Jaroslav Hašek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jaroslav Hašek
fotografie z října 1922
fotografie z října 1922
Narození 30. dubna 1883
Rakousko-Uhersko Praha
Úmrtí 3. ledna 1923 (39 roků)
Československo Lipnice nad Sázavou
Povolání spisovatel, novinář
Manželka Jarmila Hašková
Podpis
Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Busta na rodném domě ve Školské ulici
Jaroslav Hašek v Rudé armádě roku 1920
Pomník Jaroslava Haška v Lipnici nad Sázavou
Socha Jaroslava Haška od Karla NeprašeKarolíny Neprašové
Obálka prvního německého vydání Švejka
Haškův hrob v Lipnici nad Sázavou

Jaroslav Hašek (30. dubna 1883, Praha3. ledna 1923, Lipnice nad Sázavou) byl český spisovatel, publicistanovinář, autor nejpřekládanější knihy české literatury (58 jazyků v roce 2013[1]), proslulých Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války.

Život[editovat | editovat zdroj]

Hašek pocházel z rodiny učitele matematiky, který předčasně zesnul na intoxikaci alkoholem.[2] Chudoba nutila jeho matku Kateřinu se třemi dětmi stěhovat více než patnáckrát. Po nedokončených studiích na gymnáziu se vyučil drogistou a nakonec maturoval na obchodní akademii. V roce 1897 se zúčastnil jako školák anti-německých nepokojů v Praze. Stal se zaměstnancem banky Slavia, brzy se ale začal živit výhradně novinařinou a literaturou. V té době se také seznámil s českými anarchisty. Začal vést bohémský a tulácký život (prošel pěšky mj. Slovensko, Halič, Uhry). Povídky z těchto cest mu tehdy otiskovaly Národní listy.

V roce 1907 se stal redaktorem anarchistického časopisu Komuna a byl za svoji činnost krátce vězněn.

Roku 1907 se zamiloval do Jarmily Mayerové, ale kvůli jeho bohémskému životu ho její rodiče nepokládali za vhodného partnera pro svou dceru. Když byl zatčen za znesvěcení vlajky v Praze, rodiče Mayerovou vzali na venkov v naději, že by to pomohlo skončit jejich vztah. V reakci na to se Hašek pokusil vycouvat ze své radikální politiky a získat trvalou práci jako spisovatel. Roku 1908 redigoval Ženský obzor. V roce 1909 měl šedesát čtyři publikovaných povídek a další rok byl jmenován redaktorem časopisu Svět zvířat. Tato práce netrvala dlouho, brzy byl propuštěn za publikování článků o imaginárních zvířatech, které si vymyslel. 23. května 1910 se s Jarmilou Mayerovou oženil. Po roce manželství se ale Jarmila vrátila znovu žít s rodiči, poté co byl Hašek zadržen, když se snažil předstírat svou vlastní smrt.

Od roku 1911 přispíval do Českého slova, dále pak do Pochodně, Humoristických listů, Kopřiv, Karikatur, nějaký čas vedl též Kynologický ústav,[2] což ho později inspirovalo ke knize Můj obchod se psy.

V roce 1911 založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona, politickou mystifikaci karikující volební poměry, a vystupoval jako její kandidát. V tomto období byl spolu s F. Langrem, E. A. Longenem, E. E. Kischem a dalšími spoluautorem řady kabaretních vystoupení, kde byl i hlavním účinkujícím.

V době vypuknutí první světové války žil Hašek periodicky s kreslířem Josefem Ladou, který později ilustroval Dobrého vojáka Švejka.

V roce 1915 narukoval v Českých Budějovicích k 91. pluku a s ním odjel na haličskou frontu v Rusku. O úmyslu narukovat téměř nikomu neřekl, byl proto nějakou dobu hledaný. Od září 1915 do léta 1916 byl v zajetí v táboře Totskoje a vstoupil do Československých legií. Poté byl odveden do čs. pluku, kde působil jako písař, emisař náborové komise a střelec, pak byl přeložen ke spojovacímu oddílu, kulometnému oddílu (kdy se zúčastnil bitvy u Zborova) a do kanceláře 1. pluku. Od listopadu 1917 do února 1918 publikoval v časopise Čechoslovan a Čs. voják, tehdy byl autor řady protibolševických článků.

Koncem února 1918 vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické. Co vedlo Haška k opuštění myšlenky anarchismu a přijetí socialistických myšlenek, nikde neobjasnil. V březnu se Československé legie vydaly na cestu připojit se k Západní frontě přes Vladivostok, Hašek s tím nesouhlasil a přijel do Moskvy, kde začal spolupracovat s bolševiky. V dubnu přestoupil z čs. legií do Rudé armády a přijel do Samary, následující rok byl ředitelem armádní tiskárny v Ufě, náčelníkem oddělení pro práci s cizinci aj.[3] V Rusku se v květnu 1920 v Krasnojarsku oženil s tiskárenskou dělnicí Alexandrou Grigorjevnou Lvovovou, zvanou Šura (po návratu do Československa nebyl souzen za mnohoženství jen díky tomu, že v Rusku nebyl zrovna pořádek a neuznávaly se vzájemně různé mezinárodní smlouvy).

V prosinci 1920 přijel do Československa, nejprve je umístěn v Pardubicích v karantenní stanici, 19. prosince se Šurou přijíždí do Prahy, kde se vrátil ke svému bohémskému způsobu života. Mnoho historek z této doby sepsal Haškův přítel Zdeněk Matěj Kuděj.

25. srpna 1921 odjel s malířem J. Panuškou a s manželkou Šurou do Lipnice nad Sázavou. V této době byl vážně nemocný a nebezpečně obézní, už nepsal, ale diktoval kapitoly Švejka ve své ložnici. 3. ledna 1923 zemřel ochrnutím srdce. Poslední fotografie pochází z prosince 1922.

Nejasnosti[editovat | editovat zdroj]

V české a slovenské veřejnosti je Jaroslav Hašek zafixován jako bohém. Možná dokonce jako prototyp bohéma začátku dvacátého století. Ve skutečnosti jde z velké části o legendu a možná dokonce o vlastní Haškovu sebestylizaci. Jako autor byl Hašek velmi produktivní, což přece jen vyžaduje přiměřenou vnitřní disciplínu. Z jeho děl je také cítit, že měl rozsáhlé (možná trochu nesystematické) humanitní vzdělání.

Nejzajímavější je sledovat Haškovo působení v Rusku v letech 19161920. Zde nikdy nebyl a dodnes není vnímán jako bohém a pouhý humoristický spisovatel. Naopak, jako velmi zodpovědný bolševický armádní funkcionář a vážený intelektuál.[4] V letech 19161918 pracoval v Kyjevě v legionářských časopisech, později přeběhl k bolševikům.[5] Roku 1918 se vyznamenal jako odvážný velitel oddílu československých rudoarmějců při obraně Samary.[6] Samara byla v tu dobu obsazována od směru z Lipjagu Československými legiemi, které bojovaly po boku bílých vojsk za obnovení carského režimu. Legionáři se snažili zachovávat v podstatě neutralitu a do bojů s bolševiky se pouštěli jen v nevyhnutelných případech. Dne 8. 6. 1918 byla Samara legiemi dobyta.[7] Je proto zřejmé, že Jaroslav Hašek se v této době setkal s „bratry“, které mohl pobízet, aby opustili demokratizační stranu, na které bojovaly čs. legie v Rusku a připojili se k bolševikům. Po pádu Samary se několik měsíců skrýval na území kontrolovaném bílými vojsky (kontrolovaná také čs. legiemi).[8]

Na konci roku 1918 působil jako velitel oddílu ČuvašůRudé armádě a jako zástupce vojenského velitele bugulmského okresu. Podle všeho se choval dosti brutálně a nařídil značný počet poprav.[zdroj?] Jako komisař sloužil v politickém oddělení Tuchačevského 5. armády Východního frontu[zdroj?] a potom na Sibiři, kde vydával několik časopisů. Jedním z nich byl také první časopis v burjatštině „Jur“ (úsvit).[zdroj?]

Roku 1920 byl v Irkutsku, kde působil jako člen městského sovětu,[8] zraněn při vražedném útoku.[9] V témže roce pravděpodobně podnikl v sovětských službách záhadnou misi do Mongolska.[8]

Je možné, že ve specifických revolučních ruských podmínkách dostal Hašek možnost uplatnit ty stránky svého charakteru, které se nemohly projevit ve stabilizovaných a v podstatě maloměstských českých poměrech. Důležité také určitě bylo, že Hašek dostal jako stranický úkol zákaz pití alkoholu.[10] Do Československa byl v podstatě vyslán s cílem organizovat komunistické hnutí, což také podporuje tezi, že v sovětském Rusku musel být vnímán jako zodpovědný člověk a schopný organizátor. Krom návratu k alkoholu a nezodpovědnosti mu ve splnění úkolu zabránily i dvě okolnosti: jednak na podporu kladenských nepokojů dostal od ruských úřadů částku 1 500 marek, která však byla zcela znehodnocena německou inflací. Dále pak ještě před Haškovým příjezdem do Prahy v prosinci 1920 byl v Československu zatčen Jaroslav Handlíř, spojka ruských agentů, s nímž se měl Hašek kontaktovat.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Zpočátku psal především cestopisné povídky, črty a humoresky, které publikoval časopisecky.

Většinu ze svých děl napsal v pražských hospodách.[11][12]

Základem jeho próz byly jeho skutečné zážitky, což vnáší do znalostí o jeho životě zmatek, protože není vždy jasné, co je pravda a co je pouze básnická nadsázka. Hašek nenáviděl přetvářku, sentimentalitu, usedlost, ironicky reagoval na sociální verše. Dalším typickým znakem jeho tvorby je odpor k mravním a literárním konvencím. Většina jeho děl je roztroušena po různých časopisech a novinách, jen malá část z nich byla soustředěna do knih.

Za svůj život napsal asi 1 200 povídek. Řada textů se ztratila, například román Historie vola.[2] Existuje též řada textů, u nichž existuje pravděpodobnost Haškova autorství, není však potvrzeno.

Tvořil velmi lehce a byl mistrem mystifikace. Vrcholným mystifikačním a parodickým kouskem bylo založení Strany mírného pokroku v mezích zákona roku 1911 – tuto stranu Hašek se svými kumpány založil v hospodě, aby parodovali tehdejší politický život. Pak ji ale opravdu zaregistrovali a dokonce Hašek v Praze-Vinohradech kandidoval na starostu. Dějiny strany byly vydány jako samostatný text až roku 1963.

Jeho zdaleka nejslavnější text, čtyřdílný humoristický román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války byl přeložen do 58 jazyků, několikrát zfilmován i zdramatizován. Jednotlivé díly románu mají názvy: V zázemí (1921), Na frontě (1922), Slavný výprask (1922) a nedokončené Pokračování slavného výprasku (1923). Jde o nejvýznamnější Haškovo dílo mnoha lidmi spojované s kongeniálními ilustracemi Josefa Lady. Toto dílo nestihl dokončit, 4. díl za něj dokončil Karel Vaněk, který se však vzdálil původní myšlence díla. Začal vycházet na pokračování roku 1921, ale byl velmi kritizován (Viktor Dyk, Jaroslav Durych, F. X. Šalda aj.). Příznivců měl román zpočátku málo (jako první ho za velké dílo označil zřejmě Ivan Olbracht v kulturní rubrice Rudého Práva, pozitivní postoj k němu zaujali i  Karel Čapek a Josef Čapek. Diskuse o hodnotě díla se vedly i později. Proti Švejkovi se postavil např. Václav Černý, přihlásila se však k němu celá plejáda českých literárních teoretiků, umělců, či intelektuálů.

Švejk byl několikrát dramatizován, sám Hašek provedl první dramatizaci pro Revoluční scénu Emila Artura Longena, roku 1928 vytvořil ze Švejka divadelní představení Haškův přítel Max Brod, roku 1963 Pavel Kohout.[2] Mezinárodní proslulosti dosáhla divadelní adaptace Švejk ve druhé světové válce německého dramatika a režiséra Bertolda Brechta.

Pavel Gan napsal román-koláž Osudy humoristy Jaroslava Haška v říši carů a komisařů i doma v Čechách, a to na základě korespondence a dokumentů, skutečných i fabulovaných, z motivů některých Haškových povídek a historek z Osudů dobrého vojáka Švejka, z dobových fotografií a kreseb Josefa Lady (vyšlo česky v překladu Aleny Bláhové).

Filmové adaptace[editovat | editovat zdroj]

První filmové zpracování, ještě v němé éře, se datuje k roku 1926, kdy Švejka natočil Karel Lamač. Jiří Trnka natočil loutkový film o Švejkovi roku 1954, za tři roky pak vznikla nejslavnější, dvoudílná filmová adaptace Dobrý voják Švejk Karla Steklého s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Švejk lákal i zahraniční filmaře, roku 1960 například Axel von Ambesser natočil v tehdejší NSR snímek Der Brave Soldat Schwejk,[13] v polském televizním filmu Przygody dobrego wojaka Szwejka z roku 1999 ztvárnil Švejka populární Jerzy Stuhr.[14] Roku 2009 vznikl britsko-ukrajinský animovaný film Dobrý voják Švejk, režie Robert Crombie a v českém znění Ladislav Potměšil.

Krom Švejka byly zfilmovány i některé jeho povídky a humoresky, roku 1952 natočil Miroslav Hubáček Haškovy povídky ze starého mocnářství,[15] roku 1955 Oldřich Lipský film Vzorný kinematograf Haška Jaroslava,[16] méně známý je snímek Dobrodružství s nahým klukem z roku 1964. Pro Československou televizi byly bezpočetné Haškovy drobné prózy vděčným inspiračním zdrojem pro televizní inscenace: Zvony pana Mlácena (1973), Konec agenta č. 312 (1974), Tři muži se žralokem (1975), Odměna (1978), Historky z Ražické bašty (1979), Uličnictví pana Čabouna (1981), Ze staré drogerie (1982), Šťastný domov (1983) či Můj obchod se psy (1986), kde Haška ztvárnil Oldřich Kaiser.[17] Českou televizí byla natočena inscenace Stavovské rozdíly (2003).

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Nejen v České republice, ale i v zahraničí je Jaroslav Hašek vnímán jako geniální romanopisec, který dal světu jeden z nejpůsobivějších satirických popisů dění na bojištích 1. světové války. Hodnota jeho díla je stavena na roveň s dílem Franze Kafky, jakkoliv se od něho liší žánrem a pohledem na život. Dokonce je připomínáno, že se oba slavní rodáci z Prahy narodili ve stejném roce.[18]

V Rusku má Hašek dodnes velmi mnoho příznivců, kteří mají dokonce vlastní organizaci. Ve městě Bugulma má Hašek vlastní muzeum,[19]Sankt-Petěrburgu a Moskvě jsou po něm pojmenovány ulice. Ta moskevská leží dokonce poblíž Velvyslanectví České republiky a Českého domu.[20]

Při příležitosti Haškova 100. výroční narození byla v roce 1983 vydána stříbrná československá 100korunová pamětní mince (autor Štefan Novotný).[21]

V roce 2005 byl Jaroslavu Haškovi na pražském Žižkově odhalen jezdecký pomník od Karla NeprašeKarolíny Neprašové.

V červenci 2008 byl v Lipnici nad Sázavou (v blízkosti Haškova oblíbeného hostince U České koruny, kde napsal podstatnou část Osudů dobrého vojáka Švejka) odhalen druhý pomník Jaroslava Haška, dílo akademického sochaře Josefa Malejovského z roku 1982, jehož umístění v Praze bylo dříve odmítnuto. V srpnu 2008 byla na nádraží ve Světlé nad Sázavou odhalena bronzová deska sochaře Radomíra Dvořáka, která připomíná příjezd Jaroslava Haška a jeho přítele malíře Jaroslava Panušky (25. srpna 1921).[22]

Po Jaroslavu Haškovi je pojmenován vlak kategorie Eurocity jezdící mezi Prahou, Brnem, Bratislavou, Budapeští a zpět. Má číslo 275/274.[23][24]

Při příležitosti 130. výročí Haškova narození byla na louce u Lipnice nad Sázavou odhalena 27. dubna 2013 velká žulová hlava vysoká 265 cm s názvem Hlava XXII. Sochu vytvořil umělec Radomír Dvořák. Název Hlava XXII je vzat z názvu knihy Josepha Hellera. Jak svědčí Arnošt Lustig, Joseph Heller mu osobně před lety řekl, že „by bez četby Dobrého vojáka Švejka svůj americký román Hlava XXII nenapsal“. Na soše je vytesán citát ze Švejka: „Život lidský, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu hadr“.

Obraz v umění[editovat | editovat zdroj]

Haškovu životu byla věnována divadelní hra Jana Schmida Voni sou hodnej chlapec aneb Anabáze Jaroslava Haška, kterou od roku 1983 úspěšně uváděla pražská Ypsilonka.[2] V roce 1962 vnikla koprodukční sovětsko-československá válečná komedie Velká cesta (Bolšaja doroga), věnovaná Haškovu pobytu v Rusku.[25] Hlavní roli Jaroslava Haška ztvárnil Josef Abrhám, vojáka Strašlipku - předobraz Švejka - hrál Rudolf Hrušínský. Postava Jaroslava Haška se v beletrii (kromě biografií a vzpomínkových knih) objevila poprvé v historickém románu Františky Vrbenské Naganty a vlčí máky (Praha; Triton, 2011). Příběh s fantastickými prvky je věnován Haškově působení v Irkutsku a pravděpodobné misi do Mongolska.

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Vydáno za života[editovat | editovat zdroj]

Kabaretní scény a hry[editovat | editovat zdroj]

  • Větrný mlynář a jeho dcera (knižně 1976)
  • Červená sedma

Vydáno posmrtně[editovat | editovat zdroj]

  • Paměti úctyhodné rodiny a jiné příběhy (1925)
  • Šťastný domov a jiné humoresky (1925)
  • Za války i za sovětů v Rusku (1925)
  • Zpověď starého mládence (1925)
  • Všivá historie a jiné humoresky (1926)
  • Podivuhodné dobrodružství kocoura Markuse a jiné humoresky (1927)
  • Smějeme se s Jaroslavem Haškem (1946, dva díly)
  • Škola humoru (1949)
  • Malá zoologická zahrada (1950)
  • Veselé povídky (1953), obsahují také Historky z ražické bašty
  • Aféra s křečkem a jiné povídky (1954)
  • Črty, povídky a humoresky z cest (1955)
  • Fialový hrom (1958)
  • Loupežný vrah před soudem (1958)
  • Terciánská vzpoura a jiné povídky (1960)
  • Dědictví po panu Šafránkovi (1961)
  • Zrádce národa v Chotěboři (1962)
  • Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona (napsáno 1911, knižně vydáno 1963)
  • Dekameron humoru a satiry (1968)
  • Moje zpověď (1968)
  • Zábavný a poučný koutek Jaroslava Haška (1973)
  • Oslí historie aneb Vojenské články do čítanek (1982)
  • Svět zvířat (1982)
  • Švejk před Švejkem (neznámé osudy dobrého vojáka Švejka) (1983)
  • Tajemství mého pobytu v Rusku (1985)
  • Povídky (1988, dva svazky)
  • V polepšovně a jiné povídky (1997)
  • Když bolševici zrušili Vánoce (2005) – neznámé, utajené a pravděpodobné texty
  • Nešťastný policejní ředitel (2006) – neznámé a nově nalezené texty
  • Povídky (2009) – 20 vybraných povídek, například Román novofundláka Ogly, Aféra s křečkem, Útrapy vychovatele, příběh Z praktického života,...

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Hašek je na roztrhání, má vlastní pomník z osmi kusů
  2. a b c d e In GALÍK, Josef. Panorama české literatury. Olomouc : Rubico, 1994. ISBN 80-85839-04-0.
  3. Jaroslav Hašek - Eduard Stehlík, Míla Sýkora
  4. http://www.russofile.ru/articles/article_131.php
  5. https://archive.is/20120529012806/www.zn.ua/3000/3760/42738/
  6. http://www.edc.samara.ru/~volga/ch7/gashek/index.htm
  7. http://www.pamatnik.valka.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=41%3Adobyti-samary-1918&catid=11&Itemid=11&lang=en
  8. a b c http://www.interesniy.kiev.ua/old/7137/7140/21197
  9. http://www.classs.ru/persons/writers/hashek/
  10. http://it.pedf.cuni.cz/~suchanko/mff/kolman.pdf
  11. SPŠE Olomouc, Literatura, Jaroslav Hašek
  12. Klub přátel starého Smíchova, Jaroslav Hašek
  13. http://www.fdb.cz/film/6603-dobry-vojak-svejk-der-brave-soldat-schwejk.html
  14. http://www.fdb.cz/film/55855-przygody-dobrego-wojaka-szwejka.html
  15. http://www.fdb.cz/film/8110-haskovy-povidky-ze-stareho-mocnarstvi.html
  16. http://www.fdb.cz/film/23191-vzorny-kinematograf-haska-jaroslava.html
  17. http://www.fdb.cz/lidi-filmografie-profesni/33308-jaroslav-hasek.html
  18. Deník Frankfurter Allgemeine Zeitung, 2. srpna 2011, str. 29.
  19. http://www.museum.ru/M1814
  20. http://www.czechcentres.cz/ceskydum/stranka.asp?ID=3460&menu=10259
  21. Vyhláška č. 5/1983 Sb., o vydání pamětních stříbrných stokorun k 100. výročí narození Jaroslava Haška (formát PDF)
  22. http://havlickobrodsky.denik.cz/zpravy_region/20080902svejk_hasek.html
  23. EC 275 „Jaroslav Hašek“ [online]. ŽelPage.cz, 2013, [cit. 2014-11-20]. Dostupné online. (česky) 
  24. EC 274 „Jaroslav Hašek“ [online]. ŽelPage.cz, 2013, [cit. 2014-11-20]. Dostupné online. (česky) 
  25. http://www.fdb.cz/film/velka-cesta-bolsaja-doroga/24792

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Jaroslav Hašek v databázi čs. legionářů z 1. světové války (Vojenský historický archiv)