Arnošt Lustig

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Arnošt Lustig
Arnošt Lustig na autogramiádě, duben 2009
Arnošt Lustig na autogramiádě, duben 2009
Narození 21. prosince 1926
Československo Praha, Československo
Úmrtí 26. února 2011 (ve věku 84 let)
Česko Praha, Česká republika
Etnikum židovský
Témata holokaust
Literární hnutí druhá vlna válečné prózy
Významná díla Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, Démanty noci, Dita Saxová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arnošt Lustig (21. prosince 1926 Praha26. února 2011 Praha[1]) byl český židovský spisovatel a publicista světového významu, autor celé řady děl s tématem holokaustu.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodiny malého obchodníka. Narodil se v Praze, zde také vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen (jako Žid), poté se vyučil krejčím. 13. listopadu 1942 byl poslán do Terezína; později poznal i další koncentrační tábory, Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau), a ukrýval se až do konce války v Praze. Během holokaustu přišel téměř o celou svoji rodinu, což jej hluboce poznamenalo, a tak se jeho díla už od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války.

Od roku 1946 studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, začal také přispívat do novin a časopisů. Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce, po návratu pracoval jako redaktor Čs. rozhlasu, vedoucí kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, byl i scenáristou Čs. filmu (Barrandov): napsal mj. scénář podle své novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.

V průběhu padesátých a šedesátých let vystřídal několik zaměstnání. Zde se často "zapomíná" a obecně neuvádí, že byl dlouholetým členem KSČ (přes 20 let), tato informace není v jeho orwellovsky upravených životopisech zmiňována (podobně jako třeba u Ivana Klíma a Jiřiny Šiklové).[2]

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 musel Československo opustit. Nejdříve emigroval do Jugoslávie, kde působil v záhřebském filmovém studiu, poté žil v Izraeli, v roce 1970 se nakonec usadil v USA, kde od roku 1973 přednášel film, literaturu a scenáristiku na Americké univerzitě ve Washingtonu. V roce 1978 byl na washingtonské American University jmenován profesorem. V roce 1995 se stal šéfredaktorem české verze časopisu Playboy.

V sobotu 26. února 2011 zemřel v Praze na rakovinu.

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

K prvnímu výročí spisovatelova úmrtí v roce 2012 byla Česko-izraelskou smíšenou obchodní komorou zřízena Cena Arnošta Lustiga. Oceněnými se stávají osobnosti, které v sobě spojují vlastnosti jako jsou „odvaha a statečnost, lidskost a spravedlnost“.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

2. 4. 2009 při autogramiádě v Brně

Jeho tvorba málokdy vybočila z tématu holokaustu. Jeho knihy náleží k tzv. druhé vlně válečné prózy, tj. válečná próza z 50. a 60. let. Autoři druhé vlny se spíše soustředili na psychiku a vztah jedince k době než na události v širších souvislostech, na rozdíl od faktograficky zaměřených autorů vlny první.

Rysy jeho tvorby: vychází z drastických zkušeností hlavně z koncentračních táborů (vydává osobní zpověď). Chtěl tímto způsobem své dceři vylíčit tuto dobu. Zachycuje osudy mladých dívek, žen a starých lidí (jsou nejvíce zranitelní, protože jsou bezbranní). Všechny události představuje tak, jako by byly každodenní. Příběhy jsou buď povídky nebo novely a první vznikaly už v 1. pol. 50. let. Své příběhy neustále přepracovává. Již od svých prvních próz, soustředěných v povídkových sbírkách Noc a naděje a Démanty noci píše Lustig příběhy, v jejichž centru stojí obyčejné, zdánlivě nehrdinské lidské charaktery konfrontované s mezní životní situací v koncentračních táborech. Válečnou tematiku neopouští ani ve svých rozsáhlejších, psychologicky laděných textech Můj známý Vili Feld a Dita Saxová. Ve svých prózách i s odstupem padesáti let hledá Lustig smysl lidství a podstatu lidského bytí. Pro jeho prózy, poznamenané zkušenostmi s nacistickou genocidou, je charakteristická věcnost podání a střízlivá dramatičnost.

  • Noc a naděje, 1957 – sb. povídek, 7 povídek inspirovaných vlastními zážitky autora v terezínském ghettu
  • Démanty noci, 1958 – sb. povídek, obsahuje povídku Tma nemá stín, která byla podle scénáře, na kterém se A. L. rovněž podílel, v režii Jana Němce roku 1964 zfilmována a patří ke klenotům české kinematografie, Kniha povídek a novel Démanty noci byla vydána poprvé v nakladatelství Mladá fronta v roce 1958. V češtině a četných překladech pak vyšla ve světě ještě několikrát. Spolu s románem Dita Saxová patří nejen k vrcholům Lustigovy tvorby, ale také do zlatého fondu poválečné literatury.
  • Ulice ztracených bratří, 1959 – sb. povídek
  • Můj známý Vili Feld, 1961 – novela, příběh člověka, který si obratně získává prospěch v Němci obsazené Praze i v prostředí koncentračního tábora (po válce pak deziluze a pocit zbytečnosti)
  • První stanice štěstí, 1961 – povídky s poněkud socialistickým nádechem
  • Dita Saxová, 1962 – novela, o dívce, která se vrací z koncentráku a není pro své otřesné zážitky schopná navázat normální život; kvůli nejistotě v poválečném světě nakonec odjíždí do Švýcarska a páchá sebevraždu
  • Noc a den, 1962 – přepracovaný soubor již dříve vydaných povídek
  • Transport z ráje, 1962
  • Nikoho neponížíš, 1963 – sb. 4 povídek z prostředí protektorátu a Květnové revoluce
  • Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, 1964 – novela podle skutečné události z roku 1943 v Itálii (Tehdy Němci na Sicílii zajali bohaté židovské podnikatele s americkými pasy, pod záminkami z nich vymámí jejich peníze a ožebračí je, pak je pošlou s mladou tanečnicí Kateřinou do plynu. Ta si to jako jediná uvědomí, vytrhne dozorci pistoli a zastřelí ho, i když ví, že vzpoura je marná.)
  • Vlny v řece, 1964 – souborné vydání několika jeho předchozích prací
  • Bílé břízy na podzim, 1966
  • Propast: Román, 1966 – vojín spadne do propasti a smrtelně se zraní, bilancuje svůj život
  • Hořká vůně mandlí, 1968 – povídky, osudy jedné z mnoha židovských rodin zasažených holokaustem, tematikou jsou koncentrační tábory, válka a její následky
  • Miláček, 1968 – román, zde zúročil zkušenost z izraelsko-arabského konfliktu, milostný příběh odehrávající se v obleženém Jeruzalémě, očima novináře Danyho Polnauera je sledován milostný příběh z první izraelsko-arabské války. Většina vydaných nákladů byla zničena.
  • Nemilovaná: Z deníku sedmnáctileté Perly Sch., 1979 – novela, příběh prostitutky v terezínském ghettu stylizovaný jako její deník;
  • Král promluvil, neřekl nic, 1990 – román, návrat k postavě Viliho Felda z románu Můj známý Vili Feld
  • Tma nemá stín, 1991
  • Velká trojka, 1991
  • Trilogie o osudech tří židovských žen:
    • Colette: Dívka z Antverp, 1992
    • Tanga: Dívka z Hamburku, 1992
    • Lea: Dívka z Leeuwardenu, 2000
  • Dům vrácené ozvěny, 1994
  • Dívka s jizvou, 1995
  • Kamarádi, 1995 – přibližuje život party židovských mladíků v Praze
  • Modrý den, 1995
  • Porgess, 1995
  • Neslušné sny, 1997
  • Oheň na vodě: Povídky, 1998
  • Dobrý den, pane Lustig: Myšlenky o životě, 1999
  • Krásné zelené oči, 2000
  • Odpovědi: Rozhovory s Harry Jamesem Cargassem a Michalem Bauerem, 2000
  • Eseje: Vybrané texty z let 1965–2000, 2001
  • 3x18 (portréty a postřehy), 2002 – autobiografie (spoluautor František Cinger)
  • Zasvěcení, 2002
  • Esence, 2004 – sbírka citátů
  • O literatuře, 2006 – sbírka povídek (česky, německy, anglicky, francouzsky)
  • Láska a tělo, 2009 (novela)
  • Okamžiky s Otou Pavlem, 2010
  • Případ Marie Navarové, 2010

Mnohé z Lustigových prací se dočkaly televizních a filmových adaptací.

O svém životě a díle hovořil v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou Tachles, Lustig (2011, Mladá fronta)

Vedle své literární tvorby také spolupracoval s českým sklářem Janem Huňátem a podílel se tak na tvorbě designu otisku své dlaně v křišťálovém skle - Křišťálovém doteku.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zemřel spisovatel Arnošt Lustig [online]. Novinky.cz, [cit. 2011-02-26]. Dostupné online.  
  2. Bakalář, P.: Intelektuálové v KSČ, in: Dluhy české politiky, nakl. Lucie, 2005)
  3. http://www.ucl.cas.cz/ceny/?o=422
  4. http://www.ucl.cas.cz/ceny/?c=17
  5. http://www.novinky.cz/kultura/4998-arnost-lustig-nominovan-na-pulitzerovu-cenu.html
  6. http://www.lidovky.cz/oceneni-arnosta-lustiga-0wo-/ln_noviny.asp?c=A081024_000093_ln_noviny_sko&klic=228255&mes=081024_0
  7. http://www.lidovky.cz/lustig-je-nominovan-na-prestizni-cenu-dxz-/ln_kultura.asp?c=A090318_181635_ln_kultura_ani

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]