Karel Václav Rais

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karel Václav Rais
Karel Václav Rais (Jan Mulač, 1896)
Karel Václav Rais (Jan Mulač, 1896)
Narození 4. ledna 1859
Lázně Bělohrad Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 8. července 1926
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání spisovatel, učitel
Národnost česká
Stát Rakouské císařství
Období realismus
Témata venkovská próza
Významná díla Výminkáři,
Kalibův zločin,
Západ,
Zapadlí vlastenci
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Václav Rais (4. ledna 1859 Bělohrad8. července 1926 Praha) je znám především jako český prozaik s regionálním zaměřením na Podkrkonoší a Hlinecko, autor knih pro děti a mládež. Je jedním z představitelů českého literárního realismu a tvůrců tzv. venkovské prózy. Svým dílem navazoval na Němcovou, Nerudu, Hálka a Světlou. Spoluzaložil a posléze i spoluredigoval beletristického časopisu Zvon.[1]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Bělohradě (roku 1905[2] přejmenován na Lázně Bělohrad). Pocházel z chudé rodiny, jeho matka byla švadlenou, otec rodinu zabezpečoval prací na poli a tkalcováním. Rais měl s rodiči harmonický vztah. I díky nim a jejich laskavé péči (po smrti tří předchozích dětí se o syna Karla velice báli) si k rodnému kraji vytvořil silné pouto. Pro Raisův malý vzrůst, tělesnou slabost ho rodiče chtěli dát na krejčovské nebo hodinářské řemeslo. Rais však ve škole dosahoval výborných výsledků, patřil mezi nejlepší žáky, a proto rodiče své rozhodnutí přehodnotili. Nakonec byl Rais poslán na studia do nedalekého Jičína. Na tamním učitelském ústavu složil v roce 1877 (s nejlepším možným výsledkem) maturitní zkoušku. Maturitní zkouška na učitelském ústavu se skládala ze všech vyučovacích předmětů. Rais však v tomto představoval výjimku, neboť některé zkoušky mu byly prominuty. Znalosti musel prokazovat pouze z fyziky, českého jazyka, zeměpisu a pedagogiky.[3]  Téhož roku nastoupil Rais jako učitel na malou školu v Trhové Kamenici. O jeho umístění rozhodl vliv ředitele učitelského ústavu v Jičíně a slovo Raisových rodičů. Sám rodný kraj opouštěl nerad a skutečnost, že bude od domova tak vzdálen, nesl velice těžko. Ve své knize Ze vzpomínek na tuto událost vzpomíná:

„Železné hory – cíl mé cesty – tam, tam někde mezi jejich vrchy budu žíti příští své dni! Stín padl na duši.“[4]

Patrně vlivem studeného pokoje, v němž Rais za dobu trhovokamenického působení žil, a vlivem hry na varhany v zimním období trpěl akutním kloubním revmatismem. Mimo školu žil v Trhové Kamenici osamělým životem, postrádal kulturní dění. Jeho přičiněním zde byla založena knihovna, beseda Neruda (pojmenována po Raisově oblíbenci) pořádající vzdělávací večery. Do tohoto období spadají i počátky Raisovy literární tvorby (adresována je převážně dětskému čtenáři). Myšlenkami byl však stále častěji u svého vysněného působení v Praze. V roce 1882 byl na základě své žádosti jmenován učitelem v Hlinsku. Hlavním důvodem změny Raisova působiště bylo úmrtí jeho první lásky Karly Burešové. Chtěl se tak vymanit z prostředí, které mu dává podněty k tíživým vzpomínkám.[5] V Hlinsku měl pro kulturní vyžití o poznání lepší podmínky. Byl tu dostatek knih, nechyběly ani několikery noviny a časopisy. Po roce svého zdejšího působení se oženil s Marií Hroznou, s kolegyní z trhovokamenické školy. Jeho touha po bohatém kulturním a společenském dění neutuchala a v roce 1887, po desetiletém působení na Železnohorsku, se mu podařilo dostat místo učitele v Podolí u Prahy.  Důvodem změny byla i jeho snaha prosadit se jako spisovatel.[6] Rais v pražském prostředí získal lepší postavení. Zastával funkci řídícího učitele na Žižkově a v roce 1899 byl jmenován ředitelem měšťanské dívčí školy na Královských Vinohradech. Role se zhostil se svědomitostí a velkou zodpovědností. Vedle náročné funkce ředitele školy se snažil literárně tvořit, být aktivní v literárních spolcích. Na bedrech měl navíc úkol vypracovat knihu o historii a současnosti vinohradského školního okresu.[7] Značné pracovní nasazení se promítlo i do jeho zdravotního stavu (nespavost, bolesti hlavy, revmatismus). Poté, co zemřeli tři jeho milovaní členové rodiny (zeť, manželka, bratr), odchází v r. 1915 na dovolenou. Ke své učitelské dráze se již nevrátil. Penzionován byl roku 1920.[1] O šest let později zemřel ve svém pražském bytě.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Počáteční práce psal pro mládež, tyto práce souvisejí s jeho učitelským povoláním, jejich cílem bylo vychovávat mládež.

Později (zhruba od r. 1890) ho začali zajímat horalé, výminkářská otázka a především generační problémy. V jeho díle najdeme postavy s vysokými morálními zásadami, které by rády něco změnily, ale v podstatě jsou velmi slabé.

Téměř všechna díla vycházejí z podkrkonošského venkova, jeho rodiště, které vášnivě miloval, a zabývají se sociální problematikou. Problémy neřeší, ale pouze je popisuje. Charakteristiku tvoří z velké části pomocí dialogu.

Například dílo Západ se ale odehrává na Českomoravské vysočině, ve vesničce Studenec.

Nejvíce se zajímal o osudy těch, kteří se nemohli bránit, tj. starých lidí a dětí.

Hrob K.V.Raise na Vinohradském hřbitově v Praze

Pro mládež[editovat | editovat zdroj]

  • Povídky starého zbrojnoše
  • Karlštejnský havran
  • Povídky ze starých hradů (1888)
  • Povídky o českých umělcích (1891)
  • Z naší kroniky (1892)
  • Poslední léto
  • Listy z české kroniky (1888)
  • České pohádky o Kristu Pánu
  • Dárek maličkým – určeno malým dětem
  • Když slunéčko svítí – určeno malým dětem
  • Doma (1903)
  • Pod Zvičinou (1906)
  • Obrázky od nás (1885)
  • Cesta k domovu

Povídkové soubory[editovat | editovat zdroj]

Ve většině případů zde řeší otázky vztahů (nejčastěji rodičů s dětmi).

  • Výminkáři (1891) – kniha o pěti povídkách z vesnického prostředí, jež vznikaly v rozmezí let 18861890.Tyto drobné prózy nejprve vycházely časopisecky (Květy, Světozor, Osvěta). Hlavní hrdiny zde převážně reprezentují srdeční starci a dobrácké stařenky. Zobrazováno je tu Raisovo tradiční téma – vztahy v úzkém rodinném okruhu, nejčastěji mezi dětmi a rodiči. Zachycován je neblahý vliv hrabivosti, která bývá u Raise příčinou vyhrocených vztahů. Autor upírá pozornost také na generační problémy (mladí × staří). Nejméně morálních hodnot nalézáme u generace střední, u generace hospodářů. Rais si tímto svým prvním povídkovým souborem získal širokou čtenářskou obec. Rovněž odbornou veřejností byli Výminkáři přijímáni vesměs kladně. Zvláště pochvalná slova na jejich adresu můžeme číst v recenzi Terézy Novákové.[8] Nejvýše z celého souboru bývají hodnoceny povídky Konec života a Po letech doma.
  • Horské kořeny (1892)
  • Potměchuť (1892) – kniha povídek
  • Rodiče a děti (1893)
  • Lopota (1895)
  • Za světem (1896)
  • Půlpáni (1898)
  • Mezi lidmi (1898)
  • Káča a jiné obrázky (1906)
  • Trochu vřesu (1919)
  • Svatba (posmrtně, 1930)

Novely[editovat | editovat zdroj]

  • Paničkou (1900)
  • Sirotek (1903)
  • Stehle (1905)

Romány[editovat | editovat zdroj]

  • Kalibův zločin (1895) - tragický příběh hodného a lehce naivního Vojty Kaliby, který odolává tlaku pomlouvačné tchyně a své manipulativní manželky, ale v afektu nakonec svou ženu zabije, protože odhalí jejího milence.
  • O ztraceném ševci (1920) – líčí rodinu ševce, jemuž zemře žena. Je zde podán národnostní problém Čechů a Němců, ten zde spočívá v nové ševcově manželce, která ho nutí opustit českou společnost a vstoupit do společnosti německé. Hlavní hrdina je slabý člověk, který ve všem ustupuje své ženě a postupně se poněmčuje. Nedělá to z přesvědčení, ale z nedostatku vůle vzdorovat.
  • Západ (1898) – Západem se myslí sklonek života. Zde je hlavní postavou devadesátiletý farář Kalous, který dožívá na faře, kde ho bičuje jedna rána za druhou. Nejprve mu umírá jeho sestra, poté jeho synovec ze zdravotních důvodů odmítá místo faráře na vesnici. Nakonec umírá.
  • Zapadlí vlastenci (1894) – děj se odehrává ve 40. letech 19. století v podhůří Krkonoš, ve vesnici Pozdětín. Soustředil se na otázku buditelských kněží a učitelů. Hlavní postavy jsou učitel Čížek, preceptor Čermák a farář Stehlík, kteří zobrazují české buditele a vlastence. V tomto díle jim vzdává dík za vykonanou práci.
  • Na lepším (1901) – osudy členů rodiny sedláka Vorala, kteří se po letech dření přestěhují ze samoty do statečku v lepší vesnici. Řeší se zde problém alkoholismu - pravděpodobně se jedná o první dílo v české literatuře, které popisuje tento problém - a touha muže po jiné ženě.
  • Pantáta Bezoušek (1897) – líčí příhody starého venkovana v Praze, který sem přijel navštívit svého syna a jeho rodinu. Tento venkovan je nositelem jeho myšlenek, kritizuje zde život v Praze, protože mu připadá narušený majetkem.

Memoáry[editovat | editovat zdroj]

  • Ze vzpomínek I–IV (1922,1927, poslední dva svazky posmrtně 1930,1932)

Díla online[editovat | editovat zdroj]

  • RAIS, Karel Václav. Zapadlí vlastenci. Praha : Albatros, 1974. Román o buditelské činnosti vlasteneckých učitelů a faráře v odlehlé krkonošské končině v polovině 19. stol.. Dostupné online.  
  • RAIS, Karel Václav. Když slunéčko svítí: verše. Praha: Al. Hynek, 1889, 1 sv. Zdigitalizováno v rámci služby Elektronické knihy na objednávku (EOD) Moravskou zemskou knihovnou v Brně. Dostupné online. [1]
  • RAIS, Karel Václav. Kalibův zločin. Dostupné online. [2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. a b FORST, Vladimír. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 3. P–Ř. Redakce Opelík, Jiří. 1.. vyd. Praha : Academia, 2000. ISBN 8020007083. Heslo Karel Václav Rais, s. 1199.  
  2. RAIS, Karel Václav. Ze vzpomínek I. 1.. vyd. Praha : Česká grafická Unie, 1922. S. 62.  
  3. PRCHAL, Zdeněk; HLADKÝ, Martin; FRIEDRICHOVÁ, Hana. Život a dílo Karla Václava Raise. 1.. vyd. Lázně Bělohrad : Městské kulturní středisko Lázně Bělohrad, 2006. ISBN 80-239-7925-6. S. 5.  
  4. RAIS, Karel Václav. Ze vzpomínek IV. 1.. vyd. Praha : Česká grafická Unie, 1930. S. 11.  
  5. PRCHAL, Zdeněk; HLADKÝ, Martin; FRIEDRICHOVÁ, Hana. Život a dílo Karla Václava Raise. 1.. vyd. Lázně Bělohrad : Městské kulturní středisko Lázně Bělohrad, 2006. ISBN 80-239-7925-6. S. 8.  
  6. PRCHAL, Zdeněk; HLADKÝ, Martin; FRIEDRICHOVÁ, Marie. Život a dílo Karla Václava Raise. 1.. vyd. Lázně Bělohrad : Městské kulturní středisko Lázně Bělohrad, 2006. ISBN 80-239-7925-6. S. 10.  
  7. HLADKÝ, Martin. Raisovská paralipomena. Brno, Masarykova univerzita : [s.n.], 2011. S. 136.  
  8. NOVÁKOVÁ, Teréza. K sestrám československým. Domácí hospodyně. 1891, roč. 8, čís. 16, s. 350–352.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]