Albrecht z Valdštejna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Albrecht z Valdštejna
Podobizna Albrechta od Anthonise van Dyck
Podobizna Albrechta od Anthonise van Dyck
Narození: 14. září 1583
Český znak Heřmanice, Koruna česká
Úmrtí: 25. únor 1634
(ve věku 50 let)
Český znak Cheb, Koruna česká
Vojenská kariéra
Hodnost: generalissimus
Doba služby: 1604–1632
Sloužil: Znak Svaté říše římské Svatá říše římská
Český znak Koruna česká
Znak Katolické ligy Katolická liga
Velel:
  • moravské stavovské vojsko
  • celá císařská armáda od 1625
Války:

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (nebo také Vojtěch Václav Eusebius z Valdštejna), (zkráceně též Valdštejn, v zahraniční literatuře také Wallenstein nebo Waldstein) (14. září 1583, Heřmanice25. února 1634, Cheb) byl český, vojevůdce a politik, vedle Jana Tserclaese Tillyho nejvyšší velitel císařsko-ligistických vojsk během třicetileté války.

Bojoval na straně císaře proti Protestantské unii, později upadl v nemilost a byl císařskými důstojníky úkladně zavražděn.

Byl prvním vůbec, kdo začal vydržovat stálou armádu, a to nikoli z císařské apanáže, nýbrž z kontribucí nepřátelských i spojeneckých území a z vlastních prostředků (výnosů ze svého vévodství). Zemřel jako jedna z nejvlivnějších osobností tehdejší Evropy.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Erb rodu Valdštejnů

Narodil se na tvrzi Heřmanice jako syn zchudlého šlechtice Viléma z Valdštejna a jeho manželky Markéty Smiřické ze Smiřic, kteří se drželi víry Jednoty bratrské. Ze sedmi dětí se dospělého věku dožily pouze Anna Kateřina (provdaná za Karla staršího ze Žerotína, zemřela ale mladá na tuberkulózu), Marie Bohumila a Albrecht. Po brzkém úmrtí rodičů (matka zemřela náhle v 22. července 1593 a otec Vilém 25. února 1595) putoval malý Albrecht k matčinému švagrovi, Jindřichovi Slavatovi z Chlumu a Košumberka. Na podzim 1597 jej Slavata poslal studovat na latinské gymnázium do slezského Goldbergu, od roku 1599 dále studoval na evangelické univerzitě v Altdorfu,[1] V roce 1600 musel ale školu opustit, strávil dokonce několik dní v městském vězení, neboť se účastnil pár šarvátek a bitek, při jedné z nich byl zabit syn významného altdorfského měšťana a Valdštejn pomohl vrahovi k útěku. Oleje do ohně pak přilil sám, když téměř k smrti umlátil svého sluhu. Zde už nepomohly obhajoby a vazby na starobylý český rod, Albrecht školu opustil.

Mezitím zemřel Valdštejnův poručník Slavata a tak se, jak bylo u mladých šlechtických kavalírů zvykem, vydal na studijní cestu po Evropě. Žádné prameny nedokládají, co konkrétně Valdštejn v l.1600-1602 podnikal, ale předkládá se, že navštívil Nizozemí, Anglii, Francii a Itálii, kde také v Bologni a Padově studoval matematiku a astronomii. (Astronomie byla tehdy neoddělitelně spjata s astrologií, jíž se po setkání s Keplerem stal Valdštejn celoživotním horlivým vyznavačem.[2]). Valdštejn si tak rozšířil své znalosti, Itálie ho evidentně velmi nadchla, protože později při výstavbách svých paláců najímal výhradně italské stavitele a malíře. Na těchto cestách také získal velké jazykové znalosti (Valdštejn hovořil nejen česky a samozřejmě německy, ale také španělsky, italsky,a k tomu si osvojil základy latiny a francouzštiny, což svědčí o jeho nesporně vysokém intelektu).

Po návratu z Itálie se nechal roku 1604 najmout jako fendrych (praporčík) pro vojenské tažení císaře Rudolfa II. proti Turkům, kde si vysloužil povýšení na hejtmana. Z uherského tažení si však domů přinesl zranění ruky a též tzv.uherskou nemoc, vrátil se churavý (léčil se údajně i ze zápalu plic).

Zhruba v této době dochází k velmi důležitém momentu. Přesně se neví, kdy Valdštejn konvertoval ke katolictví, hovoří se o rozmezí let 1602–1606. Pro ateistu[zdroj?] Valdštejna byla konverze krokem ku kariéře a vzestupu, věděl, že jako vyznavač víry Jednoty bratrské nebude mít u dvora dveře otevřené.

Od roku 1608 byl hejtmanem ve službách arcivévody Matyáše Habsburského. Jeho úkolem bylo po boku nezkušeného Maxmiliána z Lichtenštejna najmout na Moravě pluk německých žoldnéřů, v jehož čele se zúčastnil tažení na Prahu. Avšak celý spor mezi Rudolfem a Matyášem byl 24. června 1608 ukončen podpisem libeňského míru, čímž Rudolf ztratil Rakousko, Uhry a Moravu. Valdštejn se tak mohl vrátit ke dvoru.

Keplerův horoskop[editovat | editovat zdroj]

Během svého pobytu v Praze si nechal Albrecht z Valdštejna sestavit od dvorského astrologa Keplera horoskop. Na Hradčany za Keplerem sám nešel, pravděpodobně požádal prostředníka o schůzku. Prostředníky byli Gerhard Taxis a pravděpodobně pražský lékař Stromaier (někdy též uváděno Strossmayr), zde ovšem nelze prokázat pravou identitu druhého z prostředníků (J. Janáček, Valdštejn a jeho doba, Praha 1978, str.71).

Jan Kepler pracoval pro Rudolfa II. jako astrolog a matematik. Platby od Rudolfa ovšem docházely jen nepravidelně a Kepler musel uživit svou početnou rodinu, přivydělával si tedy sestavováním horoskopů. Ač z horoskopů kynul Keplerovi hmotný prospěch, neskrýval skepsi k astrologii a držel si od astrologů vědecký odstup. Od Valdštejna skrze prostředníka neobdržel víc než datum narození a jméno, které mu bylo zřejmě zcela neznámé. Právě proto zůstává dodnes obdivuhodné, s jakou přesností Kepler vystihl nejen povahu, ale i osudy svého klienta, což dokazuje, že Kepler byl nejen dobrým astrologem, ale i výtečným znalcem lidských povah.

Výňatek Valdštejnova prvního horoskopu od Keplera, doplněné osobními poznámky Valdštejna na okraji

Nedílnou součástí horoskopu byla také – místy tvrdá až urážlivá – charakteristika Valdštejnovy osobnosti. Kepler vyvodil závěry o bystré a velmi inteligentní osobnosti s vysloveně asociálními sklony a odporem ke všemu všednímu a konvenčnímu, s touhou po výjimečnosti a zejména o osobnosti až chorobně ctižádostivé, projevující dravost a podezíravost vůči okolí. Bude považován za samotáře, nepozná lásku manželskou ani bratrskou, k nikomu nenajde bližší vztah. Bude lakotný a ukrutný. Valdštejnovi předpověděl nejen bohatou ženitbu v jeho 33.roce života (zde se ale Kepler zmýlil), ale i že dojde vysoké hodnosti a bohatství, na cestě za ním si však proti sobě popudí mnoho nepřátel, s nimiž bude vždy zápasit, na druhé straně si však mohl získat oblibu u velkého počtu lidí, dokonce se mohl stát hlavou jakéhosi hnutí...

Jak dokázáno, doplňoval Valdštejn horoskop svými vlastními poznámkami a v r. 1625, kdy Keplerův první horoskop končil, spojil se Valdštejn s Keplerem znova s žádostí o další horoskop. Kepler mu vyhověl a na počátek r. 1634 předpověděl budoucímu vévodovi významné neshody s okolím a kritické období v jeho jednání a chování.

Valdštejnův horoskop od Keplera

Jan Kepler zemřel v listopadu 1630. Vydal se na sněm do Řezna, kde chtěl naivně požadovat po císaři pohledávky ještě z doby působení pro Rudolfa II., dlouhým cestám na koni nebyl přivyklý a následkům nachlazení ve svých 58 letech v Řezně podlehl.

Hospodářem na Moravě[editovat | editovat zdroj]

V roce 1609 se za velké intervence jezuitů oženil výhodně s mladou vdovou Lukrécií Nekšovnou z Landeka po Arklebovi Prusínovském, pánu z Víckova,[3] který byl o dobrých dvacet let starší, zemřel v roce 1608. Samotná Lukrécie byla starší než Valdštejn, nicméně ten měl se zesnulým Arklebem pramálo společného: byl elegantní, světaznalý, pohledný a mladý. Usadil se na jejím sídle ve Vsetíně. Nebýt vlastnoručního záznamu Valdštejnova do vlastního horoskopu, nedochovalo by se žádné svědectví, že k ní došlo. V květnu 1609 jsem uzavřel sňatek s jednou vdovou, poznamenal lakonicky Valdštejn do horoskopu. František Roubík ve stati "Albrecht z Valdštejna, vévoda Frýdlantský ve sborníku Jaroslava Prokeše píše (1934): "....Víme sice dnes, že souvěké klepy o této "vilné starožistnosti", jež by prý byla ze žárlivosti svého mladého chotě bezmála otrávila nápojem lásky, jsou bez podstaty, že subtilní Lukrécie byla nejvýš o pět let starší než její nový manžel a že krátké toto manželství nebylo nijak nešťastné a nerovné.Při tom však lze souditi, že to byl svazek, uzavřený s Valdštejnovy strany především z praktické vypočítavosti, jenž v tehdejší době nebyl vzácností..."Již po pěti letech však Lukrécie zemřela na nemoc, o které nevíme nic, jen to, že byla úmorná a trápila ji od mládí, a jemu se podařilo získat všechen její majetek jako dědictví; připadla mu tak rozsáhlá zboží na Moravě, k nimž připojil i 14 zboží svého strýce.

Roku 1615 na generálním sněmu zemí České koruny selhává pokus obnovit konfederaci stavovských obcí všech zemí monarchie a nebyla vyřešena ani otázka společné obrany a daní. Avšak moravská zemská vláda s hejtmanem Ladislavem z Lobkovicz se vyslovila kladně k obraně a jmenovala tři plukovníky moravského stavovského vojska, kteří měli za úkol v případě potřeby najmout 3000 pěších a 1000 jezdců – mezi ně vedle Jiřího z Náchoda a Petra Sedlnického patřil i Albrecht z Valdštejna.

Roku 1617 podpořil armádu arcivévody Ferdinanda ve friulské válce (severovýchodní část hranice mezi Rakouskem a Slovinskem) proti Benátkám dvěma sty jezdci (které najal za vlastní peníze) v obležené pevnosti Gradíška [Gradisca d'Isonzo].[4] V bojích se osvědčil a později ve své vojenské kariéře zhodnotil. 29. června byl v Praze korunován na českého krále Ferdinand II. Štýrský. Ten přiměl císařského vyslance v Madridu k podpisu mírové smlouvy.

Vzestup[editovat | editovat zdroj]

Mezitím propuklo v Čechách stavovské povstání. V červenci 1618 požádal císař Ferdinand Moravany, aby polovina jejich stavovského vojska bojovala po boku císařské armády. Moravské stavy však odmítly a pouze umožnily průchod císařských vojsk Moravou. Valdštejn se tedy k boji nedostal, ale nabídl císaři, že na vlastní náklady najme v Nizozemí regiment kyrysníků. Spolu s dalšími protestoval v červnu 1618 proti vypovězení jezuitů ze země, za což je stižen direktory domácím vězením. Poté, co Thurn vtrhl na Moravu, byl Valdštejn převelen s plukem, kterému velel do Olomouce. Zde se 30. dubna 1619 z vlastního rozhodnutí pokusil vojáky převést na císařskou stranu pochodem do Vídně. Jeho vrchní strážmistr se proti tomu rozhodnutí postavil, ale Vadštejn jej chladnokrevně zabil. Ještě té noci v čele čtyřiceti mušketýrů vtrhl do domu moravského zemského výběrčího v Ostružnické ulici a vynutil si klíče od truhlic s penězi moravských stavů (tedy Zemské vlády). Moravská zemská jízda, která se vydala Valdštejnův pluk stíhat, přinutila šest setnin pluku k návratu. Zbylé čtyři setniny a vozy s ukradenou stavovskou pokladnici dovedl Valdštejn do Vídně a předal císaři. Moravané prohlásili Valdštejna za "bezectného psance, který se již nikdy nesmí vrátit do Markrabství moravského." Jeho majetek propadl stavům. Císař s ohledem na tísnivou vojensko-politickou situaci moravské peníze i zbytek pluku vrátil zpět na Moravu, ale s Vadštejnem, coby oddaným a statečným císařským plukovníkem a velitelem, se do budoucna muselo počítat. V dalších letech se Valdštejn osvědčil v císařských službách, ale punc zrádce či intrikána, od kterých se možná odvíjela i pozdější nedůvěra ze strany Habsburků, na jeho jméně zůstala.

Valdštejnovi vojáci (ti z Nizozemí) se v tzv. České válce zapojili do bitvy u Záblatí, při obraně Vídně a též v bitvě na Bílé hoře. Ač se sám bojů neúčastnil, jeho pluk si počínal výtečně a Albrecht byl jmenován císařským komisařem v severozápadních Čechách, kde tvrdým způsobem vymáhal kontribuce. Jeho pluk se před popravou 27 českých pánů podílel též na zatčení Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.

Valdštejn na portrétu kolem r.1620

Když bylo vítězství císařské strany dovršeno, zúčastnil se spolku, který vytvořili zemský místodržící kníže Lichtenštejn, židovský bankéř Jakub Baševi z Treuenburka, holandský obchodník Hans de Witte a Pavel Michna z Vacínova. Společně založili mincovní konsorcium, které razilo znehodnocené mince – tzv. dlouhé mince. Celý podnik skončil státním bankrotem, on však vydělal tímto podnikem jmění. Daleko větší zisky však získal nákupem konfiskátů mezi lety 16211625, mezi nimi vynikalo dědictví po Smiřických a Rödernech. Objem zisků z těchto spekulací je odhadován až na 6 miliónů rýnských zlatých.

Rozvoj Českolipska[editovat | editovat zdroj]

V roce 1623 získal novozámecké panství a s ním i Českou Lípu. Zdejším měšťanům poskytl četná prilivegia a do města přivedl v roce 1624 z Prahy augustiniány, aby děti začali vyučovat. Roku 1625 zahájil stavbu českolipského kláštera. V roce 1627 vydal jeho zakládající listinu, v níž založil latinskou církevní školu. Pojmenoval ji Kolej u Všech svatých. Klášter byl dostavěn v roce 1631.[5]

Vzestup Frýdlantska a druhý sňatek[editovat | editovat zdroj]

9. června 1623 se oženil s Isabellou Kateřinou z Harrachu (28. září 1601–23. března 1656). Druhým sňatkem již Valdštejn potřeboval upevnit svou pozici a vybral si mladou dceru Karla z Harrachu, jednoho z císařových rádců, čímž Valdštejn získal potřebné konexe a podporu u císařova dvora. Spolu měli dvě děti, dceru Marii Alžbětu (1625–1662), provdanou za hraběte Rudolfa Kounice,a syna Albrechta Karla (* 22. listopadu 1627), který ale po třech týdnech zemřel na vrozenou lues.

Roku 1625 se frýdlantské panství změnilo na Frýdlantské knížectví, roku 1627 bylo povýšeno na Frýdlantské vévodství. Jeho území bylo vyňato ze Zemských desk Království českého, a stalo se tak jakýmsi státem ve státě. Hlavním městem Frýdlantska se stal Jičín, dotýkalo se i hranice Slezska, a mohlo se tak i odtrhnout od zbytku království. Mezi jeho plány bylo v Jičíně zřídit sídlo biskupství, univerzitu a vlastní sněm.[6] Dokonce se chystal pěstovat bource morušového, pro získání hedvábí, jež by nadále bylo využito při šití uniforem a armádní výstroje. Od roku 1628 zde měl právo jmenovat šlechtice, povyšovat sídla na města a razit mince na které se razilo heslo INVITA-INVIDIA! = Navzdory závisti! Tímto heslem, jež si nechal Valdštejn razit nejen na mince, ale i na kordy, ostruhy apod., a jež přiznal za své nové rodové heslo,chtěl dát dvoru a svým protivníkům jasně najevo, že je nezlomný.

Do Jičína pozval jezuity, kteří zde založili kolej. Kraj nebyl zatížen daněmi, a byl proto nazýván též terra felix, šťastnou zemí, neboť Valdštejn si taktéž vymohl od císaře osvobození svého vévodství od armádních přezimování, která vždy kraj nemilosrdně zatěžovala.

Generalissimus a polní maršál[editovat | editovat zdroj]

Valdštejn s odznaky svého postavení, s insigniemi Řádu zlatého rouna, maršálskou holí a šerpou

Roku 1625 se Valdštejn ujal velení císařských vojsk, byl jmenován generalissimem a sklízel úspěchy ve válce falcké, dánské a švédské. Jeho tažení koordinoval s velitelem vojsk Katolické ligy, Janem Tsarclaesem Tillym, avšak mezi armádou císařskou a ligistickou panovala jistá rivalita. Bylo tomu tak především proto, že nejvyšší velitel bavorský vévoda Maxmilián se snažil o upevnění moci Bavorska, a tedy oslabení císaře. Oproti tomu Valdštejn se snažil o utvrzení moci císaře, dokonce chtěl ze Svaté říše římské národa německého vytvořit dědičnou monarchii, těchto jeho velkých plánů se v konečném důsledku zalekl i sám císař.[7]

Jeho armáda byla tvořena nejprve 30 tisíci muži, postupně ale narůstala až na 100 tisíc. Prezident císařské vojenské rady Rombald Collalto vytáhl s ním do boje společně, avšak po půl roce se kvůli neshodám vrátil do Vídně, kde na něj žaloval. Císař jej pak pověřil reorganizací armády, avšak tou si získal mnoho nepřátel.

Největším protivníkem přímo na bitevním poli však mu byl dánský král Kristián IV., jenž během dvou let zcela ovládl celé severní Německo a budil u protestantského obyvatelstva velké nadšení.

Roku 1627 koupil knížectví Zaháňské a následujícího roku mu bylo propůjčeno vévodství meklenburské a je jmenován generálem císařské námořní armády generál Oceánského a Baltského moře.[8] Téhož roku obdrží Řád zlatého rouna, jímž se mohly chlubit jen opravdové evropské elity. Avšak zároveň mu umírá jediný syn, princ Karel, a jeho ochránce Karel z Harrachu.

Bavorský vévoda Maxmilián kritizoval od jara 1629 císaře Ferdinanda II. za jeho přílišnou toleranci jeho válečného tažení a plundrování. Protože císař potřeboval potvrdit volbu svého syna Ferdinanda římským králem, obětoval Valdštejna a v září 1630 jej odvolal na sněmu v Řezně z velení kvůli jeho nerozhodnosti vůči postupu dánského krále.

Toto odvolání se stalo finanční pohromou pro něj i jeho společníky (de Witte páchá sebevraždu kvůli bankrotu). Vrhl se tak do jiného podnikání, založil pivovary, mlýny a textilní a zbrojařské manufaktury. Žil v nově zařízeném paláci dnes známém jako Valdštejnský palác, dnešním sídle Senátu Parlamentu ČR na Malé Straně.

Situace císařské armády se však valem zhoršovala. Švédský král Gustav II. Adolf přeplavil svou armádu do severního Německa a postupoval dále; jako spojence si získal saského kurfiřta Jana Jiřího. V bitvě u Breitenfeldu rozdrtil 17. září 1631 císařské pod velením Tillyho. V listopadu dobyli Sasové Prahu a z Čech utekl i on sám. O měsíc později přijal nabídku stát se znova generalissimem císařské armády. Podmínky si tvrdě diktoval, avšak během pár měsíců vybudoval čtyřicetitisícovou armádu. Císař mu udělil hlohovské vévodství ve Slezsku náhradou za ztracené Meklenbursko.

Do května 1632 postupně osvobodil Čechy i Bavorsko. Na začátku srpna se mu povedlo zvítězit u Fürthu.[9][10] 16. listopadu proběhla bitva u Lützenu, která neskončila jeho vítězstvím, nýbrž výsledkem nerozhodným. V této bitvě však padl švédský král Gustav Adolf a jeho armáda byla značně demoralizována. Švédové chtěli pokračovat v boji, ačkoliv jejich ztráty byly ohromné, ale Valdštejn dal rozkaz k ústupu z bojiště. Vídeň přijala vítězství za své a kazatel Gaus zahrnul Valdštejna před celým dvorem chvalozpěvy. I tak si ale Valdštejn vysloužil tvrdou kritiku strahovského opata Kašpara z Questenberka a prezidenta válečné rady Jindřicha Šlika. Ze všech padlých v krvavé bitvě se nejvíce poct dostalo věhlasnému polnímu maršálkovi Gottfriedovi z Pappenheimu, na jehož počest nechal Valdštejn na své náklady(!) 3 dny vyzvánět ve všech pražských kostelech. Stejně neoblomně ale Valdštejn také trestal dezerci – čekal jej soud se 17 vinnými plukovníky, rozsudky byly vyneseny 11. února, milost od Valdštejna, jak se dalo očekávat, nedostal nikdo, a popravní lešení stálo na Staroměstském náměstí, symbolicky na stejném místě, kde bylo popraveno i sedmadvacet českých pánů. K popravám dezertérů byl přivolán i týž kat, Jan Mydlář. Událost vešla do dějin jako pražský krvavý soud.

Valdštejnův písemný rozkaz Pappenheimovi v bitvě u Lützenu. Papír byl na okrajích potřísněn krví smrtelně zraněného Pappenheima

Armáda nebyla rozpuštěna se záměrem osvobodit Slezsko. On sám se přesunul z pražského paláce zpět do Jičína, kde mu 16. května 1633 mluvčí české emigrace Jan Varlejch z Bubna nabídl českou královskou korunu. Léto 1633 patřilo osvobozování Slezska.

Spiknutí proti Valdštejnovi[editovat | editovat zdroj]

Zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu

Krize započala v souvislosti se vpádem výmarského vévody Bernarda do Bavor. Řezno podlehlo Švédům 14. listopadu 1633 a nic jim nemohlo zabránit vpádu do Rakouska. Bylo mu nařízeno, aby se svou armádou těsně po splnění úkolů ve Slezsku vytáhl do Bavorska. V Plzni se však, i kvůli příchodu zimy, rozhodl nařídit své armádě ubytovat se. To bylo pochopeno císařovou vojenskou radou jako váhání a zrada vůči císaři. Jeho nepřátelé, jichž u dvora bylo více než dost,neustále posílali stížnosti a anonymní memoranda žádající jeho sesazení. Jeho zdravotní stav byl také velmi vážný. Někdy krátce po vánocích 1633 zmocněnec rakouského a španělského dvora a zpovědník císařovy manželky Eleonory kapucín Diego Quiroga navštívil Valdštejna v Plzni s úkolem přesvědčit Valdštejna, aby neprodleně poskytl vojenskou pomoc Bavorsku, a předeslal zároveň kvůli Valdštejnovu bídnému zdravotnímu stavu možnost dobrovolného odstoupení z funkce vrchního velitele císařských vojsk. Kdyby se nebál pekla a čertů, řekl prý tehdy podle jedné soudobé zprávy Valdštejn Quirogovi, vzal by ten nejsilnější jed,aby se konečně zbavil utrpení. Zasypal Quirogu žalobami a stížnostmi na Vídeň a císaře, který se o armádu nikdy nestaral, vojsko zanedbával a po něm chtěl závažná rozhodnutí. V těchto rozhořčeních se už ale snoubil Valdštejnův vztek a bezmoc nad vlastní nemohoucností. Když se Quiroga na zpáteční cestě z Plzně potkal s Maxmiliánem z Valdštejna, vévodovým synovcem, řekl prý mu, že Valdštejn už dlouho žít nebude. Mezitím se aktivity ujal Vilém Kinský a zintenzivnil jednání s hrabětem Thurnem, se Švédy a se Saskem.

Situace kulminovala 11. ledna 1634. Na tento den byli do Plzně pozváni všichni důstojníci od velitelů pluků výše. Odpolední banket, který vedl Kristián Ilov a kde teklo víno proudem, se ovšem zvrhl v pitku, která nakonec znevážila revers podepsaný Valdštejnovými důstojníky a slibujícím mu věrnost. Bylo třeba obnovy reversu a to přímo v bytě Valdštejna o dva dny později. Audience u vévody, který ji absolvoval na lůžku, dopadla stvrzením reversu slibujícím věrnost generalissimovi. Bylo zhotoveno a všemi podepsáno pět kopií. Mezi podpisy byl také podpis generála Ottavia Piccolomoniho, Valdštejnova oblíbence (konstelace hvězd při jeho narození byla stejná jako konstelace Valdštejnova), který už pár dní po podepsání plzeňského reversu sepsal obšírnou zprávu do Vídně o vévodových tajných jednáních s nepřítelem a snaze vymýtit habsburskou dynastii ...

Situace ve Vídni byla už zcela protivaldštejnská. Valdštejn ještě zůstával vrchním velitelem armády a paradoxně císař zůstával posledním, kdo s rozsudkem nad Valdštejnem váhal – chyběly mu totiž přímé důkazy o vévodově zradě. Po obdržení Piccolominiho zprávy nakonec císař, dosud nerozhodný, podepsal 24. ledna 1634 dekret, jímž zbavil vojsko věrnosti Valdštejnovi a velení svěřil Gallasovi. Podle císařského patentu měl být Valdštejn spolu s polním maršálkem Kristianem Illovem a plukovníkem Adamem E. Trčkou, coby strůjci vzpoury, zatčen a dopraven do Vídně. K patentu byl připojen dlouho tajený dovětek: Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence, pokud to bude možno, zajmout a dopravit do Vídně, nebo jako usvědčené provinilce zabít!

22. února se Valdštejn vydal na cestu do Chebu, kam dorazil 24. února. Plukovník Walter Butler spolu s Walterem Lesliem a Johnem Gordonem uspořádal pro něj a jeho přátele hostinu. Ta byla záminkou k likvidaci Valdštejna a jeho přívrženců. Avšak Albrecht se na tuto hostinu nedostavil, zůstal v domě, kde byl ubytován (Pachelbelovský dům). V hodovním sále byli zavražděni Illov, Kinský, Jindřich Niemann a Trčka. Vrazi se vydali do Albrechtova domu, kde horlivý setník Walter Deveroux zavraždil vévodu partyzánou.

Důvody jeho jednání byly dlouho záhadou a vedly k řadě teorií, podle nichž například usiloval o českou královskou korunu atp. Pravda je však zřejmě daleko přízemnější. Už v dobových zápisech se hovoří o jeho „uherské nemoci“, kterou byla s pravděpodobností rovnající se jistotě syfilis. Toto onemocnění si zřejmě přivezl z některého uherského tažení.

Zřejmě od roku 1630 trpěl generalisimus třetím stádiem této choroby. Jeho jednání po roce 1630 je také takřka učebnicovým příkladem třetího stádia syfilis (poruchy osobnosti, demence, progresivní paralýzy). Valdštejn často prováděl horečná a zcela nesmyslná rozhodnutí, nebyl schopen souvislého uvažování, nesmyslně a radikálně měnil své příkazy atp. Jeho „chebská anabáze“ byla téměř nepochybně snahou „nezemřít v posteli“, ale v boji, neboť jako voják tělem i duší v žádném případě nechtěl připustit, aby neskonal hrdinskou smrtí… (jeho kroky je však nutno také vnímat ve světle uposlechnutí příznivé věštby jeho dvorního astrologa Vlacha Seniho, k níž tenkrát došlo, tj. kolem roku 1630, resp. po jeho prvním odvolání z funkce císařem.[2])

Otázka, zda zradil císaře, je složitá, neboť jako vrchní velitel měl plné právo vyjednávat s protivníkovou stranou. Císaři však zřejmě bylo potřeba předložit pádný argument pro omezení jeho vlivu, který byl značný a sám o sobě byl trnem v oku mnoha lidem. Navíc se i vojenské schopnosti generalisima s postupujícím průběhem choroby značně snižovaly, což jeho političtí protivníci u vídeňského dvora také chápali jako potvrzení dohadů o jeho zradě.

Majetek zavražděných si rozdělili mezi sebou vrahové a vojáci. Zavraždění byli pochováni ve Stříbře, avšak mrtvola vévody byla roku 1636 převezena do Valdic do kartouzy. Po zrušení kartuziánského kláštera roku 1785 byly jeho ostatky pohřbeny v Mnichově Hradišti, kde už zůstaly až dodnes.

Kostel sv. Anny v Mnichově Hradišti, kde jsou uloženy ostatky Albrechta z Valdštejna

Jeho ohromný majetek byl zkonfiskován, jeho rodina získala zpět pouze pražský palác pro Maxmiliána z Valdštejna a panství Česká Lípa pro vdovu Isabelu.Konfiskace rozsáhlého Valdštejnova majetku a majetku A.E.Trčky tak měla pro české země ještě horší dopad než konfiskace pobělohorské. Na zabrané Valdštejnovo území se nahrnula drobná cizí šlechta, císař za odměnu rozdával každému, kdo se na smrti vévody podílel.Většinou to byli vojáci se šlechtickým původem z ciziny, kteří ale nemohli pochopit problematiku českého hospodaření v tak složité době, jakým třicetiletá válka byla a došlo tak k úpadku rozsáhlé enklávy, jež vlastnili Valdštejn, Trčka a Kinský.V době zavraždění Albrechta z Valdštejna mu císař ještě dlužil na 3 miliony zlatých.[11]

Astrolog Giovanni Battista Seni nad Valdštejnovou mrtvolou Karl Theodor von Piloty r.1855

Valdštejn v literatuře[editovat | editovat zdroj]

Postava frýdlantského vévody se stala významným motivem evropské literatury od dob romantismu – věnovali se mu např. Friedrich Schiller nebo Gertrud von le Fort, počátkem 20. století pak expresionistický spisovatel a lékař Alfred Döblin vytvořil rozsáhlý román Valdštejn (1920). V české literatuře Valdštejnovi vydobyl velmi důstojné místo Jaroslav Durych svými dvěma valdštejnskými trilogiemi – tzv. Malou valdštejnskou trilogií Rekviem a Velkou valdštejnskou trilogií Bloudění. Císařský generalissimus je také jednou z hlavních postav románu Trnová koruna Václava Beneše Třebízského a dramatu Oldřicha Daňka Vévodkyně valdštejnských vojsk z roku 1980.

Valdštejnova zajímavá osobnost a zdravotní stav pak daly podnět k odborným pracím několika českých profesorů. Např.MUDr.Ivan Lesný, přední český neurolog, zařadil případ Albrechta z Valdštejna do své práce "Zprávy o nemocech mocných", Miroslav Ivanov v knize "Český pitaval aneb královraždy" fakticky shrnuje pozadí Valdštejnova pádu v kapitole "Pýcha". Dr.Emanuel Vlček, jež provedl antropologické šetření Valdštejnových ostatků, pak své poznatky zařadil do práce "Jak zemřeli. Významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství".

Portréty[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. University of Altdorf [online]. Wikipedia, rev. 17.12.2009. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b Jan Dolenský: Obrázkové dějiny národa Československého, Díl II., Nakl. Jos. R. Vilímka, Praha 1924, str. 93 – 94, 106
  3. Arkleb Prusonovsky, Pán z Vickov [online]. 22.6.2005. F25466. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Gradisca d’Isonzo [online]. Wikipedia, rev. 28.12.2009. Dostupné online. (anglicky) 
  5. SMEJKAL, Ladislav. Máchův kraj - Českolipsko. Praha 6 : REGIA, 2008. ISBN 978-80-86367-65-1. Kapitola Klášter, s. 145.  
  6. Podrobněji viz KOVÁŘ, Martin. Valdštejnův Jičín: Architektonický rozvoj města v letech 1621–1634. Historický obzor, 2000, 11 (1/2), s. 2-8. ISSN 1210-6097.
  7. KALISTA, Zdeněk. Valdštejn: Historie odcizení a snu. Praha : Vyšehrad, 2002. ISBN 80-7021-604-2. Kapitola Na scéně dějin, s. 147.  
  8. KALISTA, Zdeněk. Valdštejn: Historie odcizení a snu. Praha : Vyšehrad, 2002. ISBN 80-7021-604-2. Kapitola Na scéně dějin, s. 153.  
  9. http://www.sekuritaci.cz/gustav-ii-adolf-a-jeho-prinos-vojenskemu-umeni-ii-cast/
  10. http://www.cojeco.cz/index.php?id_desc=394178&s_lang=2&detail=1&title=bitva+u+F%FCrthu
  11. Josef Janáček, Valdštejn a jeho doba, Praha 2003

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu