Jan Štursa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jan Štursa
Jan Štursa v roce 1915
Jan Štursa v roce 1915
Narození 15. května 1880
Nové Město na Moravě
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 2. května 1925 (ve věku 44 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnost česká
Povolání sochař
Vzdělání Sochařsko-kamenická škola v Hořicích
Akademie výtvarných umění v Praze
Některá data se získávají z datové položky.

Jan Štursa (15. května 1880[1]2. května 1925) byl český sochař, rodem z Nového Města na Moravě, jeden ze zakladatelů českého moderního sochařství.

Život[editovat | editovat zdroj]

Po skončení měšťanky se chtěl stát zahradníkem, avšak jeho otec si přál, aby jeho syn byl krejčí. Tento záměr však jeho otci rozmluvil jeho učitel kreslení Jan Šimek, který rozpoznal jeho mimořádný talent. Vydal se proto studovat sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, kterou absolvoval roku 1898 s mimořádně dobrými výsledky.

Po škole začal pracovat v lomu v Mittelsteinu a v kamenické dílně bratří Zeidlerů v Berlíně. V práci však již v roce 1899 skončil a přihlásil se na Akademii výtvarných umění v Praze, kde úspěšně složil zkoušky a byl přijat do studií pod vedením Josefa Václava Myslbeka.

V Myslbekově ateliéru vznikaly jeho první akty. Dívčí akt Z lázně zaujal Myslbeka natolik, že ho v roce 1903 nechal odlít do bronzu a vystavit na rektorátu AVU. Akademii úspěšně absolvoval v roce 1904. Od roku 1908 pak pracoval jako Myslbekův asistent na AVU, až do vypuknutí první světové války.

Za války sloužil u 81. pluku v Jihlavě, krátce na to se dostal na frontu u Haliče. Po zranění a pobytu v nemocnici se vrátil zpět do Jihlavy, kde pobýval až do roku 1916, kdy ho z vojenské služby vysvobodilo jmenování profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze po smrti Stanislava Suchardy. Na akademii zpočátku vedl medailérskou školu. V roce 1919 se stal nástupcem J. V. Myslbeka v roce 1922 se stal rektorem AVU a tuto funkci zastával až do roku 1924.

28. dubna 1925 se zúčastnil umístění své sochy Dar nebes a země v Moderní galerii v pražské Stromovce. Následně, sužován bolestivými příznaky rozvíjející se syfilidy[2], se vrátil do svého ateliéru na Akademii, kde se těžce postřelil a na následky zranění 2. května 1925 zemřel. Pohřben byl 5. května 1925 na Slavíně na Vyšehradském hřbitově. In memoriam mu byla udělena cena Grand prix na Světové dekorativní výstavě v Paříži a v roce 1926 byla na jeho počest uspořádána posmrtná souborná výstava jeho díla v Zrcadlové síni Klementina v Praze.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Již od raného dětství byl nadaný kreslíř. Během studia v Hořicích vznikaly jeho sochařské prvotiny. Základním materiálem byl pro něj bronz a kámen, ke kterému přilnul již na studiích v Hořicích. Teprve až na Akademii začal krystalizovat osobitý profil jeho díla. Jeho učitel a vzor Josef Václav Myslbek byl jeho nadáním nadšen, patřil k jeho nejlepším žákům, avšak později se Myslbekovo klasické dílo dostalo do konfliktu s jeho vlastním citlivým a volným stylem tvorby.

V ateliéru J. V. Myslbeka vznikaly první dívčí akty. Zpočátku byl ovlivněn secesním symbolismem – usiloval o poetické ztvárňování niterního světa člověka, např. Z lázně (1903), Život uniká (1904), Puberta (1905), Melancholické děvče (1906). Později se přiklonil ke smyslovému uchopení plného tvaru zralého ženského těla např. Eva (1908), Sedící Eva (19081909), Sulamit Rahu (1910), Toileta (1910). Také byl ovlivněn kubismem - reliéf Umění pro Mánesův most.

Po první světové válce reagoval na tragické zážitky z fronty. Důkazem je jeho dílo Pohřeb v Karpatech (1918) pro které našel inspiraci z reportážní fotografie otištěné v časopise Das Neuste im Bilde z roku 1915. Dalším významným dílem reagujícím na hrůzy války byla socha s názvem Raněný z roku 1921.

Poválečná plastika Hráč na niněru (1919) předznamenávala estetiku civilismu. V podstatě neopouštěl základní východiska své zralé tvorby - hledání duchovního pojetí smyslového tvaru v bezprostředním kontaktu s viděnou realitou, které v poválečném období dospělo do polohy harmonické modelace – Dar nebes a země (19171918), Vítězství (1921).

V posledních letech svého života se věnoval převážně portrétní tvorbě. Známé jsou především portréty – Max Švabinský (1918), T.G. Masaryk (19201921), Alois Jirásek (1921), Jan Amos Komenský (19221923), Marie Hübnerová (1924), Leoš Janáček (1924), Božena Němcová (1924) a Bedřich Smetana (1924).

Citát[editovat | editovat zdroj]

Dnes po letech, která změnila všechno kolem nás a posunula hodnocení, říkám si, že Jan Štursa byl patrně jediným géniem, jehož jsem potkal. Jenž rozmnožil svým přínosem úhrn, ráz a smysl naší tvorby. Byl široký, až příliš široký, nabitý životní elektřinou i poezií, smyslný i citový. Ke své pravé výši nemohl dospět, protože nesmyslný osud zbytečně srazil jeho ikarský rozlet.
— V. V. Štech [3]

Významní žáci[editovat | editovat zdroj]

Šlo nejen o vynikajícího umělce, ale také významného pedagoga. Na Akademii výtvarných umění v Praze odchoval celou generaci sochařů označovanou jako Štursova škola. K té patří například:

Významná díla[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. ( http://archiv.ucl.cas.cz/ ).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. http://www.radio.cz/en/section/news/news-2010-05-02
  3. V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 155
  4. Marta Jirásková - Havlíčková na stránkách Výtvarné umělkyně

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 576
  • Mašín Jiří, Honty Tibor: Jan Štursa, Praha, 1981
  • V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, díl. I., Praha, 1969, str. 46–7, 107, 142, 144, 147, 149, 156, 186–7, 192–4, 196–7, 203, 207, 209, 232, 234, 239, 240

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předseda SVU Mánes
Předchůdce:
Stanislav Sucharda
1912
Jan Štursa
Nástupce:
Otakar Novotný