Koartikulace
Koartikulace (z lat. co(n)- spolu, dohromady a articulare - článkovat, zřetelně vyslovovat) je vzájemné ovlivňování artikulačních pohybů, ke kterému dochází při výslovnosti sousedních hlásek, potažmo pozměnění (modifikace, akomodace) artikulace (a tím pádem i kvality) vyslovovaných hlásek.
Základní podoba souhlásky je slyšet jen v jejím základním postavení (tedy na začátku přízvukového taktu před samohláskou nebo v intervokalické pozici, mezi samohláskami - například "n" a "k" ve slově [anakonda]), v ostatních pozicích je její znění (kvalita) vždy poněkud ovlivněno jejím okolím, byť zpravidla minimálně a v hovoru neznatelně. V důsledku koartikulace může ale dojít i k historické změně hlásky (například symptom, symbol z řecké předpony syn- (přejaté do latiny), po níž následovala labiála)[1].
Intervokalické oslabování konsonantů[editovat | editovat zdroj]
Intervokalické oslabování konsonantů je jev, při němž se okluzivy mění na hlásky úžinové. Příkladem může být výslovnost [dobrovo] (nezohledňuje se akání) psaného dobrogo v ruštině.[2]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ HOLUB, Josef; LYER, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. Praha: SPN, 1992. ISBN 80-04-23715-0. S. 425.
- ↑ Zdena Palková: Fonetika a fonologie češtiny. Praha : Karolinum 1997, s. 145
Související články[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Encyklopedický slovník češtiny
- Mluvnice češtiny 1, s. 61
