Hana Vítová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hana Vítová na anonymní reklamní fotografii tiskárny V. Neubert a synové, Praha, z roku 1939
Příbuzenstvo
otec Hanuš Lašek
matka Hana Lašková
1. manžel Jára Pospíšil
2. manžel Bedřich Rádl

Hana Vítová (24. ledna 1914, Praha3. března 1987, Praha) rodným jménem Jana Lašková, byla známá česká herečka a zpěvačka 30. a 40. let 20. století. Mezi tehdejšími hereckými hvězdami vynikla nejen její přirozená krása s melancholickým nádechem obličeje a tmavými vlasy, ale hlavně její intelekt a pěvecký talent. Od roku 1932 hrála ve více než padesáti filmech, z nichž mnohé jsou hrané a oblíbené i po více než půlstoletí.

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Vyrůstala v umělecké rodině. Otec Hanuš Lašek (1860–1937) byl sólistou opery Národního divadla a profesorem zpěvu na pražské konzervatoři[1] a pocházel ze západočeských Plasů. Matka Hana (Nina) byla také operní pěvkyní. V dívčím věku Vítová chtěla být učitelkou, ale na přání rodičů vstoupila na konzervatoř. Po dvou letech odešla na stáž do olomouckého divadla, ale o jejím zvláště pěveckém talentu se dozvěděli Voskovec a Werich, kteří ji roku 1930 angažovali v Osvobozeném divadle. Hodila se jim pro postavu umělé dívky Sirael[2] ve hře Golem.[3] Voskovec a Werich pro ni vymysleli také pseudonym, který užívala až do smrti. Podnětem byl vtip se jménem jejich společného přítele, básníka a dramatika Vítězslava Nezvala.[4]

V Osvobozeném divadle, kde hrála s přestávkami až do jeho uzavření, se zamilovala do Jiřího Voskovce, ale osudovou se pro ni stal operetní zpěvák a herec Jára Pospíšil. Kvůli němu odešla z Osvobozeného divadla do Olomouce, ale brzy se oba společně vrátili do Prahy. Pod tíhou popularity nezbývalo mnoho místa na citový partnerský život, a tak se manželství záhy rozpadlo. Nikdy však na něho nepřestala vzpomínat jako na výborného člověka, umělce i kamaráda.

Určitou dobu hrála v Divadle Oldřicha Nového, kde se seznámila se šéfredaktorem populárního časopisu Kinorevue Bedřichem Rádlem (* 1905), a s tímto pražským elegánem se brzo vzali. Bydleli však ve stejném domě jako Rádlova první manželka Světla Svozilová. Z manželství zůstala nakonec jen dcera Bedřiška. Ke konci války se starala o Janu Včelákovou, dceru Oldřicha Nového, když její oba rodiče byli odvezeni do koncentráku. Když po válce z politických důvodů manžel přišel o práci a i ona sama přestala dostávat nabídky k rolím, jejich manželství se rozpadlo.

Neměla kam jít, a tak zůstala u bývalého manžela a vyvařovala jemu i jeho nové milence. Jejím manželem se nestal R. A. Dvorský, se kterým často vystupovala na zájezdech, ale byla mu za svědka na jeho svatbě. Nový režim přestal mít o oblíbence „buržoazního“ publika zájem. Nakonec se vrátili mezi prosté lidi, které bavili svým zpěvem a vzpomínkami. Kolem televizního konferenciéra Jana Pixy se vytvořila skupina estrádních umělců, mezi nimiž Vítová a Dvorský nechyběli. Ti pak jezdili po českém venkově a byli potěšením pro stovky a tisíce lidí, kteří je znali ze starších filmů. Na estrádní umění je možné mít kritický pohled. Nelze však upřít, že tento druh zábavy byl oblíbený a lidé se na příjezd umělců z Prahy vždy těšili.

Velkou ranou osudu byla sebevražda dcery Bedřišky v jejích osmnácti letech, kdy z nešťastné lásky vyskočila z okna. Kvůli tomu byla ve svém nitru zcela na dně, ač to ve svých vystoupeních nedávala najevo. V roce 1970 měla vážnou dopravní nehodu, při níž jí ochrnula jedna noha. Propadla alkoholu a po smrti R. A. Dvorského dožívala zcela opuštěná.

Umělecká kariéra[editovat | editovat zdroj]

Roku 1932 stanula poprvé před filmovou kamerou v nepříliš povedené komedii Děvčátko, neříkej ne. Zazářila až společně s Ljubou Hermanovou ve filmu Peníze nebo život, kde společně zazpívaly píseň Život je jen náhoda, která se záhy stala evergreenem. Pak už následovaly další nabídky a přišly role, v nichž Hana Vítová zazářila skutečným hereckým mistrovstvím.

Ve třicátých letech se stala filmovou hvězdou většinou díky ne příliš umělecky hodnotným naivním i sentimentálním filmům, v nichž často hrála role chudých dívek, které přišly ke štěstí, když se do nich zamiloval bohatý muž znalý světa. Taková je i Matka Kráčmerka, Vdavky Nanynky Kulichovy, Jedna z milionu, Sextánka, Jarčin profesor, Výdělečné ženy nebo Děvče za výkladem. Mnohem výraznější byly dramatické role ve filmech Batalion, Lidé na kře a v historické komedii Cech panen kutnohorských.

Od roku 1930 byla s přestávkami členkou Osvobozeného divadla. Z rolí v Osvobozeném divadle připomeňme Sirael v Golemovi (1931), otrokyni Onomaptopoe ve hře Caesar (1932), dále účinkovala ve hrách Osel a stín, Kat a blázen. Kromě krátkého zastavení v Olomouci s Járou Pospíšilem hrála před válkou ještě v letech 19351937 v Divadle Vlasty Buriana. Po uzavření Osvobozeného divadla přešla do operetního souboru Švandova divadla a v letech 19411942 byla v Divadle Oldřicha Nového, krátce hostovala v Uranii.

Za války dostala své nejlepší životní role, především sehrála výtečně Martu Dekasovou v Nočním motýlu, v němž se dostává z pozice vychovatelky do prostředí pochybného baru. Slavnou průvodní melodii však nezpívala Vítová, ale Míla Spazierová-Hezká. Díky tomuto snímku, který se promítal i v Německu a ve Francii, se stala mezinárodně známou. Milou roli dostala i v komedii Valentin Dobrotivý, kde byla partnerkou svému divadelnímu šéfovi Oldřichu Novému. Hrála i ve dvou německých filmech pod jménem Hana Witt (Der zweite Schuss, 1943 a Freunde, 1945).

Na rozdíl od svých kolegyň Mandlové, Baarové i Gollové se obhájila při obvinění z kolaborace. Přesto po válce hrála už jen v pěti filmech. Posledním významným filmem byla Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář, vedle Nočního motýla její role nejvýraznější. Hrála tu opět po boku Oldřicha Nového zhrzenou milenku Elén, v jejíž postavě parodovala své prvorepublikové role. Byla natočená krátce po Únoru 1948. Následovaly už jen malé role, poslední filmovou rolí byla referentka MNV (Muž v povětří, s Vlastou Burianem). Objevila se pak ještě v západoněmeckém snímku Dům v Kaprové ulici (1964).

V padesátých letech vystupovala na estrádách, příležitostně v barech a restauracích, v letech 19531959 vedla pivovarský kabaret u sv. Tomáše v Praze. Ke konci života se bavila alespoň překlady knih z angličtiny, ruštiny (pro časopis a nakladatelství Svět sovětů) a němčiny, které podepisovala jako Rádlová.[5]

Citát[editovat | editovat zdroj]

No a pak tam byla Hana Vítová. Ta se jmenovala původně Jana Lašková a my sme ji vymysleli jméno. Hledali jsme tenkrát mladou dívenku, která by uměla zpívat koloraturu do Golema...Nemusela být vynikající herečka, protože měla hrát jako umělá ženská, a hlavně musela zpívat. A to ona uměla. Tak sme ji angažovali a protože se nechtěla jmenovat Lašková, tak sme přemýšleli, jak by se měla jmenovat. A zrovna šel kolem Nezval a zamával na nás. My sme mu říkali Vítek, že ano, jmenoval se Vít, Vítězslav Nezval, a tak mě napadlo: "Co kdybyste se jmenovala Vítová?". A ona povídala: "Ano, to by se mi líbilo". A my sme řekli: "A Hana k tomu, Hana Vítová", a ona na to přistoupila.
— Jan Werich [4]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Role[editovat | editovat zdroj]

Zpěv[editovat | editovat zdroj]

  • Diskretní budoár, dvou dívčích retů žár (Děvčátko, neříkej ne!, 1932) s Ottou Rubíkem
  • Komu se nelení, tomu se zelení (Děvčátko, neříkej ne!, 1932) s Emanem Fialou
  • Kotě, já bych pro tě zhubnul láskou jak tyčka v plotě (Děvčátko, neříkej ne!, 1932) s Jindřichem Plachtou
  • Život je jen náhoda (Peníze nebo život, 1932) s Ljubou Hermanovou - dle některých pramenů dabing zpívaný Jožkou Srbovou a Boženou Schlesingerovou
  • Ty náš svatý Antoníčku (U svatého Antoníčka, 1933) - s Ljubou Hermanovou
  • Chudobná světnička (Matka Kráčmerka,1934) - s Rolfem Wankou
  • Můj milý má mne rád (Hřích mládí, 1935)
  • Dívenko spanilá (Výkřik do sibiřské noci, 1935) - s Arno Veleckým
  • Telefonem k srdci (Koho jsem včera líbal?, 1936) - s Valtrem Taubem
  • Jen vám, jen vám svou píseň zpívám (Sextánka, 1936)
  • Ach není, tu není (Armádní dvojčata, 1937)
  • Ó, hvězdy krásné, kam pospícháte (Armádní dvojčata, 1937)
  • Pryč a pryč je všecko (Batalion, 1937)
  • Nemám nic než to, co mám (Batalion, 1937)
  • Ukolébavka (Krb bez ohně, 1937) - s R. A. Dvorským
  • V roztoužení (Poslíček lásky, 1937)
  • Mám jen jednu naději (Výdělečné ženy, 1937)
  • Chci žít a jenom tebe milovat (Bláhové děvče, 1938) - s Járou Pospíšilem
  • Jen jednu touhu mám (Bláhové děvče, 1938) - s Vladimírem Borským
  • Pohádka mládí (Milování zakázáno, 1938)
  • Pověz, pověz, kudy cestička (Jiný vzduch, 1939)
  • Matějíčku, Matěji (U svatého Matěje, 1939) - s Jarou Kohoutem a Františkem Paulem
  • Polibek za mřížemi (Veselá bída, 1939) - s Dano Živojnovičem
  • Vždyť jsme jen jednou na světě (Veselá bída, 1939)
  • Neapolitana (Píseň lásky, 1940)
  • Měsíc už svítí do zahrad (Jarní píseň, 1944)
  • Přesvatá matko, líbezná panno (Jarní píseň, 1944)
  • (ve filmu Pytlákova schovanka byla Hana Vítová dabována v písních Vilmou Mayerovou)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 218
  2. Jiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, vyd. Novinář, 1981, str. 104
  3. Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 116
  4. a b František Cinger: Smějící se slzy aneb soukromý život Jana Wericha, Formát, Praha, 2004, str. 59–60, ISBN 80-86718-33-6
  5. Zdeněk Tichý: Hana Vítová, motýl se spálenými křídly, In: MF DNES, 30. prosince 2003, str. B/6

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]