František R. Kraus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
František R. Kraus ve vysílání

František R. Kraus (14. října 1903, Praha - 19. května 1967, Praha) byl československý spisovatel, novinář a redaktor a člen protinacistického odboje.

Působil v Prager Tagblatt, Prager Presse, Tribuně, v Českém rozhlase zakládal krátkovlnné vysílání a byl zahraničním zpravodajem v českém, německém, francouzském a anglickém jazyce. Ve svém literárním díle se věnuje zejména reflexi holocaustu v Čechách, otázce existence, viny, údělu a spravedlnosti. Námětem jeho povídek je většinou pitoreskní svět pražských figurek a podivných individuí. Z politických důvodů byla jeho díla až do roku 1989 zakazována a cenzurována a ačkoliv jeden z jeho žáků, Arnošt Lustig, jej považoval za spisovatele světového významu a přirovnával k Jacku Londonovi, E. E. Kischovi či Primo Levimu, a jeho dílo vyučoval na zahraničních univerzitách, zůstává zatím osobnost a dílo F. R. Krause u nás na okraji zájmu.

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na pražském Josefově v rodině obchodního cestujícího. O svém dětství kdysi napsal, že je prožil na asanačních pláckách a zbořeništích Židovského města, tehdejší pražské páté čtvrti, která vzala za své při velkorysé modernizaci města na počátku 20. století. Jak bylo v té době časté mezi tzv. lepšími židovskými rodinami, základní vzdělání získal v piaristické klášterní škole v Panské ulici, pak pokračoval na „reálce“ v Jindřišské a maturitu složil na klasickém gymnáziu v paláci Kinských na „rynku“, na Staroměstském náměstí. Rozvod rodičů znamenal na dlouho konec úvahám o akademické kariéře - musel začít finančně přispívat na chod domácnosti, to jej ale přivedlo k novinářské dráze.

První republika[editovat | editovat zdroj]

Kraus byl novinář a spisovatel. Patřil do tzv. Pražského spisovatelského okruhu (Prager Kreis). Za první republiky začal pracovat v německých novinách, třeba pro slavný Prager Tagblatt, Prager Presse, Bohemii a další. Měl kontakty také na české intelektuální prostředí, přátelil se s Maxem Brodem, Franzem Kafkou (povídka "Džbánek plzeňského), Karlem Čapkem, Jaroslavem Haškem, Janem Masarykem, ale i např. s Albertem einsteinem. Jeho literárním vzorem, rodinným přítelem a životním učitelem byl „zuřivý reportér” Egon Erwin Kisch. Jeden čas Kraus u Kische, v domě U dvou zlatých medvědů v Melantrichově ulici, dokonce bydlel a hodně se spřátelili. Později po válce, v roce 1948, se však názorově rozešli, protože Kraus byl přesvědčený sociální demokrat, zatímco Kisch zůstal i po únoru 1948 komunistou a schvaloval převrat. Od té doby spolu nepromluvili, Kisch pak brzy poté náhle zemřel.

Byl také u toho, když se před válkou zakládal Československý rozhlas, působil v „Mluvených novinách“, dlouhou dobu také v Československé tiskové kanceláři (ČTK). Spolupráce s berlínským časopisem Die Grüne Post ho zaváděla často do zahraničí, do Berlína, Vídně, ale i mimo Evropu. To se však již hlásil k moci nacismus. Kraus se snažil proti nástupu nacismu v Československu, zejména v Sudetech, vystupovat ve svých pravidelných rozhlasových reportážích a relacích. Vyvolal tak hněv henleinovců, kteří proti němu dokonce interpelovali v parlamentu. Za osudovou považoval mobilizaci (toto téma zpracoval v povídce “Přilba v poli“) a následné události, vrcholící mnichovskou kapitulací (reportáž „Runciman u Henleina“), která měla tragické důsledky nejen pro něj.

Kraus byl mj. také celorepublikovým šampionem v plavání - závodil za židovský sportovní klub Hagibor a později za Slávii – a ve vodním pólu.

Protektorát, odboj a zatčení[editovat | editovat zdroj]

Po okupaci ČSR se Kraus stal informátorem odbojové zpravodajské sítě pod vedením Zdeňka Schmoranze. Tato síť, známá později jako Schmoranzova skupina se zabývala sběrem zpravodajského materiálu především o německé branné moci. Tyto informace předával Schmoranz bývalým analytikům vojenské zpravodajské služby a v podobě zpráv je přes Obranu národa předával do Londýna. Po Schmoranzově zatčení gestapem následovalo i zatčení Krause. Byl vyslýchán na Pečkárně a poté krátce vězněn na Pankráci, ale protože mu napojení na Schmoranzovu skupinu nebylo dokázáno, byl propuštěn.

Holocaust[editovat | editovat zdroj]

Terezín[editovat | editovat zdroj]

V listopadu 1941 byl zařazen do úplně prvního transportu, který šel do Terezína. Byl to transport Ak-1, což byla zkratka pro Arbeitskommando, pracovní komando. Tato skupina se měla podílet na přestavbě města Terezína na židovské ghetto. Kraus dostal při registraci číslo Ak-353. Tento první terezínský transport jel ještě normálním klasickým vlakem, nikoli dobytčáky, kterými se jezdilo později. Jeli vlakem na Litoměřice, vystoupili v Bohušovicích, a šli pěšky do Terezína, za doprovodu českých četníků.

Kraus byl pak Judenältestenratem pověřen až do června 1943, kdy byla Terezín napojen na železniční trať Praha-Lovosice-Ústí nad Labem železniční vlečkou, organizovat pěší přechody transportovaných právě z Bohušovic nad Ohří do Terezína, vzdáleného 3 kilometry. Vysloužil si tak v ghettu všeobecně známou přezdívku Mojžíš, protože chodil vždy v čele zástupu. Zároveň s tím mu byl již v roce 1942 svěřen úkol velet pracovnímu komandu vězňů, kteří v Bohušovické kotlině mezi Bohušovicemi a Terezínem postavili Terezínské krematorium. I v takto příšerných podmínkách udržel jistou noblesu, chodil vždy upraven, v kravatě a v klobouku a v padnoucím obleku a platil za "nejlépe oblékaného muže Terezína".

Byl také jedním z třiceti vězňů Terezínského ghetta, který pohřbíval zavražděné muže z Lidic - tento hrůzný zážitek později popsal v povídce Pohřbíval jsem mrtvé z Lidic.

Osvětim a další lágry[editovat | editovat zdroj]

Z Terezína byl transportován spolu se svou manželkou 1. října 1944 do Osvětimi. Po příjezdu byli při selekci rozděleni. On sám měl štěstí a byl vybrán na práci, z Osvětimi jej vozili s ostatními vězni na denní práce do IG Farben a do nedaleké Buny, kde se vyráběl syntetický benzín.

Jednoho dne se měli přihlásit kováři a tesaři – Kraus, který v životě neměl v ruce kladivo, se přihlásil. Byl tedy zařazen do pobočného pracovního tábora v Hlivicích, (německy Gleiwitz), kde opravovali železniční vagóny, což byla příšerná práce, na kterou byli většinou vybráni vězni z Terezína.

Posléze byl přeřazen někdy na přelomu let 1944 a 1945 do další fabriky na práci, do Blechhammeru (dnes Blachownia). Asi v březnu 1945 začali nacisté poboční pracovní tábory likvidovat a organizovali pochody smrti. Z Blechhammeru byl také vypraven pochod smrti, ale jemu se s ještě několika lidmi podařil útěk a dostal se díky partyzánům přes Polsko a Podkarpatskou Rus v dubnu 1945 do Budapešti, která už byla osvobozená. Tam se začal zotavovat z útrap táborů. Kontaktoval lidi, které znal jako novinář. Ti mu sehnali mu základní pomoc, pronajali mu malý byt v Arpád utca. V Budapešti sepsal své zážitky. V květnu 1945 přijel do Prahy a měl už hotovou celou knížku. Kniha-reportáž Plyn, plyn… pak oheň pak vyšla v září 1945 a byla to úplně první reportáž o vyhlazovacích táborech, která v Československu vyšla. Vydal ji nakladatel Chvojka. Druhá část A přiveď zpět naše roztroušené... byla pokračováním, ale z jiného úhlu. Důraz je zde na líčení období v Terezíně. Vyšla o něco později, také s obálkou od jeho přítele, který také přežil pobyt v lágrech, akademického malíře Davida Friedmanna.

Po roce 1948[editovat | editovat zdroj]

Únor 1948 měl vliv nejen na osudy Krausových děl, ale i na něj samotného. Po válce nastoupil zpět do České tiskové kanceláře a do Československého rozhlasu, kde se stal zakladatelem a vedoucím krátkovlnného zahraničního vysílání. Působil zde také jako hlasatel v anglické, francouzské a německé redakci a komentátor pro střední Evropu, jeho nejvýznamnějším žákem se stal Arnošt Lustig. To vše však skončilo počátkem padesátých let během Procesu se Slánským. Kraus ztratil ze dne na den místo jak v ČTK, tak v Rozhlase.

František R. Kraus zemřel v Praze 19. května 1967. Stačil ještě přivítat „tání ledů“ po liblické konferenci o Franzi Kafkovi, což považoval za zlomový okamžik v kulturním a politickém životě, Pražského jara se však již nedočkal.

V r. 2003 vyšel v nakladatelství Bystrov a synové román z prostředí staré Prahy, Terezína a Osvětimi Kat beze stínu. V r. 2013 vyšlo 3. vydání knihy Plyn, plyn..., pak oheň (nakl. Grantis).

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Plyn, plyn…, pak oheň (1945, 1946, 2013)
  • A přiveď zpět naše roztroušené
  • David bude žít (původně Šemarjáhu hledá Boha)
  • Proměněná země (1957), společně s Jaroslavem Pecháčkem.
  • Kat beze stínu (napsal v 60. letech, vydáno samizdatově r. 1984, oficiálně vydáno r. 2003)
  • Tisíce obyčejných smrtí (zaznamenáno v 60. letech Romanem Cílkem, vydáno 2011)
  • Drůš Mauruse Blocha

Ukázky díla[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]