Antonín Rejcha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Antonín Rejcha
Antonín Rejcha (1815)
Antonín Rejcha (1815)
Narození 26. února 1770
Praha, Česko
Úmrtí 28. května 1836
Paříž, Francie

Antonín Rejcha (Anton, také Antoine Reicha) (26. února 1770, Praha28. května 1836, Paříž) byl český hudební skladatel, pedagog a hudební teoretik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Antonín Rejcha byl synem staroměstského pouličního hudebníka Šimona Rejchy. Otec brzy zemřel, jeho matka se znovu provdala a chlapce zanedbávala. V 11 letech utekl z domova, nejprve k dědečkovi do Klatov a v patnácti letech, již nadějného flétnisty, se ujal jeho strýc Josef Rejcha, který byl violoncelistou v kapele hraběte Wallenštejna ve Švábsku. Naučil se hře na několik nástrojů (klavír, hoboj, příčná flétna), ale také německy a francouzsky. Se strýcem pak byl členem orchestru kurfiřta a divadelního orchestru v Bonnu. V tomto orchestru hrál na violu i mladý Ludwig van Beethoven. Společně navštěvovali přednášky matematiky a filosofie na zdejší univerzitě. Oba měli stejného učitele hudby, Ch. G. Neefeho, který je zasvěcoval do díla Johanna Sebastiana Bacha. Kromě toho se samostatně se zaujetím vzdělával v hudební teorii.

Když Napoleonova vojska obsadila v roce 1794 Bonn odešel do Hamburku, kde působil jako učitel hudby a věnoval se intenzivně skladatelské činnosti. Zde zkomponoval mimo jiné i dvě opery na francouzská libreta, ale nepodařilo se mu je uvést na scénu. Nějaký čas pobýval v Paříži (18001802) a posléze se usadil ve Vídni. Studoval u Josepha Haydna, získal si přízeň habsburského dvora a seznámil se významnými skladateli, kteří ve Vídni pobývali (Antonio Salieri, Ludwig van Beethoven, Johann Georg Albrechtsberger, Luigi Cherubini). Stal se i obětí císařské cenzury, která mu znemožnila provedení kantáty na text Bürgerovy balady Lenora.

Od roku 1808 žil trvale v Paříži. Roku 1818 se oženil s Francouzkou Virginií Enaustovou a v roce 1829 získal francouzské státní občanství. Stal se nejdříve profesorem, posléze i ředitelem pařížské konzervatoře. Jeho žáky na konzervatoři byli i Hector Berlioz, César Franck, Charles Gounod a soukromým žákem Franz Liszt. Stal se významným hudebním teoretikem a jeho spisy ovlivnily několik generací hudebních skladatelů a hudebních vědců v celé Evropě. Za své dílo byl v roce 1835 odměněn Řádem čestné legie a stal se členem francouzské akademie věd a umění.

Zemřel v Paříži 28. května 1836 ve věku 66 let.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Pomník Antonína Rejchy na hřbitově Père Lachaise v Paříži

Z dnešního pohledu je Rejcha ceněn zejména jako hudební teoretik a pedagog. Většina jeho prací z oboru hudební teorie se dočkala řady vydání. Pojednání o melodii vyšlo v rozmezí necelého století (18141911) jedenáctkrát. Spolu s naukou o harmonii bylo přeloženo do italštiny a ještě s dalšími dvěma díly také do němčiny. V Nauce o kontrapunktu provedl Rejcha nejradikálnější zásah do stavby fugy, a to i prakticky svými 36 fugami pro klavír a pojednáním O novém systému fugy. Rejchova teoretická díla znal a studoval i Bedřich Smetana.

Z další Rejchovy tvorby se dodnes hojně uplatňují dechová kvinteta a komorní skladby pro nejrůznější nástrojové kombinace: pro tři flétny, pro čtyři lesní rohy a podobně. Jeho jevištní díla nezískala žádný větší ohlas ani oblibu.

Systematický katalog Rejchova díla zatím neexistuje a to i z toho důvodu, že jeho rukopisy jsou rozesety po celé Evropě. Rejcha sice některým svým dílům přiděloval opusová čísla (dosáhl počtu 107), ale činil tak nesystematicky a náhodně. Velké množství jeho děl uchovává pařížská knihovna Bibliothéque Nationale du Conservatoire a de l´opera, která svůj seznam zveřejnila. Řada rukopisů Rejchových skladeb se nachází i v českých archivech. O tematický katalog se pokusila Olga Šotolová v roce 1977, ale i ten je neúplný. Následující seznam je tedy pouze výběrem nejzajímavějších skladeb autora a měl by dát představu o šíři skladatelova záběru. O úpravy a realizace mnohých Rejchových skladeb, mj. kantáty Lenora, Rekviem, Nového žalmu, Variací pro violoncello a orchestr, šesti symfonií a dalších komorních vokálních i instrumentálních skladeb, se zasloužil Stanislav Ondráček.

Klavír[editovat | editovat zdroj]

  • 36 fug na vlastní i cizí témata
  • cca 10 klavírních sonát
  • Variace (op.56, 57, 83, 85, 87)

Komorní hudba[editovat | editovat zdroj]

  • Tria - kromě smyčcových trií, řada skladeb pro různé nástrojové kombinace
  • 20 smyčcových kvartetů
  • 3 smyčcové kvintety
  • 5 kvintetů pro sólový nástroj a smyčcový kvartet
  • 24 dechových kvintetů
  • Oktet pro dechové nástroje
  • Oktet pro čtyři dechové nástroje a smyčcové kvarteto

Orchestrální hudba[editovat | editovat zdroj]

  • 2 symfonie (op. 42 a 41)
  • Předehry
  • Koncert pro klavír a orchestr
  • Koncert pro skleněnou harmoniku a orchestr
  • Koncert pro klarinet a orchestr
  • Variace pro violoncello a orchestr

Vokální hudba[editovat | editovat zdroj]

  • Sbory: Quattuor vocal, Choeur sur l´air populaire
  • Kantáty (Lenora)
  • Mše
  • Te Deum
  • Rekviem
  • Der Neue Psalm

Opery[editovat | editovat zdroj]

  • Oubaldi (1799, neprovedeno)
  • L´Ermite dans l´ile Formosa (1799, neprovedeno)
  • L´Ouragan (1800, Vídeň)
  • Argene, regina di Granata (1805, Vídeň)
  • Cagliostro (1810, Paříž)
  • Natalie (1816, Paříž)
  • Saphó (1822, Paříž)
  • Philoctéte (neprovedeno)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bücken E.: Anton Rejcha, sein Leben und seine Kompositionen, München 1912
  • Československý hudební slovník osob a institucí, 2, Praha 1965
  • Olga Šotolová: Antonín Rejcha - Život a dílo - Supraphon, 1977.