Intonace (hudba)
Intonace (z lat. in-tonare, zaznít) je v hudbě správné nasazení tónu co do výšky i přednesu.
Výklad[editovat | editovat zdroj]
Správná intonace je čistá, přiměřeně hlasitá a výrazná, kdežto nesprávná (také distonace) je buď „falešná“ nebo nejistá a „klouzavá“. Při zpěvu a u hudebních nástrojů, kde hráč tóny sám tvoří (například strunné nástroje bez pražců, dechové nástroje), je intonace včetně výšky tónu v jeho rukou. U nástrojů, které mají pro každý tón samostatnou strunu nebo píšťalu (například klávesové nástroje, digitální nástroje) je výška tónu dána naladěním nástroje a na hráči zůstává jen přednes tónu. V gregoriánském chorálu se intonací rozumí také sólový přednes úvodního verše, který sbor opakuje, odpovídá na něj či navazuje.[1] V latinské liturgii kantor nebo celebrant intonuje (předzpívá) například „Gloria in excelsis Deo“ a sbor v téže tónině navazuje „et in terra pax...“. V organologii se intonací rozumí nastavení hlasitosti, vyšších harmonických a rychlosti nasazení tónu každé píšťaly včetně mísení s ostatními hlasy. Nastavení výšky tónu je řešeno nezávisle na intonaci v rámci ladění.
V lingvistice se intonací označuje melodický průběh řeči a tato její stránka spolu s jejím rytmem do jisté míry souvisí s hudebním vyjadřováním zejména ve vokální hudbě. Nejblíže řeči měl recitativ, hojně užívaný v barokních operách a oratoriích. V novodobé hudbě se melodikou a rytmem řeči uvědoměle inspiroval Leoš Janáček[2], který si pořizoval notované záznamy úryvků řeči, které nazýval "nápěvky mluvy".
Ruský skladatel a muzikolog Boris Alexandrovič Asafjev[3] v první polovině 20. století zavedl užívání termínu "intonace[4]" též s významem komplexního vyznění hudebního díla, jeho části nebo komplexu děl stejného druhu. V tom smyslu termínu "intonace" užívali převážně muzikologové ze Sovětského svazu a jeho satelitních států.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Ottův slovník naučný, heslo Intonace.
- ↑ Český hudební slovník. www.ceskyhudebnislovnik.cz [online]. [cit. 2023-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-01-21.
- ↑ Die Musik in Geschichte und Gegenwart : allgemeine Enzyklopädie der Musik : 26 Bände in zwei Teilen / [2],1 Personenteil ; 1, Aa - Bae.. 2., neubearb. Ausg. / hrsg. von Ludwig Finscher. vyd. Kassel: Bärenreiter LXVIII Seiten, 1620 Sp. s. Dostupné online. ISBN 3-7618-1111-X, ISBN 978-3-7618-1111-5. OCLC 165837370
- ↑ BEGR. VON FRIEDRICH BLUME. Die Musik in Geschichte und Gegenwart Sachteil. 5. Kas - Mein. Kassel: [s.n.] VI S., 1811 Sp s. Dostupné online. ISBN 978-3-7618-1100-9, ISBN 3-7618-1100-4. OCLC 84990468
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- J. Kofroň, Učebnice intonace a rytmu. Praha: SPN 1967
- Ottův slovník naučný, heslo Intonace. Sv. 12, str. 700
- B. V. Asafjev, Rečevaja intonacija. Moskva: Muzyka1965
- B. V. Asafjev, Hudební forma jak proces. Kniha 2., Intonace. Praha: Státní hudební vydavatelství 1965
- J. Jiránek, Asafjevova teorie intonace, její geneze a význam. Praha: Academia 1967
Související článkyPraha[editovat | editovat zdroj]
- Ladění
- Intonace (lingvistika)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- (anglicky) K. Schwingenstein: Intonation of stringed instruments with straight frets
- (anglicky) N Mahoney: Intonation on the Classical Guitar Archivováno 13. 6. 2020 na Wayback Machine.
