Violon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Violon (nebo také viola da gamba kontrabasová, viola da gamba subbasová, arciviola, violone, D-violone, große viola, contrabas de viola, atp.) je historické označení pro kontrabas v době renesance, manýrismu, baroka a klasicismu. Ve staré hudbě zastupoval stejnou roli, jako dnešní kontrabas a hrál podstatnou úlohu v generálbasu.
Název violon může také označovat menší, osmistopý nástroj violové třídy, jež se používal v komorní hudbě a je laděný v basové poloze.

Šestistrunný violon s růžky zcela vpravo

Původ[editovat | editovat zdroj]

Violon je smyčcový hudební nástroj z třídy viol. Jako viola da gamba se vyznačuje rysy specifickými pro nástroje violové rodiny, jakými je kromě konstrukce také ladění a pražce (střevové převazy). Pojem violon označuje ty smyčcové basové nástroje, než zastupují roli generálbasu. V historickém kontextu označovalo slovo violon dva hudební nástroje, oba z třídy viol. Prvním je tzv. velká basová viola da gamba, označujeme ji také jako osmistopý violon a druhým je tzv. kontrabasová viola da gamba, kterou označujeme jako šestnáctistopý violon. Rozdíl spočívá v tom, že velká basová gamba je laděná v basové poloze, zatímco kontrabasová gamba je laděná v kontrabasové poloze, zastupuje tedy úlohu kontrabasu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Text k opeře L'Orfeo Claudia Monteverdiho (1609). V pravém sloupci jsou dva violony uvedeny jako Duoi contrabassi de Viola

Violon vznikal někdy v období začátku 16. století, kdy se tehdy nejrozšířenější nástrojová skupina viol dále vyvíjela a rozšiřovala o další hlasové zástupce. Tehdy byly známy violy diskantová, alt-tenorová a basová. Postupně však přibývali další hlasoví zástupci spolu s polyfonizací instrumentální hudby. Úlohou violonu byla především hra v tanečních kapelách nebo v polyfonní hudbě. Tehdy byly violony dlouhého štíhlého tvaru s ozvučnými otvory ve tvaru C, ovšem ve spodní části korpusu, nikoli uprostřed. V horní části byla umístěna rozeta.
Svého vrcholu se dočkal violon v období manýrismu, v době Claudia Monteverdiho. Mezi významné hráče na violon patřil například slavný houslař Gasparo da Salo, který stál za vznikem moderních houslí. Claudio Monteverdi tehdy nazýval violon jako contrabas de viola - kontrabasová viola da gamba - tištěný originál opery L'Orfeo 1615). V té době už violon známe v podobě, jakou má přibližně nyní kontrabas.
Mezi významné příklady violonů z té doby můžeme uvést například pětistrunný violon s nejhlubší strunou C1, sedmistrunný violon významného bavorského loutnaře Caspara Tieffenbruckera (1514 - 1571) postavný roku 1564 v Lyonu s nejhlubší strunou A1 (A1-D-G-a-e-a-d1). Mezi další významné violony patří klasický šestistrunný violon od Gaspara da Sala v ladění (D1-G-C-E-A-d) nebo také šestistrunný violon od známého benátského houslaře Ventury de Francesca Linarola z roku 1585.
V encyklopedii Prattica di musica z roku 1592 jednoho augistiánského mnicha Lodovica Zacconiho je uváděn také sedmistrunný violon v kvart-terc-kvintovém ladění (G1-C-F-A-d-g-d1).
Významným exemplářem violonu v českých zemích je tzv. Rožmberská basa, pocházející z druhé poloviny 16. století. Avšak není zcela původní. Originálem je jen spodní deska, zbytek nástroje je postavený později a ona stará deska byla jen použita do zcela nového nástroje. V době manýrismu existoval i zvláštní smyčcový kontrabasový nástroj, zvaný accordo. Ten byl opatřen až 15. strunami, patřil do nástrojové skupiny lyr (lyra da braccio, lyra da gamba), avšak byl užíván jen k akordické hře, nikoli v běžné hudební praxi.
Od 16. století, kdy se do hudby začaly naplno prodírat houslové nástroje (housle, viola a violoncello), začal violon podléhat změnám v ostrunění, ale především ve vzhledu, který se nyní více přibližoval houslovým nástrojům. Zanechal si však veškeré své základní violové znaky. Postupem času začaly z violonu mizet struny. Občas se objevovaly výjimky, jakými byly čtyřstrunné nebo dokonce ve Španělsku užívané třístrunné violony. Na začátku 18. století už převládaly především pětistrunné, občas čtyřstrunné violony. V době klasicismu se na violonech užívalo tzv. vídeňského ladění, tedy kvart-terciového ladění (F1-A1-D-Fis-A).
Na přelomu 18. a 19. století začaly z violonu mizet pražce a páté struny. Začínalo se také více často užívat názvu kontrabas. V 1.polovině 19. století se užívalo také třístrunných violonů/kontrabasů v ladění A-d-g. Avšak ty se po několika letech ukázaly jako nepoužitelné, a tak se opět přešlo zpět k čtyřstrunným, později dokonce pětistrunným kontrabasům s nejhlubší strunou buď C1 či D1. Mezi významné kontrabasisty tohoto období patří také Domenico Dragonetti, který hrál na třístrunný violon.
V dnešní době jsou používané čtyř a pětistrunné kontrabasy. Výjimky tvoří kontrabasy šestistrunné.

Provozovací praxe[editovat | editovat zdroj]

El Greco (manýristický obraz) - vpravo anděl hrající na renesanční osmistopý violon

V 16. století se užívalo malých i velkých violonů jak v kapelách hrajících slavnostní či taneční hudbu, tak instrumentálních tělesech hrající polyfonní hudbu. Z ikonografie se dozvídáme o podobě těchto těles, které často hrají i bez not. Na mnoha výjevech kapel můžeme také vidět violon osamocený, bez jiných basových nástrojů vyšších poloh. V době manýrismu pak už hraje violon roli jako základ tvořený basovou linkou. Tu obecně hrají nástroje basové polohy - smyčcové, či dechové jako jsou fagoty/dulciany a continuo - cembalo, cimbál, regál nebo varhanní pozitiv/varhany.

Komorní uskupení[editovat | editovat zdroj]

El Greco - vpravo šestnáctistopý violon

Violonu bylo užíváno především ve větších uskupení, v chrámové hudbě, v orchestru o větším počtu hráčů nebo jako jediný smyčcový basový nástroj v komorním uskupení, pokud jiný - basový nástroj ve vyšší poloze zastává part sólový. Malého violonu (v basové poloze) bylo užíváno vůbec nejčastěji především v komorních uskupeních, jako jsou triosonáty, ciaccony, folie. Zastupoval spolu s např. cembalem úlohu generálbasu jako jediný basový smyčcový nástroj hrající basovou linku. Základem triosonáty je continuo, kde hraje "malý" violon a cembalo a nad nimi pak hrají další dva hlasy. V ciacconě hraje continuo stále stejný motiv a nad ním stojí jednohlasá či vícehlasá melodie. Může však existovat i ciaccona pro jeden nástroj, výsledná podoba pak záleží na aranžmá interpreta. Obdobná situace je u folie.
V komplikovanějších dílech orchestrální či komorní hudby doby baroka patří například koncerty od A. Corelliho, či A. Vivaldiho (L'Estro Armonico), kde v některých hraje violoncello roli sólového nástroje (i když basový sólový part vychází z generálbasu). Pak roli continua přebírá pouhý violon (kontrabasový). Toho je důkazem například také Bachův Braniborský koncert č. 3, kde hrají tři sólová violoncella a roli continua přebírá výhradně violon s cembalem.
Pokud se tedy jedná o drobnou komorní skladbu nějakého z výše uvedených žárů, pak roli continua přebírá jediný basový nástroj - malý violon. Jedná-li se o větší uskupení, či komplikovanější komorní dílo, pak se úloha generálbasu rozdělí do dvou basových poloh, kdy vyšší, průraznější, hraje violoncello nebo basová viola da gamba a roli kontrabasovou hraje velký violon dodávající mohutnost a plnost.

Francouzská hudba[editovat | editovat zdroj]

Zajímavostí je absence violonu (kontrabasového) ve francouzské barokní hudbě. Ta užívala pouze violonu malého, nikoli však velkého. V hudbě např. J. B. Lullyho tak ve skutečnosti chyběla kontrabasová poloha. Violony přinesl francouzské barokní hudbě až J. P. Rameau, který je prosadil v opeře.

Role violonu v recitativech a v orchestru[editovat | editovat zdroj]

Významnou roli hraje violon také v recitativech. Violonu může být užito spolu s violoncellem k dosažení plnosti a hloubky basové linky doprovázející vyzpívávaný text. Violonu může být pro efekt využito samostatně v recitativech bez violoncella. Interpretace recitativů však závisí na individuálním aranžmá interpreta, který si volí vhodné nástrojové obsazení doprovázející recitativy.

V místech, kde je užito méně hudebníků pro dosažení jemnějšího, komornějšího zvuku, je opět violon použit spolu s violoncellem, aby se dosáhlo požadované hloubky a plnosti zvuku.

Party pro violon[editovat | editovat zdroj]

V barokní hudbě není běžné rozdělovat basové party na více hlasů, natož rozdělovat basové nástroje do více sekcí. Jednou z anomálíí je part violonu v oratoriu I Penitenti al Sepolchro del Redentore od Jana Dismase Zelenky v Davidově árii, kdy jeden violon hraje arco v rámci continua a druhý violon spolu s violoncelly hrají jiný part pizzicato. Tuto převratnou novinku musel Zelenka vysvětlit dlouhou verbální poznámkou.

Klasicismus[editovat | editovat zdroj]

V době klasicismu se nejprve nic ohledně basové linky nelišilo, později se začaly rozdělovat violoncella a violony zvlášť. Další důležitou skutečností je, že v době klasicismu začal být violon také sólovým nástrojem. Vzniklo mnoho dodnes velmi známých koncertů, jako jsou koncerty od A. Capuzziho, J. K. Vaňhala, či D. Dragonettiho. Koncert pro violon od J. Haydna se bohužel ztratil.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Šestistrunný violon, 16. století

Violon nebo také viola da gamba kontrabasová je nejhlouběji laděný nástroj z třídy viol. Zachovává si tedy konstrukci jakou mají všechny nástroje violové třídy, tedy i nástroje da braccio.
Základními znaky violy da gamba (tedy i violonu) je plochá spodní deska, v horní části zkosená, dále nepřesahující kraje desek, tvar bez růžků a také typické zakončení lubů v horní části. U violonu se však neužívalo typických gambových ozvučných otvorů ve tvaru C (používaly se jen v raném období violonu), ale ozvučných otvorů ve tvaru f jako známe u houslových nástrojů, či tzv. plamenů, tedy ozvučných otvorů ve tvaru plamínku, jakého se užívá také u violy d'amore. V 1. polovině 16. století byly také i violonu běžné oválné rozety.
V celé historii violonu od počátku do dneška se však vyskytovaly výjimky. Tehdejší doba neměla jako ta naše přesná pravidla na rozměry a tvar. U violonů můžeme tedy vidět zcela běžně výjimky jakými jsou například: klenuté spodní desky, přesahující okraje nebo tvar s růžky. Vždy si však violony, či dnes kontrabasy zachovávají dva typicky violové znaky, a to klasické zakončení lubů v horní části (do tvaru kapky) a zalomená zadní deska v horní části. U violonu se postupně přestalo užívat také klasického uchycení struníku za dřevěný vlys jako u ostatních gamb a také odlišné konstrukce kobylky s nožičkami typickými pro violu da gamba. Dalším houslovým znakem na violonu/kontrabasu je šnekové zakončení hlavy krku. Všechny tyto změny podléhaly postupným začleňováním violonu do moderních nástrojových uskupení, která více ignorovala nástroje třídy viola da gamba. Violon byl tak jedinou skutečnou violou da gamba, která byla běžně užívána v orchestru vedle tzv. houslových nástrojů. Tím byl tvar violonu uzpůsobován tvaru a vzhledu houslí. Po vymření všech ostatních nástrojů třídy viol se tak violon stal snad už jen s violou d' amore (a violou di baritone, pro kterou psal i J. Haydn) jedinými zástupci starých viol užívanými dodnes.

Ladění a ostrunění[editovat | editovat zdroj]

Kromě zmíněných ladění violonu se používalo daleko více druhů ladění. Violony byly nejprve ostruněny šesti, či sedmi strunami, v 17. století nejčastěji šesti. V 18. století především pěti, občas čtyřmi strunami. Čtyřstrunné violony byly oblíbené především v Německu a v Čechách (violon Eberle Prag 1750 - čtyři struny). Vždy však záleželo na místních zvyklostech.
Jediným "oficiálním" laděním violonu je buď klasické ladění viol (o oktávu níže než basová viola da gamba), tedy (D1-G-C-E-A-d) nebo pozdější ladění, tzv. vídeňské - (F1-A1-D-Fis-A). Další oficiální ladění je pak moderní ladění ((C/D)-E-A-D-G), potažmo jeho sólová varianta o tón výše, užívaná pro sólové skladby. Ostatní způsoby ladění jsou vlastně spíše náhodami, kdy si hudebníci ladili svůj nástroj podle toho, jak jim to vyhovovalo, či podle technických možností. Žádné z mnoha dnes zaznamenaných ladění užívaných v historii není "oficiálním laděním". Tehdejší doba neměla pravidla na ladění nástrojů jako dnes, a tak se většinou jednalo o spontánní způsob ladění, závisející na individualitě hráče.

Druhy ladění[editovat | editovat zdroj]

Violon 1564 (A1-D-G-a-e-a-d1) 7 strun - renesanční
Violon 1585/1609 (D1-G-C-E-A-d) klasické kvart-terciové ladění kontrabasové violy
Violon 1592 (G1-C-F-A-d-g-d1) 7 strun - kvart-terc-kvintové
Violon 1770 (F1-A1-D-Fis-A) 5 strun - vídeňské ladění (neužívá se vždy)
Violon 1782 ((H/C)-E1-A1-D-G) 4 nebo 5 strun - tzv. moderní ladění

Významní hráči na violon[editovat | editovat zdroj]

  • Neznámý gambista - považován za prvního velkého průkopníka hry na violon. Byl gambistou francouzské královské kapely Garnier a koncertoval na velkou basovou gambu, či violon dlouhý čtyři a půl stopy, tedy asi 137 centimetrů.
  • Michele Todini (1625–1689) - byl významný římský stavitel hudebních nástrojů, hrál na dudy a na violon. Byl významným průkopníkem violonu v římských orchestrech.
  • Michel Pignelot de Montéclair (1667–1737) - byl vokalistou katedrály v Langres a učitel hudby. Později pracoval v Paříži, kde se stal hráčem na "contraviolon" ve Velké opeře.
  • Jan Dismas Zelenka (1679–1745) - jeden z nejgeniálnějších skladatelů vrcholného baroka vůbec. Byl violonistou v kapele hraběte Hartiga v Praze a na kůru Nejsvětějšího Salvátora, později se stal prvním violonistou velké drážďanské kapely, kde byl i dvorním skladatelem. V roce 1723 byl prvním violonistou v dvou set členném orchestru při korunovační opeře J. J. Fuxe Constanza e fortezza v Praze.

První virtuosové[editovat | editovat zdroj]

  • Josef Kämpfer (1735) - cestující virtuos, měl violon jménem Goliáš a sám sestrojil mechanismus na jeho rozkládání pro pohodlnější cestování.
  • František Xaver Vočitka (1730–1791) - byl český virtuos na violoncello a violon. Je autorem sólových violoncellových skladeb.
  • Hotfeldt (1738) - narodil se na Šluknovsku. Stal se významným violonistou a dostal místo i ve Velké pařížské opeře. Když ho otec povolal zpět domů do Čech, byl tu zrovna kapelník pruského krále Bedřicha Velikého J. F. Reichardt. Když z kruchty vyslechl Hotfeldtův koncert, řekl, že takový kontrabasový výstup, ještě k tomu v malém vesnickém kostelíku, neslyšel v žádné z nejvýznamnějších rezidencí.
  • Friderich Anton Pichelberger (1741–1813) - byl významný rakouský violonista. Hrál také v Schikanederově divadle ve Vídni. Od roku 1773 dirigoval od kontrabasu kapelu šlechtice Ottingena ve švábském Wallersteinu. W. A. Mozart pro něj a pro pěvce Franze Görlova napsal operní árii "Per questa bella mano" pro bas a obligátní kontrabas.

Další významní raní virtuosové a skladatelé[editovat | editovat zdroj]

  • (A. Capuzzi) - je falešně nazýván autorem známého koncertu pro violon C dur, ve skutečnosti tento koncert nenapsal
  • J. K. Vaňhal (1739–1813) - je autorem jednoho z nejkrásnějších a nejhranějších koncertů - koncert pro violon Es dur
  • D. Dragonetti (1763–1846) - autor známého koncertu pro kontrabas A dur
  • K. D. von Dittersdorf (1739–1799) - významný klasicistní skladatel. Zkomponoval koncert pro violon a orchestr E dur a D dur

Smyčec[editovat | editovat zdroj]

Nahoře dva barokní smyčce, dole moderní "francouzský", pod ním "německý" smyčec

Smyčec violonu se drží stejným způsobem jako nyní (na rozdíl od smyčců držících se shora, které se v baroku držely blíže ke středu). Stejně jako ostatní smyčce i smyčec violonu byl lukovitý a v historii měnil svůj tvar. Jelikož se u violonu stojí, nemohl se smyčec držet zdola, jako u ostatních viol da gamba. Proto se musela zvýšit žabka a smyčec uchopovat z jejího hřbetu. Tyto smyčce se nazývají jako "německé" a smyčce, jejichž držení se převzalo od houslových nástrojů později se nazývají jako "francouzské". Právě německé držení smyčce se historickým způsobem odvolává na staré violy a je to jeho přímý pozůstatek.

Kontrabas[editovat | editovat zdroj]

Kontrabas v současnosti je velmi odlišný od ostatních smyčcových nástrojů. Je to tím, že historicky a vývojově nespadá pod houslovou rodinu. Na rozdíl od houslových nástrojů má totiž většinou tvar jako viola da gamba, laděný je v kvartách, užívá se i pěti, někdy i šestistrunných variant a mívá plochou spodní desku. Hraje se na něj odlišně se držícím smyčcem.

Příbuzné nástroje[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jan Kment, Nejhlubší z rodu smyčců, Praha 1988

Reference[editovat | editovat zdroj]