Karel Václav Rais

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karel Václav Rais
Karel Václav Rais (Jan Mulač, 1896)
Karel Václav Rais (Jan Mulač, 1896)
Narození 4. ledna 1859
Lázně Bělohrad Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 8. července 1926
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání spisovatel, učitel
Národnost česká
Stát Rakouské císařství
Období realismus
Témata venkovská próza
Významná díla Výminkáři,
Kalibův zločin,
Západ,
Zapadlí vlastenci
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Václav Rais (4. ledna 1859 Bělohrad8. července 1926 Praha) je znám především jako český prozaik s regionálním zaměřením na Podkrkonoší a Hlinecko, autor knih pro děti a mládež. Je jedním z představitelů českého literárního realismu a tvůrců tzv. venkovské prózy. Svým dílem navazoval na Němcovou, Nerudu, Hálka a Světlou. Spoluzaložil a posléze i spoluredigoval beletristického časopisu Zvon.[1]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Bělohradě (roku 1905[2] přejmenován na Lázně Bělohrad). Pocházel z chudé rodiny, jeho matka byla švadlenou, otec rodinu zabezpečoval prací na poli a tkalcováním. Rais měl s rodiči harmonický vztah. I díky nim a jejich laskavé péči (po smrti tří předchozích dětí se o syna Karla velice báli) si k rodnému kraji vytvořil silné pouto. Pro Raisův malý vzrůst, tělesnou slabost ho rodiče chtěli dát na krejčovské nebo hodinářské řemeslo. Rais však ve škole dosahoval výborných výsledků, patřil mezi nejlepší žáky, a proto rodiče své rozhodnutí přehodnotili. Nakonec byl Rais poslán na studia do nedalekého Jičína. Na tamním učitelském ústavu složil v roce 1877 (s nejlepším možným výsledkem) maturitní zkoušku. Maturitní zkouška na učitelském ústavu se skládala ze všech vyučovacích předmětů. Rais však v tomto představoval výjimku, neboť některé zkoušky mu byly prominuty. Znalosti musel prokazovat pouze z fyziky, českého jazyka, zeměpisu a pedagogiky.[3]  Téhož roku nastoupil Rais jako učitel na malou školu v Trhové Kamenici. O jeho umístění rozhodl vliv ředitele učitelského ústavu v Jičíně a slovo Raisových rodičů. Sám rodný kraj opouštěl nerad a skutečnost, že bude od domova tak vzdálen, nesl velice těžko. Ve své knize Ze vzpomínek na tuto událost vzpomíná:

„Železné hory – cíl mé cesty – tam, tam někde mezi jejich vrchy budu žíti příští své dni! Stín padl na duši.“[4]

Patrně vlivem studeného pokoje, v němž Rais za dobu trhovokamenického působení žil, a vlivem hry na varhany v zimním období trpěl akutním kloubním revmatismem. Mimo školu žil v Trhové Kamenici osamělým životem, postrádal kulturní dění. Jeho přičiněním zde byla založena knihovna, beseda Neruda (pojmenována po Raisově oblíbenci) pořádající vzdělávací večery. Do tohoto období spadají i počátky Raisovy literární tvorby (adresována je převážně dětskému čtenáři). Myšlenkami byl však stále častěji u svého vysněného působení v Praze. V roce 1882 byl na základě své žádosti jmenován učitelem v Hlinsku. Hlavním důvodem změny Raisova působiště bylo úmrtí jeho první lásky Karly Burešové. Chtěl se tak vymanit z prostředí, které mu dává podněty k tíživým vzpomínkám.[5] V Hlinsku měl pro kulturní vyžití o poznání lepší podmínky. Byl tu dostatek knih, nechyběly ani několikery noviny a časopisy. Po roce svého zdejšího působení se oženil s Marií Hroznou, s kolegyní z trhovokamenické školy. Jeho touha po bohatém kulturním a společenském dění neutuchala a v roce 1887, po desetiletém působení na Železnohorsku, se mu podařilo dostat místo učitele v Podolí u Prahy.  Důvodem změny byla i jeho snaha prosadit se jako spisovatel.[6] Rais v pražském prostředí získal lepší postavení. Zastával funkci řídícího učitele na Žižkově a v roce 1899 byl jmenován ředitelem měšťanské dívčí školy na Královských Vinohradech. Role se zhostil se svědomitostí a velkou zodpovědností. Vedle náročné funkce ředitele školy se snažil literárně tvořit, být aktivní v literárních spolcích. Na bedrech měl navíc úkol vypracovat knihu o historii a současnosti vinohradského školního okresu.[7] Značné pracovní nasazení se promítlo i do jeho zdravotního stavu (nespavost, bolesti hlavy, revmatismus). Poté, co zemřeli tři jeho milovaní členové rodiny (zeť, manželka, bratr), odchází v r. 1915 na dovolenou. Ke své učitelské dráze se již nevrátil. Penzionován byl roku 1920.[1] O šest let později zemřel ve svém pražském bytě.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Počáteční práce psal pro mládež, tyto práce souvisejí s jeho učitelským povoláním, jejich cílem bylo vychovávat mládež.

Později (zhruba od r. 1890) ho začali zajímat horalé, výminkářská otázka a především generační problémy. V jeho díle najdeme postavy s vysokými morálními zásadami, které by rády něco změnily, ale v podstatě jsou velmi slabé.

Téměř všechna díla vycházejí z podkrkonošského venkova, jeho rodiště, které vášnivě miloval, a zabývají se sociální problematikou. Problémy neřeší, ale pouze je popisuje. Charakteristiku tvoří z velké části pomocí dialogu.

Například dílo Západ se ale odehrává na Českomoravské vysočině, ve vesničce Studenec.

Nejvíce se zajímal o osudy těch, kteří se nemohli bránit, tj. starých lidí a dětí.

Hrob K.V.Raise na Vinohradském hřbitově v Praze

Ve svých dílech se Rais zabývá psychologií postav. Povaha postav je založená na jejich konání a jednání. Neméně důležitá je mluva, která je doprovázena gesty jednajících postav. Největší prostor je v jeho románech věnován dialogu mezi postavami, z něhož vyplývá, jak postavy vnímají ostatní a také sebe samotné. Z dialogů se v Raisových dílech dovídáme také informace o motivaci jednání jednotlivých účastníků děje. Ve svých prózách často líčí konflikty starší a mladší generace.

Pro mládež[editovat | editovat zdroj]

  • Povídky starého zbrojnoše
  • Karlštejnský havran
  • Povídky ze starých hradů (1888)
  • Povídky o českých umělcích (1891)
  • Z naší kroniky (1892)
  • Poslední léto
  • Listy z české kroniky (1888)
  • České pohádky o Kristu Pánu
  • Dárek maličkým – určeno malým dětem
  • Když slunéčko svítí – určeno malým dětem
  • Doma 1, 2 (1883, 1884)
  • Pod Zvičinou (1906)
  • Poslední léto (1924)

V těchto třech lyricky laděných prózách ( Doma 1, 2; Pod Zvičinou; Poslední léto) vystupuje dětský hrdina, který pomáhá svému okolí. Popisuje zde citové zážitky dětí, rodinnou pohodu a přírodu. Tyto příběhy se svým bezprostředním tónem blíží lidové písni a ústnímu vyprávění. Knihy obsahují verše a drobné povídky.

  • Obrázky od nás (1885)
  • Cesta k domovu

Poezie pro dospělé[editovat | editovat zdroj]

  • Z hor (1883)
  • Z města (1884)

V těchto básních autor vylíčil protiklad venkova a města. Venkov je dle něj střediskem pravých hodnot, město naopak představuje úpadek.

Povídkové soubory[editovat | editovat zdroj]

Ve většině případů zde řeší otázky vztahů (nejčastěji rodičů s dětmi).

  • Výminkáři (1891) – kniha o pěti povídkách z vesnického prostředí, jež vznikaly v rozmezí let 18861890.Tyto drobné prózy nejprve vycházely časopisecky (Květy, Světozor, Osvěta). Hlavní hrdiny zde převážně reprezentují srdeční starci a dobrácké stařenky. Zobrazováno je tu Raisovo tradiční téma – vztahy v úzkém rodinném okruhu, nejčastěji mezi dětmi a rodiči. Zachycován je neblahý vliv hrabivosti, která bývá u Raise příčinou vyhrocených vztahů. Autor upírá pozornost také na generační problémy (mladí × staří). Nejméně morálních hodnot nalézáme u generace střední, u generace hospodářů. Rais si tímto svým prvním povídkovým souborem získal širokou čtenářskou obec. Rovněž odbornou veřejností byli Výminkáři přijímáni vesměs kladně. Zvláště pochvalná slova na jejich adresu můžeme číst v recenzi Terézy Novákové.[8] Nejvýše z celého souboru bývají hodnoceny povídky Konec života a Po letech doma. Hlavním tématem je rozklad rodinných vztahů. Rais zde zaznamenává vlastní prožitky. Některé z nich jsou vyprávěny v 1. osobě a Rais se v nich zapojuje do děje. Kromě již výše zmiňovaných sem patří povídky Matka a děti, V boudě, Do Prahy na pouť.
  • Horské kořeny (1892) - jedná se o soubor tří povídek (Pro číslo; Výprava z hor; Ta srdce), v nichž popisuje touhu po majetku a sobectví horských obyvatel. V povídkách Pro číslo a Výprava z hor popisuje mravní občanské zásady obyvatel hor, jejich pevné národní uvědomění, sváry mezi členy rodiny a rozvraty sociálně nerovných manželství. Próza Ta srdce líčí nepochopení horských obyvatel k ženě s nemanželským dítětem. Pouze starý vdovec Józa Nepovím a jeho přítel jsou k dívce tolerantní a nemají vůči ní předsudky. Józova dobrota se projeví v tom, že se rozhodne ujmout dívky a tím ji zajistit slibnou budoucnost pro ni a její dítě, které následně přijímá za své. Stále zde tedy zůstává, stejně jako u Raisových ostatních děl, na prvním místě cit pro spravedlnost a morálku.

Vystupuje zde chudý a slabý lid, jehož hlas nemá téměř žádnou cenu, přesto jsou tito lidé stále aktivní, nezabředávají do apatie, naopak se snaží být podle svých vlastních možností užiteční a přispívat společnosti. V nich Rais spatřuje mravní základ národa. Autor zde demonstruje, jaké by měly být ideální mravní hodnoty každého jedince. Ideální hodnotou je pro něj mít srdce na pravém místě, být schopen soucitu s druhým člověkem a pomoci mu, i když společnost tohoto jedince již zavrhla. Předsudky autor odsuzuje. V povídce je například chválena žena, která vyrostla v neúplné rodině a nikdy nepoznala otce, za to, že se v dospělosti starala o svou starou matku, tchána i tchýni. Pro jeho povídkové soubory je charakteristické, že mravní založení postav nezobrazuje tím, co o sobě hrdinové říkají nebo jaké hodnoty vyznávají, ale to, jak jednají v běžném životě, zvláště pak v rodinném kruhu.

  • Potměchuť: povídky a kresby z Podhoří (1892) – ve většině povídek vystupují lidé, kteří jsou ovládáni vášněmi (podobně jako v Kalibově zločinu). Do vášní se promítá především sobectví a chamtivost jednajících postav. Například v povídce Zlý člověk zničí starý mládenec pokojný rodinný život své bývalé milé, dále například povídka Špáta, v níž Rais popsal člověka, jehož vztah k majetku a jeho touha společensky povýšit zapříčiní zničení celé rodiny. V jiné povídce, Z podhorských pamětí, vystupují v roli zachránců horští obyvatelé, kteří v padesátých letech ukrývají noviny a podobizny K. H. Borovského.
  • Rodiče a děti (1893) - jde o povídkový cyklus. Líčí se zde vztah dětí ke svým rodičům. Představiteli vysokých morálních hodnot jsou zde mladí a chudí jedinci. Známou povídkou je Pes, která líčí návrat prvorozeného syna, dělníka a řemeslníka, z Prahy. Jeho rodina ho přijímá velmi chladně, neboť se domnívá, že od nich syn bude chtít výpomoc. Nakonec si však na nich vyžádá pouze psa, který ho jako jediný přivítá s nadšením. Tento jedinec mravně převyšuje své bezcitné okolí.
  • Lopota (1895) - jedná se o povídku, v níž Rais popisuje, že největším nepřítelem člověka, kromě samotných jeho vášní, je městské prostředí. Venkov je oproti městu zdrojem jistot a pravých hodnot.
  • Za světem (1896) - povídky mají poměrně pesimistické vyznění. Vyplývá z nich, že člověk může žít spokojeně jenom tehdy, pokud se uzavře před světem a žije osamoceně. Totéž platí i pro soubor Mezi lidmi.
  • Půlpáni (1898) - autor zde zesměšňuje maloměstské pány, kteří byli dříve vesničany, ale poté, co se přestěhují do města, se u nich vytrácí pracovitost a stávají se z nich tzv. „půlpáni“. Považují se za vysoce postavené pány a napodobují jejich mravy a chování.
  • Mezi lidmi (1898)
  • Káča a jiné obrázky (1906)
  • Trochu vřesu (1919)
  • Svatba (posmrtně, 1930)

Novely[editovat | editovat zdroj]

  • Paničkou (1900) - Rais vykresluje venkovské jedince, kteří v touze po vyšším společenském postavení odchází do měst, posléze však ztroskotávají.
  • Sirotek (1903)
  • Stehle (1905) - vášeň zde zapříčiní celoživotní duševní strádání. Útrpný osud hlavního hrdiny je mu předem předurčen, neboť musí platit za prohřešek z mládí celoživotním utrpením.

Romány[editovat | editovat zdroj]

  • Kalibův zločin (1895) - tragický příběh hodného a lehce naivního Vojty Kaliby, který odolává tlaku pomlouvačné tchyně a své manipulativní manželky, ale v afektu nakonec svou ženu zabije, protože odhalí jejího milence. Kalibův zločin popisuje rodinné vztahy mezi postavami, jedná se o vztahy rodič – dítě, bratr – sestra, švagr – švagrová, zeť – švagr nebo tchán – švagr. Všechny postavy k sobě zaujímají určitý postoj, milují se, nenávidí se, opovrhují sebou, pociťují k sobě

úctu. Kalibův zločin se formuje v dynamice vztahů mezi třemi postavami − Vojtou, jeho ženou Karlou a její matkou. Karlina matka hraje v manželském vztahu své dcery stěžejní roli. Objeví se vždy ve chvíli, kdy na scénu přichází Karla s Vojtou. Svou dceru popuzuje proti Vojtovi. Bez jejího přispění se neobejde žádná událost. Nejdříve sjedná sňatek, po svatbě se i s dcerou stěhuje do Kalibovy chalupy. Neodchází na výminek jako starý Kaliba, který chce mladým dopřát klid. Je příčinou toho, že se starý Kaliba z výminku odstěhuje k dceři. Boučková potom také vyhání Vojtu z jeho vlastní chalupy. Hlavně kvůli ní se mladý Kaliba následně dostává do vězení. Boučková je původcem mnoha neshod, které mezi sebou má Vojta se svým otcem a svou sestrou. Těší ji každý konflikt, který mezi sebou ostatní postavy mají. Tomu napovídá její chování v konfliktních situacích. Někdy se hádky aktivně účastní, jindy jí tiše přihlíží, ale i tak je z jejího výrazu zřejmé, jakou radost jí hádka působí. Ze všech postav je Karlin charakter nejméně jasný. Není snadné odhadnout pohnutky, které ji vedou ke sňatku s Vojtou. Vypravěč je zpočátku záměrně zdrženlivý, neboť čeká na chvíli, kdy čtenáře konečně obeznámí s příčinou Karlina podivného chování. Vše se vysvětluje až po narození dítěte, kdy Karla odhaluje své pohnutky, které ji vedly k manželství. Hlavním důvodem bylo především zajištění dítěte a strach zůstat svobodnou matkou. Rais se snaží vykreslit člověka, který je venkovským prostředím determinován. Zaměřuje se na vztahy mezi mladší a starší generací v rámci jedné rodiny. Zde se ukazuje, jak jsou děti odlišné od svých rodičů a jak se mezi sebou liší sourozenci, jimž se dostalo stejné výchovy. Většinou jsou starší lidé moudřejší a spravedlivější a žebříček jejich hodnot se liší od hodnot mladší generace. Starý Kaliba stojí v opozici vůči staré Boučkové. I když se Boučková řadí věkem ke starší generaci, nelze ji zařadit do skupiny kladných postav, do níž patří starý Kaliba, Kukelka nebo starý Bouček. Jsou zkušení, nevěnují pozornost bezvýznamným hádkám, nebaží po majetku a nevyvolávají zbytečné konflikty. Touží po spokojeném stáří a přejí svým dětem štěstí. Moudrost starého Kaliby se vyznačuje tím, že svému synovi nijak nezasahuje do života. Varuje ho, ale sňatek mu nezakazuje. Starý Kaliba a Vojta jsou velmi citově založeni a žebříček jejich životních hodnot je jiný než Karlin a její matky. Smyslem Vojtova života je rodinná idyla, Karla touží naopak pouze po finančním zaopatření. Vojtěch a jeho otec jsou postavami dobrého srdce. Rais na postavě Vojty ukázal, že právě on je obětí nejen svého okolí, ale zároveň se do této situace dostává vlivem vlastního morálního založení, které plyne z důvěřivosti vůči ostatním. Svou dobrotou a vůlí všem vždy vyhovět se z něj stává slabý člověk, který nedovede včas zasáhnout a prosadit své názory. Obětí zde však není pouze Vojta, obětí se stává i jeho otec, který přihlíží zkáze synova manželství, která přispěla také k jeho vlastní smrti. Autor se snaží popsat mravní velikost některých prostých lidí (Vojta, starý Kaliba, Kukelka), kteří se svým mravním založením liší od ostatních (Karla, Boučková, Vojtovy sestry, Vojtův švagr Smrž).

  • Západ (1899) – Západem se myslí sklonek života. Zde je hlavní postavou devadesátiletý farář Kalous, který dožívá na faře, kde ho bičuje jedna rána za druhou. Nejprve mu umírá jeho sestra, poté jeho synovec ze zdravotních důvodů odmítá místo faráře na vesnici. Nakonec umírá. Farář Kalous, který odchází ze svého postu, se nerad smiřuje se stářím. Stěhování z fary nakonec pro faráře znamená také smrt. K nečastějším motivům románu patří pohřby a loučení. Autor zde věnoval velký prostor psychologii postav.
  • Zapadlí vlastenci (1894) – děj se odehrává ve 40. letech 19. století v podhůří Krkonoš, ve vesnici Pozdětín. Soustředil se na otázku buditelských kněží a učitelů. Hlavní postavy jsou učitel Čížek, preceptor Čermák a farář Stehlík, kteří zobrazují české buditele a vlastence. V tomto díle jim vzdává dík za vykonanou práci. Hlavním hrdinou je Karel Čermák, který se stěhuje do Pozdětína. Sbližuje se zde s místními obyvateli, najde zde lásku a dobrou práci. Líčení se opírá o zápisky krkonošského učitele Věnceslava Metelky. Román navazuje svou citovostí na sentimentální povídku, v níž převládá kladný životní princip, který přestavuje idylické soužití.
  • Na lepším (1901) – osudy členů rodiny sedláka Vorala, kteří se po letech dření přestěhují ze samoty do statečku v lepší vesnici. Řeší se zde problém alkoholismu - pravděpodobně se jedná o první dílo v české literatuře, které popisuje tento problém - a touha muže po jiné ženě. Rais zde popisuje jedince, který zatouží po majetku a tím se změní i jeho chování. Morálně neunese vlastnictví většího majetku a tím rozvrátí vlastní rodinu. Je zde popsána manželská krize. Hlavní hrdina Voral je okouzlen svým novým životem „na lepším“ a zatouží tak i po jiné (lepší) ženě.
  • Pantáta Bezoušek (1897) – líčí příhody starého venkovana v Praze, který sem přijel navštívit svého syna a jeho rodinu. Tento venkovan je nositelem jeho myšlenek, kritizuje zde život v Praze, protože mu připadá narušený majetkem. Jedná se o idylu, v níž je vztah rodičů a dětí vylíčen harmonicky (např. oproti Výminkářům). Starý Bezoušek přijíždí do Prahy k svému synovi, úspěšnému advokátovi. Spřátelí se zde s místními obyvateli a všichni si jej oblíbí. Nakonec u něj zvítězí stesk po rodné vesnici a z Prahy odjíždí.

Memoáry[editovat | editovat zdroj]

  • Ze vzpomínek I–IV (1922,1927, poslední dva svazky posmrtně 1930,1932)

Díla online[editovat | editovat zdroj]

  • RAIS, Karel Václav. Zapadlí vlastenci. Praha : Albatros, 1974. Román o buditelské činnosti vlasteneckých učitelů a faráře v odlehlé krkonošské končině v polovině 19. stol.. Dostupné online.  
  • RAIS, Karel Václav. Když slunéčko svítí: verše. Praha: Al. Hynek, 1889, 1 sv. Zdigitalizováno v rámci služby Elektronické knihy na objednávku (EOD) Moravskou zemskou knihovnou v Brně. Dostupné online. [1]
  • RAIS, Karel Václav. Kalibův zločin. Dostupné online. [2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. a b FORST, Vladimír. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 3. P–Ř. Redakce Opelík, Jiří. 1.. vyd. Praha : Academia, 2000. ISBN 8020007083. Heslo Karel Václav Rais, s. 1199.  
  2. RAIS, Karel Václav. Ze vzpomínek I. 1.. vyd. Praha : Česká grafická Unie, 1922. S. 62.  
  3. PRCHAL, Zdeněk; HLADKÝ, Martin; FRIEDRICHOVÁ, Hana. Život a dílo Karla Václava Raise. 1.. vyd. Lázně Bělohrad : Městské kulturní středisko Lázně Bělohrad, 2006. ISBN 80-239-7925-6. S. 5.  
  4. RAIS, Karel Václav. Ze vzpomínek IV. 1.. vyd. Praha : Česká grafická Unie, 1930. S. 11.  
  5. PRCHAL, Zdeněk; HLADKÝ, Martin; FRIEDRICHOVÁ, Hana. Život a dílo Karla Václava Raise. 1.. vyd. Lázně Bělohrad : Městské kulturní středisko Lázně Bělohrad, 2006. ISBN 80-239-7925-6. S. 8.  
  6. PRCHAL, Zdeněk; HLADKÝ, Martin; FRIEDRICHOVÁ, Marie. Život a dílo Karla Václava Raise. 1.. vyd. Lázně Bělohrad : Městské kulturní středisko Lázně Bělohrad, 2006. ISBN 80-239-7925-6. S. 10.  
  7. HLADKÝ, Martin. Raisovská paralipomena. Brno, Masarykova univerzita : [s.n.], 2011. S. 136.  
  8. NOVÁKOVÁ, Teréza. K sestrám československým. Domácí hospodyně. 1891, roč. 8, čís. 16, s. 350–352.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BRABEC, Jiří; ČERVENKA, Miroslav; JANÁČKOVÁ, Jaroslava a kol. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Slovníková příručka. Praha: Československý spisovatel, 1973.
  • Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století / Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1961. 631 s. S. 465–485.  
  • DOLEŽEL, Lubomír. Narativní způsoby v české literatuře. Praha: Český spisovatel, 1993. ISBN 978-80-87855-13-3.
  • HAMAN, Aleš. Trvání v proměně. Praha: ARSCI, 2010. 326 s. ISBN 978-80-7420-011-3.
  • LEHÁR, Jan; STICH, Alexandr; JANÁČKOVÁ, Jaroslava; HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: NLN, 2008. 1082 s. ISBN 978-80-7106-963-8.
  • OPELÍK, Jiří. Lexikon české literatury 3 (P-Ř). Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0708-3.
  • POHORSKÝ, Miloš; BRABEC, Jiří; JANÁČKOVÁ, Jaroslava a kol. Dějiny české literatury 3. Literatura druhé poloviny devatenáctého století. Praha: ČSAV, 1961.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]