu, také bratři Péreirové, zakladatelé banky Crédit mobilier, první moderní banky zakladatelské, a ovlivnilo jiné znamenité Francouze z prvé poloviny devatenáctého století.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. NIKODÝM, Tomáš. Z knihovničky utopického socialismu. Praha : Ludwig von Mises Institut, 2014. ISBN 978-80-87733-17-2.   s. 7
  2. NIKODÝM, Tomáš. Z knihovničky utopického socialismu. Praha : Ludwig von Mises Institut, 2014. ISBN 978-80-87733-17-2.   s. 8-9 a 11
  3. NIKODÝM, Tomáš. Z knihovničky utopického socialismu. Praha : Ludwig von Mises Institut, 2014. ISBN 978-80-87733-17-2.   s. 10-2
  4. NIKODÝM, Tomáš. Z knihovničky utopického socialismu. Praha : Ludwig von Mises Institut, 2014. ISBN 978-80-87733-17-2.   s. 10-2

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]