Esterházyové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Esterházyové
Coa Hungary Family Esterházy.svg
Erb rodu Esterházy de Galántha
Tituly Knížata
Zakladatel [[]]
Rok založení 13. století

Esterházyové (maďarsky: většinou Eszterházy, latinsky: Estoras) jsou významný a dříve mocný uherský šlechtický rod.

Knížecí erb na průčelí Esterházyovského paláce ve Vídni

Původ rodiny Esterházyů[editovat | editovat zdroj]

Hrad Forchtenstein je v držení rodu od roku 1622

Vznik rodiny lze zpětně sledovat až do 13. století. Poprvé je v dokumentech uvedena rodina "Zerház de Zerhásház" v roce 1527. Sňatkem získali přívlastek „de Galanta". Galanta je obec nedaleko Bratislavy (Pressburgu) na Malém Dunaji východně od města.

Tři bratři baron Mikuláš Esterházy (1582-1645), baron Pavel Esterházy a baron Daniel Esterházy jsou rodinné větve po otci až do dneška hlavní větve rodiny Esterházy, Postupně získali Forchtenstein, Zvolen a Česnek.

Od malé šlechty k magnátům[editovat | editovat zdroj]

Baron Mikuláš Esterházy mezi svými dvěma bratry vyčníval, dopracoval se až k diplomatickému vyjednávání mezi malou maďarskou šlechtou s velkými a rozhodujícími velmoži. Dříve protestantská rodina konvertovala ke katolictví a prokazovala věrnost císaři Svaté říše římské (uherský král). Dosáhl vzestupu rodu až k povýšení do hraběcího titulu.

Osmanská hrozba[editovat | editovat zdroj]

Pro císaře znamenal Esterházy důležitou vojenskou záštitu proti Turkům, kteří byli hrozbou pro Uhry i celou střední Evropu, protože rodina vedla boj proti Turkům na vlastní náklady. Bylo pozoruhodné, sestavit vojenský kontingent a motivovat tím uherskou šlechtu k napodobení. Členové rodu Esterházy opakovaně bojovali proti Turkům, především v 17. století.

V „bitvě u Vozokan“ (maďarsky: Nagyvezekény, slovensky v roce 1652: „Veľké Vozokany“) padli čtyři členové rodiny, mezi nimi Ladislaus Esterházy de Galanta (1626-1652), syn palatina Mikuláše Esterházyho (1582-1645) a jeho bratranci Franz, Tomáš a Kašpar.

Hrabě Mikuláš a jeho syn, pozdější kníže Pavel I. Esterházy de Galanta (1635-1713), zastávali po dvě generace úřad palatina.

Povýšení do knížecího stavu[editovat | editovat zdroj]

Zámek Eisenstadt - hlavní rodové sídlo
Zámek Fortöd nechal vystavět uměnímilovný kníže Mikuláš I. Esterházy jako své letní sídlo

V roce 1687 byl hrabě Pavel I. Esterházy císařem Leopoldem I. (1640-1705) povýšen do knížecího stavu. Nejdříve se povýšení vztahovalo jen na Pavla I. a teprve roku 1712 byl právě prvorozený syn Esterházy z větve Forchtensteinů, potom podle dědičného výnosu také druhá větev, která obdržela dědičný knížecí titul. Forchtensteinská větev si vybrala jako své sídlo Eisenstadt a vybudovala tam nynější zámek jako knížecí sídlo. Za císaře Josefa II. (1741-1790) knížecí titul dostala primogenitura a ostatní mužští příslušníci knížecího rodu dostali propůjčený titul prince.

Oddanost císařskému domu[editovat | editovat zdroj]

Eaterházyové byli ve všech válečných sporech vždy na straně císařského domu, za tureckých výpadů, přes třicetiletou válku (1618-1648) až ke koaliční válce proti Napoleonovi (1792-1815).

Díky své loajalitě a věrnost císařskému domu dostali Esterházyové z Galanty novou možnost k rozšíření svých držav, a to zejména díky územních změn v napoleonské Evropě. Tehdy nabyl knížecí dům v roce 1804 krátce před sekularizací ženský klášter Edelstetten u Krumbachu v Bavorsku za 28 000 zlatých jako nové říšské hrabství. Po změně Bavorského království v roce 1806 se Esterházyové dostali za nové vlády roku 1813 do bavorského jmenného seznamu šlechty.

Dne 18. června 1812 měla v Řezně (Regensburg) svatbu princezna Marie Terezie z Thurn-Taxisu. Z manželství vzešel syn Mikuláš (* 1817), který sňatkem se Sarah Child-Villiers, dcerou „Earl of Jersey“, vzniklo přímé příbuzenství mezi rodem Esterházy s anglickým královským domem.

Také po revoluci roku 1848 zůstali Forchtensteinští Esterházyové na straně Habsburků. Pavel III. Antonín Esterházy, byl na dlouhodobé akreditaci císařstvím rakouským do Londýna, povolán zpět.

Rodina dnešní[editovat | editovat zdroj]

Konec „Dunajské monarchie“ přinesl také změny pro rodinu Esterházy. Trianonská smlouva v roce 1920 oddělila majetky rodu Esterházy neočekávaně do šesti různých zemí: Maďarsko, Československo, Chorvatsko, Slovinsko, Rumunsko a Rakousko.

Mimo jiné jejich také rodině patří dolnorakouský hrad Schwarzenbach.[1]

Druhá světová válka znamenala velký zásah do života rodiny Esterházyů. Část rodiny uprchla před sovětskou okupací. Další, jako hrabě Moritz Esterházy (1881-1960), byl 1917 byl předsedou vlády v Maďarsku.

Hospodářský archivní materiál knížecí větve se dnes nachází na hradě Forchensteinu, zatím co další část rodinného archivu od té doby je uložena v maďarském státním archivu v Budapešti. Majetky v Maďarsku byly za komunistické vlády po roce 1947 znárodněny. Majetky v Burgenlandu na zemských hradech zůstaly v soukromém vlastnictví a byly po zrušení Fideikommissu převedeny do Maďarska v třicátých letech a v Rakousku v říjnu 1938 převedeny na Pavla V. (1901-1989).

V roce 1948 byl kníže Pavel V. v podivném procesu, společně s kardinálem Józsefem Mindszentym (1892-1975), komunisty odsouzen k 15 letům vězení. V dalších letech se také ostatní členové rodiny stali obětí vězení a deportace, jako výsledek podezřelých justičních kauz. Tyto události jsou popsány v knihách Greif und Rose od Hanna Moldena a Harmonia Caelestis od Pétera Esterházy (* 1950).

Melinda Esterházy (Melinda kněžna Esterházy de Galanta; * 1920, roz. Ottrubay) je vdova po v roce 1989 zemřelém Pavlu V. knížeti Esterházym. Dřívější fideikomisní majetek v Rakousku byl na její přání vložen do nadace.

Knížecí větev rodu Esterházy[editovat | editovat zdroj]

Další členové rodu[editovat | editovat zdroj]

Jiné[editovat | editovat zdroj]

Rod Esterházyů byl znám kulturní angažovaností, zvláště proto, že kníže Pavel II. Antonín a především Mikuláš I. v letech 17611790 držel u dvora Joseph Haydna. Na objednávku knížete stihl Haydn, zakladatel klasické hudby, za 30 let vytvořil svá nejdůležitější díla.

Talentovaný Franz Liszt, jehož otec byl správcem statku na Esterházyovském majetku, byl knížetem objeven a uveden do světa.

Franz Schubert byl učitelem hry na klavír pro mladé hraběnky Caroline a Marie.

Nesčetní stavitelé, architekti a jiní umělci byli po staletích ve službách rodiny, která jejich píli a talent využívala a světu objevovala. Tak vzniklo přes 60 zámků, přes 110 kostelů, několik škol a domovů pro staré, rozložený do všech zemí dřívější c. a k. monarchie.

Agnes Esterhazy, známá také hraběnka Agnes Esterhazy a Agnes z Esterhazy (1898-1956), byla ve 20. letech herečka.

Ferdinand Walsin-Esterházy byl francouzský důstojník, který inicioval Dreyfusovu aféru, přitom to byl on, kdo měl být odsouzen.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Podle rodu je pojmenováno v Rakousko-Uhersku několik pokrmů:

  • dort s máslovým krémem a marcipánem (viz: Esterházy-dort)
  • příloha k jídlu z pórku, celeru a kořenové zeleniny (viz: Esterházy-zelenina)
  • různá masitá jídla, jako např. Esterházy-roláda nebo Esterházy-steak; přísady Julienne proužek z kořenové zeleniny (karotka, celer) a pórek, na másle dušený, kořeněný s burgundským vínem omáčka k citovanému steaku
  • Esterházy-guláš
  • tradiční vánoční nebo silvestrovský pokrm z hovězího a vepřového masa, cibule a koření

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Wolfgang Wüst: Schwäbischer Adel nach dem Ende des Alten Reiches: Regionales Bewahren und Gestalten, in: Peter Fassl/ Rainer Jehl (Hgg.), Schwaben im Hl. Römischen Reich und das Reich in Schwaben. Studien zur geistigen Landkarte Schwabens, Augsburg 2009, S. 127-149 (betr. Edelstetten), ISBN 978-3-89639-684-6
  • Péter Esterházy: Harmonia Caelestis, Academia, Praha 2013, S. 776, ISBN 978-80-200-2265-3

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Burgen-Austria - Burg Schwarzenbach, abgerufen am 24. Feber 2010

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Esterházy na německé Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]