Antonín Rejcha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Antonín Rejcha
Antonín Rejcha (1815)
Antonín Rejcha (1815)
Rodné jméno Antoine-Joseph Reicha
Narození 26. února 1770
Praha, Česko
Úmrtí 28. května 1836
Paříž, Francie
Alma mater univerzita v Bonnu
Povolání hudební skladatel, spisovatel a muzikolog
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Rejcha (Anton, také Antoine Reicha) (26. února 1770, Praha28. května 1836, Paříž) byl český hudební skladatel, pedagog a hudební teoretik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Antonín Rejcha byl synem staroměstského pouličního hudebníka Šimona Rejchy. Otec brzy zemřel, jeho matka se znovu provdala a chlapce zanedbávala. V 11 letech utekl z domova, nejprve k dědečkovi do Klatov a v patnácti letech, již nadějného flétnisty, se ujal jeho strýc Josef Rejcha, který byl violoncelistou v kapele hraběte Wallenštejna ve Švábsku. Naučil se hře na několik nástrojů (klavír, hoboj, příčná flétna), ale také německy a francouzsky. Se strýcem pak byl členem orchestru kurfiřta a divadelního orchestru v Bonnu. V tomto orchestru hrál na violu i mladý Ludwig van Beethoven. Společně navštěvovali přednášky matematiky a filosofie na zdejší univerzitě. Oba měli stejného učitele hudby, Ch. G. Neefeho, který je zasvěcoval do díla Johanna Sebastiana Bacha. Kromě toho se samostatně se zaujetím vzdělával v hudební teorii.

Když Napoleonova vojska obsadila v roce 1794 Bonn odešel do Hamburku, kde působil jako učitel hudby a věnoval se intenzivně skladatelské činnosti. Zde zkomponoval mimo jiné i dvě opery na francouzská libreta, ale nepodařilo se mu je uvést na scénu. Nějaký čas pobýval v Paříži (18001802) a posléze se usadil ve Vídni. Studoval u Josepha Haydna, získal si přízeň habsburského dvora a seznámil se významnými skladateli, kteří ve Vídni pobývali (Antonio Salieri, Ludwig van Beethoven, Johann Georg Albrechtsberger, Luigi Cherubini). Stal se i obětí císařské cenzury, která mu znemožnila provedení kantáty na text Bürgerovy balady Lenora.

Od roku 1808 žil trvale v Paříži. Roku 1818 se oženil s Francouzkou Virginií Enaustovou a v roce 1829 získal francouzské státní občanství. Stal se nejdříve profesorem, posléze i ředitelem pařížské konzervatoře. Jeho žáky na konzervatoři byli i Hector Berlioz, César Franck, Charles Gounod a soukromým žákem Franz Liszt. Stal se významným hudebním teoretikem a jeho spisy ovlivnily několik generací hudebních skladatelů a hudebních vědců v celé Evropě. Za své dílo byl v roce 1835 odměněn Řádem čestné legie a stal se členem francouzské akademie věd a umění.

Zemřel v Paříži 28. května 1836 ve věku 66 let.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Pomník Antonína Rejchy na hřbitově Père Lachaise v Paříži

Z dnešního pohledu je Rejcha ceněn zejména jako hudební teoretik a pedagog. Většina jeho prací z oboru hudební teorie se dočkala řady vydání. Pojednání o melodii vyšlo v rozmezí necelého století (18141911) jedenáctkrát. Spolu s naukou o harmonii bylo přeloženo do italštiny a ještě s dalšími dvěma díly také do němčiny. V Nauce o kontrapunktu provedl Rejcha nejradikálnější zásah do stavby fugy, a to i prakticky svými 36 fugami pro klavír a pojednáním O novém systému fugy. Rejchova teoretická díla znal a studoval i Bedřich Smetana.

Z další Rejchovy tvorby se dodnes hojně uplatňují dechová kvinteta a komorní skladby pro nejrůznější nástrojové kombinace: pro tři flétny, pro čtyři lesní rohy a podobně. Jeho jevištní díla nezískala žádný větší ohlas ani oblibu.

Systematický katalog Rejchova díla zatím neexistuje a to i z toho důvodu, že jeho rukopisy jsou rozesety po celé Evropě. Rejcha sice některým svým dílům přiděloval opusová čísla (dosáhl počtu 107), ale činil tak nesystematicky a náhodně. Velké množství jeho děl uchovává pařížská knihovna Bibliothéque Nationale du Conservatoire a de l´opera, která svůj seznam zveřejnila. Řada rukopisů Rejchových skladeb se nachází i v českých archivech. O tematický katalog se pokusila Olga Šotolová v roce 1977, ale i ten je neúplný. Následující seznam je tedy pouze výběrem nejzajímavějších skladeb autora a měl by dát představu o šíři skladatelova záběru. O úpravy a realizace mnohých Rejchových skladeb, mj. kantáty Lenora, Rekviem, Nového žalmu, Variací pro violoncello a orchestr, šesti symfonií a dalších komorních vokálních i instrumentálních skladeb, se zasloužil Stanislav Ondráček.

Klavír[editovat | editovat zdroj]

  • 36 fug na vlastní i cizí témata
  • cca 10 klavírních sonát
  • Variace (op.56, 57, 83, 85, 87)

Komorní hudba[editovat | editovat zdroj]

  • Tria - kromě smyčcových trií, řada skladeb pro různé nástrojové kombinace
  • 20 smyčcových kvartetů
  • 3 smyčcové kvintety
  • 5 kvintetů pro sólový nástroj a smyčcový kvartet
  • 24 dechových kvintetů
  • Oktet pro dechové nástroje
  • Oktet pro čtyři dechové nástroje a smyčcové kvarteto

Orchestrální hudba[editovat | editovat zdroj]

  • 2 symfonie (op. 42 a 41)
  • Předehry
  • Koncert pro klavír a orchestr
  • Koncert pro skleněnou harmoniku a orchestr
  • Koncert pro klarinet a orchestr
  • Variace pro violoncello a orchestr

Vokální hudba[editovat | editovat zdroj]

  • Sbory: Quattuor vocal, Choeur sur l´air populaire
  • Kantáty (Lenora)
  • Mše
  • Te Deum
  • Rekviem
  • Der Neue Psalm

Opery[editovat | editovat zdroj]

  • Oubaldi (1799, neprovedeno)
  • L´Ermite dans l´ile Formosa (1799, neprovedeno)
  • L´Ouragan (1800, Vídeň)
  • Argene, regina di Granata (1805, Vídeň)
  • Cagliostro (1810, Paříž)
  • Natalie (1816, Paříž)
  • Saphó (1822, Paříž)
  • Philoctéte (neprovedeno)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bücken E.: Anton Rejcha, sein Leben und seine Kompositionen, München 1912
  • Československý hudební slovník osob a institucí, 2, Praha 1965
  • Olga Šotolová: Antonín Rejcha - Život a dílo - Supraphon, 1977.