František Kovárna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
František Kovárna
Narození 17. září 1905
Krpy, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 19. června 1952 (ve věku 46 let)
New York, USAUSA USA
Povolání výtvarný teoretik, kritik a prozaik
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Politická strana Česká strana národně sociální
Příbuzní bratr Václav Kovárna
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Prof. PhDr. František Kovárna, (17. září 1905 Krpy19. června 1952 New York) byl významný český výtvarný teoretik, kritik a prozaik. Překládal také z italštiny a němčiny. Soustavně se zabýval především problematikou moderního českého malířství. Jako čelný představitel České strany národně sociální po Únoru 1948 raději emigroval – nejprve do Německa a Francie, poté do Spojených států. V komunistickém Československu byl mezitím v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti ve vykonstruovaném politickém procesu se skupinou Choc a spol.[1] Rozsudek byl v roce 1993 zrušen v celkovém rozsahu a v roce 1992 byl Kovárnovi udělen Řád TGM in memoriam.[2]

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Po maturitě na pražském Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici nastoupil František Kovárna roku 1924 ke studiu románských jazyků a literatury na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Kde se nejen pod vlivem profesora Binda Chiurla zajímal o současnou italskou literaturu, z níž později i překládal.[3] Nejvýrazněji jej však tehdy ovlivnili jeho učitelé F. X. Šalda a Otakar Zich. Vedle vlastní tvorby publikoval Kovárna během univerzitních studií množství novinových a časopiseckých výtvarných kritik, což mu v roce 1928 vyneslo místo šéfredaktora Volných směrů, v nichž si zájem o výtvarné umění prohloubil. Na podzim 1929 proto začal studovat dějiny umění u profesorů Vojtěcha Birnbauma a Antonína Matějčka. Dizertační práci – monografii o Antonínu Slavíčkovi obhájil v roce 1931. Rok tehdy působil jako tajemník Klubu Za starou Prahu, než na podzim 1932 přijal nabídku profesora Birnbauma a stal se jeho asistentem v Ústavu a Semináři dějin umění. Svou habilitační práci Malířství ornamentální a obrazové publikoval v roce 1934. Přednášky z estetiky a výtvarného umění na univerzitě vedl až do uzavření vysokých škol.

S přítelem Václavem Černým spoluzaložil Kritický měsíčník a později také knihovnu Svazky, kterou redakčně vedl a v níž za okupace vycházely eseje předních československých vzdělanců. Za války trávil Kovárna značnou část svého času s rodinou v letním sídle v obci Bezmíř na Benešovsku, kde tak vzniklo hned několik jeho literárních děl a uměleckohistorických prací.[3] V krátkém období třetí republiky se Kovárna politicky angažoval jako člen ústředního výboru České strany národně sociální. Přednášel na filozofické fakultě, ČVUT a 3. září 1947 byl jmenován profesorem na nově vzniklé pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Jako významný intelektuál, demokrat a politický odpůrce komunistické strany byl poúnorovými akčními výbory v březnu 1948 zbaven všech univerzitních funkcí. V dubnu 1948 odešel do německého exilu. Odkud poté odcestoval do Paříže, kde v roce 1949 vydával s Janem Čepem bulletin Tchécoslovaquie libre. Stýkal se a spolupracoval s národněsocialistickými politiky Jaroslavem Stránským, Ivanem Herbenem a Hubertem Ripkou. Roku 1951 odcestoval do New Yorku, kde žil s rodinou ve čtvrti Queens.[3] Kovárna zde založil ochotnické divadlo a do své předčasné smrti se věnoval psaní divadelních her a esejů.

Výběrová bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Bojácní a rváč. Praha : F. Svoboda, 1926.  
  • Živí a mrtví. Praha : Sfinx, 1926.  
  • Jedna a jedna jsou tři. Proti rozumu a pro tvořivost. Praha : Průlom, 1929.  
  • Antonín Slavíček. Praha : S. V. U. Mánes, 1930.  
  • Na břehu. Plzeň : Sdružení západočeských umělců, 1932.  
  • Současné malířství. Praha : Orbis, 1932.  
  • Vincenc Beneš. Praha : Dr. Štěpán Jež, 1933.  
  • Malířství ornamentální a obrazové. Praha : Orbis, 1934.  
  • Ludvík Kuba. Praha : Dr. Štěpán Jež, 1935.  
  • K. M. Čapek-Chod. Praha : Fr. Borový, 1936.  
  • Pravoslav Kotík. Praha : Jan Fromek, 1937.  
  • Česká střízlivost a český pathos. Praha : Václav Petr, 1939.  
  • Karel Kotrba. Praha : Jednota umělců výtvarných, 1939.  
  • Zemi milované… – Mánesův odkaz národu. Praha : Orbis, 1939.  
  • Bezmíř. Praha : Václav Petr, 1940.  
  • České malířství let devadesátých. Praha : Václav Petr, 1940.  
  • Miloslav Holý. Praha : Česká grafická Unie, 1940.  
  • Vojtěch Sedláček. Praha : Melantrich, 1940.  
  • František Bílek. Praha : S. V. U. Mánes, 1941.  
  • František Kaván. Praha : Jednota umělců výtvarných, 1941.  
  • Výtvarné epištoly. Praha : Jednota umělců výtvarných, 1941.  
  • Jan Kojan. Praha : Česká grafická unie, 1945.  
  • Listy mrtvému příteli. Praha : ELK, 1946.  
  • O kulturu v socialismu. Praha : Melantrich, 1946.  
  • O sebeurčení našeho malířství. Praha : Václav Petr, 1948.  

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Miloslav Choc [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, [cit. 2011-07-11]. Dostupné online.  
  2. Řád T. G. Masaryka - Seznam vyznamenaných [online]. Pražský hrad, [cit. 2011-07-11]. Dostupné online.  
  3. a b c Jiří Koukal, František Kovárna 1905–1952, in: František Kovárna, Uměleckohistorické texty z pozůstalosti, Praha, 2013, s. 156–172.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DEBNÁR, Viktor A.. František Kovárna – zapálený vyslanec své vlasti. Literární noviny. 2005, roč. XVI, čís. 21, s. 11.  
  • HOROVÁ, Anděla. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Praha : Academia, 1995. S. 392–393.  
  • KOVÁRNA, František. Uměleckohistorické texty z pozůstalosti. Praha : Karolinum, 2013. ISBN 9788024624839.  
  • VONDRA, Viktor. Vzpomínka na F. Kovárnu. Svobodné slovo. 1990, roč. XLVI, čís. 142, s. 5.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]