Kapitalizace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Kapitalizace v lingvistice znamená psaní velkých počátečních písmen (majuskulí) u některých slov v jazycích používajících hláskové písmo (latinka, cyrilice).

Obecně platí, že velké písmeno se píše na začátku věty, u vlastních jmen či pro vyjádření úcty (Ty, Vy, Bůh apod.). Pravidla psaní velkých písmen se v jednotlivých jazycích liší. V němčině se např. všechna podstatná jména píší s velkým počátečním písmenem. Rozdílná jsou též pravidla pro psaní víceslovných vlastních jmen.

Pravidla psaní velkých písmen v češtině[editovat | editovat zdroj]

V češtině se velké počáteční písmeno píše:

Vlastní jména[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Vlastní jméno.
  • Jména lidí, zvířat a jiných bytostí se píší s velkými písmeny: Josef Novák, pes Punťa. U cizích jmen je respektován původní pravopis: Otto von Habsburg (obdobně se píše u českých historických osobností např. Albrecht z Valdštejna).
  • Názvy institucí: Velké písmeno se píše u prvního slova oficiálního názvu instituce, u ostatních slov názvu se píše písmeno malé (pokud se nejedná o vlastní jméno): Městský úřad v Kolíně, Základní škola v Dolní Lhotě. V obecném významu se velké písmeno nepíše: Půjdu na městský úřad. Velké písmeno mohou mít i zástupná zkrácená (např. jednoslovná) označení, má-li se zdůraznit, že zastupují plné vlastní jméno konkrétní instituce (křižovatka před Muzeem, prováděcí předpis vydá Ministerstvo – myšleno konkrétní muzeum či ministerstvo).
  • Zeměpisné názvy: Píší se s velkým písmenem: Dánsko, Jižní Amerika, Vysoké Tatry apod. Obsahují-li však obecné označení jako moře, hory, průliv, ulice, náměstí apod., tyto obecné názvy se píší s malým písmenem: Černé moře, Česká republika, průliv La Manche nebo Lamanšský průliv, Karlovo náměstí, ulice Míru.
    • Pomístní názvy, názvy ulic a náměstí atd.: Je-li prvním slovem předložka píše se v běžném stylu velké písmeno i u následujícího slova: ulice U Staré lípy, náměstí Mezi Zahrádkami. V odborném stylu je možno zachovat původní pravopis odpovídající tomu, zda označení za předložkou má povahu a původ vlastního jména: oficiálně stanovené názvy v některých obcích odpovídají novému pravopisu, v jiných obcích byly záměrně ponechány v původním, odborném pravopisu.
    • Názvy sídelních útvarů, například měst a obcí: Píší se s velkými písmeny u všech slov kromě předložek: Nové Město nad Metují, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Ve vnořených bližších označeních (zpravidla za předložkou) se píše velké písmeno na počátku (i když nejde o vlastní jméno) a jsou-li víceslovná, v dalších slovech se zachovává původní pravopis: Kostelec nad Černými lesy, Lhota pod Horami.
  • Obchodní značky, např. automobil Škoda Favorit, léčivý přípravek Paralen. Malé písmeno se píše, jsou-li tyto názvy použity obecně: Máme doma starou škodovku. Bolí mě hlava, vezmu si paralen.
  • Názvy dokumentů, konkrétních děl, jedinečná pojmenování věcí apod.: Dekret kutnohorský, kniha Babička od Boženy Němcové, časopis Týden, loď Lidice, systém Integrovaná doprava Olomouckého kraje.

Velké písmeno se píše též u přídavných jmen přivlastňovacích, která se odvozují od osobních vlastních jmen: „Pavlův, Helenin, Klausův“ nebo Boží ve významu přivlastňovacího adjektiva k vlastnímu jménu Bůh. U přídavných jmen odvozených od označení místa nebo národu se však píše písmeno malé: pražský, český, totéž se týká i přídavných jmen druhových, které jsou odvozeny od osobních jmen (pavlovské epištoly, ale Pavlovy epištoly). S malým písmenem se též píší názvy jazyků: čeština, angličtina.

V některých případech (názvy náměstí, nábřeží, vojenských újezdů, kostelů atd.) je obecné pojmenování fakticky součástí vlastního jména a od vlastního jména je neoddělitelná, avšak z pravopisného hlediska se používají tak, jako by součástí vlastního jména nebyly (náměstí Bratří Synků, nábřeží Edvarda Beneše, vojenský újezd Brdy, řeka Svatého Vavřince, medaile Za zásluhy, u sídlišť praxe kolísá). To se týká i některých dalších označení, ze kterých lze v některých případech obecnou část vypustit (schválilo to hlavní město Praha, v kraji Vysočina, budujeme jezero Most, pracuji v dole Jáchym).

Do reformy pravopisu v roce 1993 se z pravopisného hlediska k vlastnímu jménu nepočítal ani titul před jménem osoby, po níž byly ulice, náměstí nebo jiné místo pojmenovány (nábřeží dr. Edvarda Beneše, náměstí bratří Synků), což souviselo i s tím, že původně názvy ulic neměly charakter ustálených řetězců textu, ale jakéhosi věnování, jehož konkrétní podoba kolísala (tatáž ulice je dodnes leckde souběžně označována Čapkova i dr. Karla Čapka, jiná ulice Generála Jaroslava Sázavského Vedrala vedle Generála Vedrala Sázavského i prostého Generála Vedrala atd.) Obdobná pravopisná praxe se dosud používá u názvů kostelů, například kostel svatých Andělů strážných (andělé strážní samo o sobě je obecné pojmenování), kostel Všech svatých atd.

U víceslovných vlastních jmen se až na sídelní útvary a výjimky píše velké jen první písmeno prvního slova, na rozdíl například od angličtiny). Čeština je však touto anglickou praxí silně ovlivňována. Byť je anglický pravopis v češtině považován za chybu, objevuje se často i v oficiálních názvech organizací, objevil se v oficiálním názvu České a Slovenské Federativní Republiky a byla jím psána již Pittsburská dohoda v roce 1918. Český pravopis se od anglického liší také například v psaní přídavných jmen, názvů jazyků atd.

V některých odborných lingvistických textech se za vlastní jména považují i některá další označení, která se v češtině píší většinou s malým počátečním písmenem, ale například v uvozovkách, kurzívou apod. Jde zhruba o ty případy, kdy se v textu používají uvozovky a nejde o přímou řeč.[1] V některých jazycích se podobná označení píší velkými písmeny jako vlastní jména, popřípadě se spojovníky propojují do jednoho celku (to se řídce vyskytuje i v češtině). V běžném školním pojetí češtiny se obvykle podobné výrazy za vlastní jména neoznačují.

Vyjádření úcty[editovat | editovat zdroj]

K vyjádření úcty je obvyklé psát velké písmeno u zájmen 2. osoby Ty, Tvůj, Vy, Váš (a jejich skloňovaných tvarech; nikoliv však u zvratného si, se, svůj) v dopisech a jiných sděleních osobního charakteru.

V náboženských textech se obvykle píše s velkým písmenem slovo Bůh. Malé písmeno se píše, pokud jde o všeobecné označení, např. řečtí bohové.

Velké písmeno se píše v některých tradičních titulech, užívaných pro významné osobnosti: Excelence, Vaše Magnificence, Jasnosti; Jeho Milost; Mistr Mikoláš Aleš, vážený Mistře apod.

Zdůraznění[editovat | editovat zdroj]

Velkým písmenem lze též zdůrazňovat důležitost nebo specifické užívání slova (Pan Nikdo! Jsi Hvězda!)[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. 7.8.2. Vlastní jména a názvy, Pražský závislostní korpus, 2006 ÚFAL & CKL, Anotátorská příručka, Maria Mikulová a kol.