Koartikulace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Koartikulace (z lat. co(n)- spolu, dohromady a articulare - článkovat, zřetelně vyslovovat) je vzájemné ovlivňování artikulačních pohybů, ke kterému dochází při výslovnosti sousedních hlásek, potažmo pozměnění (modifikace, akomodace) artikulace (a tím pádem i kvality) vyslovovaných hlásek.

Základní podobu souhlásky slyšíme jen v jejím základním postavení (tj. na začátku přízvukového taktu před samohláskou nebo v intervokalické pozici, tj. mezi samohláskami - např. "n" a "k" ve slově [anakonda]), v ostatních pozicích je její znění (kvalita) vždy poněkud ovlivněno jejím okolím, byť zpravidla minimálně a v hovoru neznatelně. V důsledku koartikulace může ale dojít i k historické změně hlásky (např. symptom, symbol z řecké předpony syn- (přejaté do latiny), po níž následovala labiála)[1].


Intervokalické oslabování konsonantů[editovat | editovat zdroj]

Intervokalické oslabování konsonantů je jev, při němž se okluzivy mění na hlásky úžinové. Příkladem může být výslovnost [dobrovo] (nezohledňujeme akání) psaného dobrogo v ruštině.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HOLUB, Josef; LYER, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. Praha : SPN, 1992. ISBN 80-04-23715-0. S. 425.  
  2. Zdena Palková: Fonetika a fonologie češtiny. Praha : Karolinum 1997, s. 145


Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Encyklopedický slovník češtiny
  • Mluvnice češtiny 1, s. 61