Karel Kosík
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Příbuzenstvo | |
|---|---|
| syn | |
| dcera | |
| syn |
Štěpán
|
| syn |
Jan
|
Karel Kosík (26. června 1926 Praha – 21. února 2003) byl český filosof, ale také historik a sociolog. Původní vyhraněně marxistické pozice opustil koncem 50. let. Především díky své knize Dialektika konkrétního, která byla přeložena do mnoha jazyků, se stal celosvětově přijímaným intelektuálem. Kosík se účastnil činnosti jugoslávské skupiny Praxis a byl členem redakce stejnojmeného časopisu skupiny.
V průběhu druhé světové války studoval na gymnasiu, kde se zapojil do odboje v levicově orientované skupině Předvoj. Dne 17. listopadu 1944 byl zatčen gestapem a později vězněn v Terezíně, kde jako heftlink pracoval na výstavbě podzemní továrny Richard pod Radobýlem[1]. Roku 1945 maturoval na gymnasiu v Praze, poté studoval na Filosofické fakultě UK, do roku 1947, pak studoval do roku 1949 na leningradské a moskevské universitě.
Od roku 1953 byl zaměstnán jako vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu ČSAV, roku 1968 se stal profesorem na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kterým byl až do roku 1970. V letech 1968–1969 byl členem ÚV KSČ. Roku 1970 byl vyloučen z KSČ a až do roku 1989 byl nezaměstnaný, jeho publikace vycházely pouze v zahraničí.
Roku 1990 se vrátil na universitu a přednášel zde do roku 1992. Poté přešel do Filosofického ústavu.
Za knihu Předpotopní úvahy mu byla v roce 1999 udělena Cena Toma Stopparda (Nadace Charty 77). Ministr kultury Pavel Dostál mu za šíření dobrého jména české kultury udělil v roce 2001 medaili Artis Bohemiae amicis.
Z manželství s literární teoretičkou Růženou Grebeníčkovou vzešly děti Antonín (matematik), Irena (varhanice a skladatelka) a Štěpán.
[editovat] Dílo
- Čeští radikální demokraté, 1958
- Dialektika konkrétního, 1963
- La nostra crisi attuale, 1969 Řím
- Kritik der technischen Vernunft, 1973 Frankfurt nad Mohanem
- Století Markéty Samsové, 1993
- Jinoch a smrt, 1995
- Předpotopní úvahy, 1997
- Poslední eseje, 2005
V 60. letech minulého století přispíval především do Literárních novin a Plamene a koncem 90. let též do Salonu, přílohy Práva.
