Joseph Haydn

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Franz Joseph Haydn
Portrét Josepha Haydna z roku 1792 od Thomase Hardyho
Portrét Josepha Haydna z roku 1792 od Thomase Hardyho
Narození 31. březen 1732
Rohrau, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 31. května 1809
Vídeň, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Občanství Rakousko
Povolání hudební skladatel
Rodiče Mathias Haydn

Franz Joseph Haydn (31. března (některé zdroje uvádějí 1. dubna) 1732, Rohrau31. května 1809 Vídeň) byl rakouský hudební skladatel, přední představitel klasického období v hudbě, často označován jako „otec symfonie“, nebo „otec smyčcového kvarteta“.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a raná léta[editovat | editovat zdroj]

Dóm Svatého Štěpána ve Vídni - místo, kde Haydn zpíval v katedrálním sboru od svých osmi let.

Franz Joseph Haydn (křestní jméno Franz neužíval) se narodil 31. března roku 1732 v městečku Rohrau v Dolním Rakousku v blízkosti rakousko-uherských hranic. Jeho otec Matthias Haydn byl kolářem, matka Maria (rozená Kollerová) sloužila jako kuchařka v paláci hraběte Harracha. Otec byl nadšený lidový hudebník, který se v době, kdy byl tovaryšem, naučil hrát na harfu. Hudba a zpěv byly důležitou součástí Haydnova rodinného zázemí. I jeho mladší bratr Michael Haydn (14. září 1737 — 10. srpen 1806) se stal vynikajícím hudebníkem a skladatelem.

Rodiče malého Josepha Haydna si brzy uvědomili, že by jejich syn v Rohrau nedostal dostatečné hudební vzdělání, a tak přijali nabídku Johanna Matthiase Francka, učitele hudby, svěřit Josepha do jeho výchovy. A tak se Joseph Haydn odstěhoval spolu se svým učitelem Franckem do Hainburgu (deset mil od svého rodiště), když mu bylo pouhých šest let.

Haydn později zmínil, že život u Johanna Francka byl těžký; trpěl často hladem a měl na sobě stále špinavé oblečení. Nejdůležitější však bylo, že od Francka dostal potřebné hudební vzdělání, naučil se hrát na cembalohousle a zanedlouho zpíval v sopránové části kostelního sboru.

Zde si ho všiml varhaník z dómu Svatého Štěpána ve Vídni a ihned ho přijal. Osmiletý Joseph se tak ocitl v hlavním městě říše, začal zpívat v katedrálním sboru a účastnil se koncertů v královském paláci. Zde působil do svých 17 let. V té době mu zmutoval hlas, což způsobilo, že nebyl schopen vyzpívat nejvyšší tóny skladeb. Lidé poslouchající koncerty sboru si na něj stěžovali a nazvali jeho zpěv „krákoráním“. Pomyslnou poslední kapkou bylo, když Haydn ustřihl předepsaný copánek jednomu sboristovi. Proto byl vyhozen a ponechán svému osudu. Od té doby se toulal po ulicích a na bídné živobytí si vydělával jen přepisováním partitur a hraním na housle na tanečních bálech. Nejprve pracoval jako doprovodný hudebník v hudební akademii skladatele Nicoly Porpory a později přijal místo na menším šlechtickém dvoře.

V té době se oženil s Annou Marií Kellerovou, dcerou parukáře, která s ním žila celých čtyřicet let.

Vrcholná léta[editovat | editovat zdroj]

Kníže Mikuláš I. Esterházy - zaměstnavatel Haydna v letech 17621790 a velký příznivec umění

V této době už měl ale za sebou svou první symfonii, spíše mladické a nezralé dílo, a o jeho nedostatcích dobře věděl. Jelikož ale neměl dost peněz na to, aby mohl brát hodiny, rozhodl se, že se bude učit sám harmonii a kontrapunktu a že si celkově zlepší své hudební znalosti a techniku. Tyto své záměry dovedl tak daleko, že v roce 1761 dostal nabídku, aby se stal členem soukromého orchestru knížete Paula Antona Esterházyho, který byl hlavou nejbohatší a nejmocnější rodiny v Uhersku, jejíž členové byli velcí mecenáši hudby i jiných druhů umění.

Portrét Haydna od malíře Ludwiga Guttenbrunna, asi z roku 1770

Během roku kníže zemřel a nahradil ho jeho bratr Mikuláš, který představoval pro Haydna doslova spásu, jelikož ho ihned v roce 1766 povýšil na vedoucího orchestru a na zámku Esterháza začal budovat palác podle vzoru Versailles s loutkovým divadlem a čtyřistamístným operním domem, který byl stejně tak ohromný jako izolovaný. „Kolem nebylo nikoho, s kým by si mě bylo možno splést,“ řekl Haydn, „proto jsem se musel stát originálním“. Haydn skládal neuvěřitelným tempem a jeho sláva přišla nečekaně a velice rychle. Objevovala se první zahraniční vydání a také právě ze zahraničí začalo přicházet čím dál více objednávek.

Jako vedoucí orchestru měl Haydn velmi četné a náročné povinnosti. Mimo jiné měl na starosti dvorní hudebníky, ale byl hlavně plně zodpovědný za jejich hudební úroveň a vystupování. Musel přicházet dvakrát denně pro příkazy a byl plně povinen „skládat takovou hudbu, jakou si kníže přál“. Je pochopitelné, že to byla velmi náročná práce. Mimo jiné byl také zodpovědný za péči o všechny nástroje a nauku „zpěvaček, aby v Eisenstadtu nezapomněly to, co se naučily ve Vídni“, musel řídit orchestr, organizovat operní představení a hrát komorní hudbu k obveselení knížete a případně jeho hostům.

Haydnovi se dostala dokonce taková čest, že se setkal se samotným Mozartem a zanedlouho si jeho skladby neuvěřitelně oblíbil. Z obou skladatelů se stali nerozluční přátelé.

Smrt knížete Mikuláše Esterházyho v roce 1790 znamenala jakýsi převrat a hudební život na zámku Esterháze utichl. V té době už byl Haydn velice uznávaný a oblíbený. Jeho povinnosti ke dvoru skončily, ačkoliv plat i titul mu zůstaly. Následného roku (1791) přijal pozvání impresária Salomona k návštěvě Londýna, kde zůstal delší dobu, osmnáct měsíců. Po návratu do Vídně začal učit Ludwiga van Beethovena, což nebyl ani pro jednoho zvláště šťastný počin. V roce 1794 následovalo opětovné pozvání do Londýna a návštěva byla ještě triumfálnější.

Pozdní léta[editovat | editovat zdroj]

V roce 1795 se rodina na zámek Esterháza vrátila a dovolila Haydnovi, aby se soustředil na komponování. Poslední roky byly stejně plodné jako ty předešlé a vzniklo šest mší a dvě oratoria - Stvoření světa a Roční doby. Pak se začalo jeho zdraví prudce zhoršovat. V té době už byl zámožný a vlastnil svůj vlastní dům ve Vídni. Při jeho nemoci se o něj vzorně starali jeho sluhové, jelikož měl velké fyzické problémy. Rozhodl se proto, že bude lepší přestat se věnovat komponování a svou skladatelskou dráhu ukončil. Uklidnění v těchto letech hledal u klavíru, kde trávil hodně času.

Joseph Haydn, velký a významný rakouský skladatel, zemřel 31. května roku 1809 ve svém vídeňském domě. Bylo to ve chvíli, kdy napoleonské jednotky vstoupily do města.

Charakter[editovat | editovat zdroj]

Haydn byl mezi svými vrstevníky oblíbený hlavně pro svou laskavost a optimismus. Vynikal smyslem pro humor, evidentní v jeho lásce k žertování a často zřetelný i v jeho hudbě. Haydn byl zvlášť respektován Eszterházy pro jeho udržování dobré nálady mezi hudebníky a zaměstnavateli, vyvolával klidnou a pohodovou atmosféru hudebníků, u nichž i mimo jiné respektoval jejich zájmy a snažil se s nimi co nejlépe vycházet. Jeho zaměstnavatel a několik dalších lidí mu také občas říkalo Papa Haydn.

Haydn byl oddaný katolík, který mimo jiné často a rád obdělával svůj záhon růží, když byl už „unavený“ od skládání. Po dokončení nějakého svého díla často psal „Laus Deo“ („Chvála Bohu“) nebo nějaký podobný výraz na konec svého rukopisu. Mezi jeho oblíbené záliby patřil např. lov nebo rybaření.

Haydn byl malé postavy, zřejmě kvůli nedostatečné výživě v dětství. Neštovice, které Haydn prodělal, zanechaly na jeho tváři ošklivé a výrazné jizvy. Vzhledově nebyl Haydn hezký, a tak byl docela překvapen, když se o něj při jeho návštěvě Londýna zajímalo tolik žen. Haydn ovšem ženy miloval.

Tucty Haydnových portrétů od několika umělců, kde na každém je Haydn zobrazen s jinými rysy, nám zamezilo možnost dozvědět se, jak Haydn přesně vypadal. Za nejpovedenější vyobrazení je považován obraz od Thomase Hardyho (* 1757 - † asi 1805) namalovaný v době, kdy byl skladatel v roce 1792 v Londýně a který je nyní umístěn v londýnské Královské hudební akademii (obraz můžete vidět na této stránce). Některé obrazy ukazují, že Haydn nosil šedé napudrované paruky, což byla mužská móda 18. století, a že byl v dospělosti plešatý.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Část originálního rukopisu Josepha Haydna umístěná v Britském muzeu v Londýně

Haydnovo dílo je ohromující - čítá až 2000 prací. Není tomu však tak dávno, co Haydnova díla byla přijímána s vlídnou, příznivou náklonností a hlavně s úctou, ale bez skutečného chápání jejich pravého místa ve vývoji klasické hudby. Dnes vidíme hlavně hudebního hrdinu - titána — a nejen přívětivou postavu zvanou svými kolegy „Papa Haydn“.

Když vstoupil Haydn na scénu, byla symfonická hudba ještě v začátcích. Haydn vzhlížel s úctou ke Carlu Philippu Emanuelu Bachovi, ale jeho první symfonie byly sotva něco jiného, než tzv. předehry (ouverture), jež měly jen málo společného s rozsáhlými, bohatšími a expresivnějšími skladbami z jeho zralých let. Tři známé symfonie, které Haydn zkomponoval na Esterháze během šedesátých let 18. století, Ráno, PoledneVečer, jsou originální a okouzlující a liší se již hodně od jeho raných skladeb.

Jelikož měl Haydn k dispozici celý orchestr na Esterháze, mohl experimentovat, zkoušet všechny druhy efektů s různými kombinacemi hudebních nástrojů, neustále obohacovat své orchestrální představy a dodávat vtipné, hluboké a elegantní hudební myšlenky.

Haydn nevynalezl, jak se nemálo lidí domnívá, moderní symfonii, ale v jeho rukou dosáhla tato forma svého právoplatného postavení, s jeho neustálým hledáním nových metod vyjádření v rámci přísné klasické struktury a jeho výjimečným talentem pro melodickou linii a harmonii.

Pomník Josepha Haydna v Berlíně

Komorní hudba[editovat | editovat zdroj]

  • Klavírní trio C-dur
  • Klavírní trio G-dur
  • Smyčcové kvartety č. 29-34 „Ruské“, Op. 33
  • Smyčcové kvartety č. 32 C-dur „Ptačí“, Op. 33, č. 3
  • Smyčcové kvartety č. 60-65, Op. 76
  • Smyčcové kvartety č. 62 C-dur „Císařské“, Op. 76, č. 3

Koncerty[editovat | editovat zdroj]

  • Houslový koncert č. 1 C dur
  • Violoncellový koncert č. 1 C dur, H. 7b/1
  • Violoncellový koncert č. 2 D dur
  • Hobojový koncert
  • Trubkový koncert Es dur

Symfonie[editovat | editovat zdroj]

  • Symfonie č. 27 G-dur
  • Symfonie č. 45 fis-moll „Rozlučková“
  • Symfonie č. 88 G-dur
  • Symfonie č. 92 G-dur „Oxfordská“
  • Symfonie č. 94 G-dur „S úderem kotlů“
  • Symfonie č. 101 D-dur „Hodiny“
  • Symfonie č. 103 Es-dur „S vířením tympánů“

Opery[editovat | editovat zdroj]

  • Acide, r. 1762
  • La canterina (Zpěvačka), r. 1766
  • Lo speziale (Lékárník), r. 1768
  • L'infedelta delusa, r. 1773
  • L'incontro improvviso, r. 1775
  • Il mondo della luna (Svět na měsíci), r. 1777
  • La vera costanza (Pravá věrnost), r. 1777/1778
  • L'isola disabitata (Opuštěný ostrov), r. 1779
  • La fedelta premiata (Odměněná věrnost), r. 1780/1781
  • Orlando Paladino, r. 1782
  • Armida, r. 1783/1784
  • Orfeo ed Euridice, r. 1791

Oratoria[editovat | editovat zdroj]

  • Stvoření světa (Die Schöpfung, r. 1798)
  • Roční období (Die Jahreszeiten, r. 1801)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Joseph Haydn na anglické Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

http://www.rozhlas.cz/klasika/skladatele/_zprava/175754

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]