Vlastní jméno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo proprium. Tento článek pojednává o typu slovního označení. O proměnlivé části mešních zpěvů pojednává článek Mše (hudba).

Vlastní jméno (proprium) je jazykový prostředek, obvykle charakteru podstatného jména samotného nebo s přívlastky, který označuje určitou konkrétní skutečnost (osobu, zvíře, věc, příslušnost k národu atd., tj. jednotlivinu), odlišuje ji od ostatních skutečností téhož druhu a určuje ji tím jako jedinečnou v rámci dané třídy.[zdroj?]

Opakem pojmu vlastní jméno je obecné jméno, apelativum. Vznik obecného jména z vlastního se nazývá apelativizace, opačný proces onymizace.

Vlastními jmény se zabývá obor zvaný onomastika.

Druhy vlastních jmen podle typu označované skutečnosti[editovat | editovat zdroj]

Podle typu označované skutečnosti rozlišujeme[zdroj?] tyto druhy vlastních jmen:

  • Bionymum, tj. vlastní jméno živých nebo jakoby živých bytostí a organismů:
    • antroponymum, tj. vlastní jméno jednotlivých lidí (například rodné jméno, příjmení, přezdívka, domácké jméno (hypokoristikon), nepravé jméno (pseudonym)) nebo skupiny lidí (Novákovi, Francouz, Indián, Seveřan, Přemyslovec, Marťan, Podskalák),
    • nepravé antroponymum, tj. vlastní jméno smyšlených osob - pohádkových bytostí, mytologických hrdinů apod. (Sněhurka, Enkidu), k nim lze přiřadit i theonymum, tj. vlastní jméno bohů (Zeus),
    • zoonymum a nepravé zoonymum, tj. vlastní jméno skutečných či smyšlených živočichů (pes Alík, drak Šmak).
    • fytonymum, tj. vlastní jméno skutečných či smyšlených rostlin (Husova lípa, Yggdrasil). Vlastní jména živočichů a rostlin je třeba odlišovat od zoologické či botanické terminologie (kočka Micka x kočka domácí).
  • Abionymum, tj. vlastní jméno neživých předmětů či jevů:
    • toponymum, tj. vlastní jméno zeměpisné - vlastní jména přírodního nebo umělého objektu pevně umístěného v krajině a zaznamenatelného v mapě (Afrika, Říp, Malá Strana, Dub sedmi bratří, ulice Pod Strání),
    • kosmonymum a astronymum, tj. vlastní jméno objektů mimo planetu Zemi - planet, hvězd, galaxií apod. (Merkur, Střelec, Mléčná dráha),
    • chrématonymum, tj. vlastní jméno lidských výtvorů, které nejsou pevnou součástí krajiny či přírody, ale společenských, kulturních, politických vztahů - instituce, výrobku, vlakového spoje atd. (Základní škola Chodov, vysavač Eta, vlak Panonia).
    • Pozn. také abionyma mohou být smyšlená: Tramtárie, Středozem (světadíl ve světě Pána prstenů), Ledový drak (souhvězdí ve světě Píseň ledu a ohně), Kosmická gilda (organizace ve světě Duny)

Jména národů, částečně i jiná jména, se někdy rozlišují podle toho, zda si toto jméno dal národ sám (endonyma) nebo jestli ho tak nazvaly jiné národy (exonyma) - například indiánský kmen Navaho se sám nazýval Diné.

Některá vlastní jména se stávají součástí ustálených spojení a frazeologismů: pije jako Dán, jdi do Prčic, dlouhý jako Lovosice. Tato jména už tedy neoznačují jednotlivinu, a proto se někdy mohou psát s malým písmenem: přišel z nemanic. Také přídavná jména odvozená od vlastních jmen mohou vytvářet ustálená spojení: kanadský žertík, česká ulička, zmizet po anglicku.

Povaha vlastních jmen a mezní typy[editovat | editovat zdroj]

V některých odborných lingvistických textech se za vlastní jména považují i některá další označení, která se v češtině píší sice většinou s malým počátečním písmenem, ale například v uvozovkách, kurzívou apod. Jde zhruba o ty případy, kdy se v textu používají uvozovky a nejde o přímou řeč.[1] V některých jazycích se podobná označení (například odborné termíny, názvy funkcí, názvy právních institutů aj.) píší velkými písmeny jako vlastní jména, popřípadě se spojovníky propojují do jednoho celku (to se řídce vyskytovalo i v češtině).

Funkci podobnou vlastnímu jménu mají číslovky, písmena či jejich označení ve funkci tzv. nálepky, ve funkci identifikace a označení určitého objektu.

Některá vlastní jména jsou více či méně deskriptivní povahy, t. j. i jako obecné označení daný objekt či jeho povahu specifikují a i pravopis pak z hlediska kapitalizace může kolísat (ústavní soud/Ústavní soud). Mnohdy je pak pravopis dán spíše tradicí (např. druhá světová válka se zpravidla píše s počátečním malým písmenem, ale názvy některých jiných válek či bojových operací se píší s velkým písmenem).

Vlastní jména v přirozeném jazyce se mnohdy vyskytují ve variantních podobách, případně se překládají i do jiných jazyků, a podléhají jazykovému vývoji i stylu. Některé typy vlastních jmen se však s postupující byrokratizací společnosti stávají pevně kodifikovanými, ustrnulými, přičemž pak ztrácejí svou deskriptivní povahu a stávají se závazně kodifikovaným řetězcem znaků, na nějž pak nelze aplikovat běžná pravopisná či typografická pravidla.

Vlastní jména lze také rozlišovat například podle toho, zda označují fiktivní objekt, anebo skutečný objekt, existující objektivně nezávisle na konsensu uživatelů jazyka. Deskriptivní teorie vlastních jmen v pojetí Johna Searleho tento rozdíl smazává, když zdůrazňuje, že vlastní jméno objekt nejen označuje, ale také mu, pomocí konotací spojených s přiděleným jménem, přisuzuje smysl. Nominalismus předpokládá, že skutečnost je amorfní a poznávací subjekt pomocí jazyka konstruuje jednu z možných struktur reality.[2]

Sémantická teorie prezentních vlastních jmen, kterou popsal Pavel Tichý, říká, že významem těchto jmen je konstrukce druhu trivializace, tedy přímé (bezprostřední) „uchopení“ objektu, jeho identifikace. Denotátem je trivializací konstruované individuum, nikoliv ono individuum samo. Pojmenování slouží jako trivializace, jako návod k přímému uchopení daného individua.[3][4] Jeden denotát může mít více různých vlastních jmen, například krycí či umělecká jména, přezdívky či jiné specifikace (např. osmipromilový řidič).

Z povahy vlastních jmen vybočují například rodná (křestní) jména osob či příjmení, jejichž nositeli je většinou velké množství osob, a ještě více označení příslušníka národa (např. Čech, Němec, Kuvajťan), která jsou již spíše druhová, ale čeština s nimi zachází jako s vlastními jmény.

Pravopis[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Kapitalizace.

V češtině se vlastní jména píší s velkým písmenem na začátku (u víceslovných se až na výjimky velké píše jen první písmeno prvního slova, na rozdíl například od angličtiny). Čeština je však touto anglickou praxí silně ovlivňována. byť je anglický pravopis v češtině považován za chybu, objevuje se často i v oficiálních názvech organizací, objevil se v oficiálním názvu České a Slovenské Federativní Republiky a byla jím psána již Pittsburská dohoda v roce 1918. Český pravopis se od anglického liší také například v psaní přídavných jmen, názvů jazyků atd.

Ve víceslovném jménu sídla (města, vesnice, osady, sídliště atd.) se v češtině píší velká první písmena všech slov s výjimkou předložek uvnitř jména. Ve vnořených víceslovných označeních se píše velké jen první písmeno, a to i v případě, že víceslovné označení není samo vlastním jménem (například Kostelec nad Černými lesy).

U některých typů se do vlastního jména z hlediska pravopisu obvykle nezahrnuje obecná část označení, například ulice Kolbenova, náměstí Republiky, jezero Most, vojenský újezd Brdy, kraj Vysočina, hlavní město Praha. V některých typech případů jazyková praxe kolísá (například u sídlišť, ale i u některých z výše uvedených případů). Do reformy pravopisu v roce 1993 se psala s malým počátečním písmenem i některá obecná označení nebo tituly před jménem (náměstí bratří Synků, dnes náměstí Bratří Synků, ulice generála Vedrala, dnes ulice Generála Vedrala).

Zásady pro pravopis vlastních jmen nejsou zcela ustálené a oficiální doporučení se mění s jednotlivými vydáními Pravidel českého pravopisu.

Vlastní jména jsou často používána v ustálené úřední podobě. Pravopis a některé funkce vlastních jmen však někdy zachovávají i zástupná zkrácená (např. jednoslovná) označení, má-li se zdůraznit, že zastupují plné vlastní jméno (křižovatka před Muzeem, prováděcí předpis vydá Ministerstvo).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. 7.8.2. Vlastní jména a názvy, Pražský závislostní korpus, 2006 ÚFAL & CKL, Anotátorská příručka, Maria Mikulová a kol.
  2. Radim Bělohrad: Deskriptivní teorie vlastních jmen a realismusi, Profil - Elektronický časopis pro filozofii, Brno: Katedra filosofie FF MU, 2000, ISSN 1212-9097
  3. Jiří Raclavský: Sémantika vlastních jmen s historickou referencí, In: P. Sousedík (ed.): Jazyk - logika - věda, Praha: Filosofia, 2004, str. 113–149.
  4. Pavel Tichý: The Foundations of Frege‘s Logic. Berlin-New York: Walter de Gruyter, 1988.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]