Beneventsko-montecassinské písmo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ukázka Beneventány z Vitae patrum Cavensium

Beneventsko-montecassinské písmo, jinak také známé jako Beneventána, vzniklo v průběhu 8. století v jižní Itálii z mladší římské kurzívy, pravděpodobně v benediktinském klášteře Monte Cassino. Vedle jižní části Apeninského poloostrova se užívala také v Dalmácii až do konce 13. století.

Beneventána, která vznikla během 8. století ve známém benediktinském klášteře Monte Cassino, se řadí k tzv. národním písmům. V počátcích studia této zvláštní minuskuly byla považována za langobardské knižní písmo, ale dnešní badatelé zařazují Beneventánu do samostatné skupiny. Toto charakteristické písmo se rozšířilo nejen v jihoitalských klášterech La Cava, Santa Sofia v Beneventě, Santa Maria dell’Albaneta, ale také v Salernu, Neapoli, Capui či Bari, odkud přešlo do Dalmácie.

Beneventsko-montecassinské písmo se vyznačuje především pečlivým kaligrafickým provedením. Jednotlivé tahy jsou lámány pomocí ostře seříznutého pera, které dodržuje úhel 45° k horizontále řádku. Tím se dosáhlo ostrého kontrastu mezi silnými a vlasovými tahy. Horní poměrně krátké dotažnicové délky jsou ukončeny kyjovitým rozšířením, dolní dotažnice se naopak zužují. Početné ligatury, které tvoří především litery „e“, „i“, „r“, „s“ a „t“, odkazují na kurzivní původ písma. Ze zkratkového repertoáru lze uvést charakteristickou zkratku pro „m“, která je tvořena pomocí nadepsané arabské číslice „3“. Podobně jako u jiných kontinentálních národních písem nechybí ani v abecedě Beneventány „a“ ve formě „cc“. V počátcích je otevřené, ale v průběhu 10. století se uzavírá. Nachází se zde také „t“, jehož levá část břevna se ohýbá směrem k řádku a napojuje se na patu dříku. Při čtení textu se někdy zaměňuje s literou „a“. Grafém „e“ se skládá ze dvou lomených oblouků na sobě postavených, přičemž horní bříško se uzavírá a přesahuje výšku malých liter. Zvláštní tvar má „r“ s trnovým výběžkem na dříku a dlouhým raménkem sloužícím k napojení na další písmeno. Při čtení textu velmi často dochází k záměně „i“ a „l a také „f“ a „s“, které se od sebe odlišuje pouze krátké střední břevno u „f“. V průběhu 10. století dosahuje Beneventsko-montecassinské písmo dokonalosti, ale k vrcholu ji dovedl až montecassinský opat Desiderius (1058-1087), za kterého vznikl známý lekcionář. Krásný doklad vyumělkovaného písma může rovněž poskytnout Vitae parvum Cavensium ze 13. století z kláštera La Cava. Ve druhé polovině 12. století nastává postupný úpadek, který završil Friedrich II., jenž v roce 1240 zrušil klášter Monte Cassino. Ve druhé polovině téhož století však došlo k reorganizaci kláštera. V této době lze ještě spatřit úpadkovou formu beneventského písma v regulích Sv. Benedikta, které sepsal opat Bernhard v letech 1264-1282. Beneventána je jediným národním písmem, které nevytlačila karolinská minuskula. Tu nahradilo až gotické písmo, jež je stejně jako minuskula z kláštera Monte Cassino charakteristické svými lámanými tahy.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Viktor Novak – Scriptura beneventana. Zagreb 1920.
  • Mate Tentor – Latinsko i slavensko pismo, Zagreb 1932.
  • František Muzika – Krásné písmo ve vývoji latinky. Praha-Litomyšl 2005.
  • Hana Pátková – Česká středověká paleografie. České Budějovice 2008.
  • Alexander Húščava – Dějiny a vývoj nášho písma. Bratislava 1951.
  • Elias Avery Lowe: Scriptura beneventana. A history of the South Italian minuscule, 2 vol., Oxford 1929.