Státní bankrot

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Státní bankrot čili platební neschopnost (insolvence) státu znamená, že stát nesplatí nějaký závazek včas, anebo vyhlášení vlády, že nebude (zcela nebo částečně) své závazky splácet.

Příčiny[editovat | editovat zdroj]

Státní bankrot nastává ze tří příčin:

  • Předlužení jako důsledek kumulace rozpočtových schodků, pokud stát dlouhodobě vydává víc než činí jeho příjmy. Tyto schodky se kryjí dalšími úvěry, za něž je třeba platit úroky a pojistné prémie (credit default swap), které se při rostoucím zadlužení státu přiměřeně zvyšují. Tabulka [1] ukazuje pravidelně aktualizovaný přehled států, rizikové prémie (Risk v setinách procenta a v závorce změnu této sazby za poslední dva týdny), pravděpodobnost, že stát se do bankrotu dostane (PD), poznámky a bankovní hodnocení (Rating). V poznámkách znamená E půjčku od EU, I půjčku IMF, K korupční skandál, L podezření, že údaje nesouhlasí, R pád vlády, S omezení výplat a U nepokoje.
  • Změna režimu nebo prohraná válka, kdy nová vláda odmítá uznat závazky předchozí vlády. Tak tomu bylo například po roce 1815 ve Francii nebo po roce 1917 v Rusku.
  • Rozpad státu, často také po prohrané válce.

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Státní bankrot postihuje věřitele státu, jeho hospodářství i občany.

  • Věřitelé se obvykle musí spokojit se ztrátou všech nebo části půjčených peněz. Například po Argentinské krizi v letech 1999-2002 přišli věřitelé až o 75 % půjčených prostředků. Při bankrotu v Ekvádoru v lednu 2009 byly závazky vydraženy za 31 % nominální hodnoty.
  • Stát ztrácí bankrotem důvěru a není pak schopen – alespoň dočasně – získat normální úvěr (například prodat své dluhopisy). Musí se obrátit na Světovou banku, Mezinárodní měnový fond (MMF) a podobně, kteří mu ovšem úvěr poskytnou jen za velmi nepříjemných podmínek rozpočtové kázně (například snížení platů a důchodů, případně jiných výdajů). Proto se současné státy často snaží vyjednávat s MMF ještě před vlastním bankrotem, aby si vyjednaly lepší podmínky (v posledních letech například Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Řecko).
  • Občané ztrácejí devalvací nebo reformou měny značnou část svých úspor a v důsledku státního bankrotu dochází obvykle i k bankovním, ekonomickým a měnovým krizím, k růstu nezaměstnanosti a podobně.

Příklady[editovat | editovat zdroj]

Ke státním bankrotům docházelo v novověké historii už dříve, neměly však takové mezinárodní důsledky. Španělsko vyhlásilo státní bankrot za vlády krále Filipa II. celkem třikrát (1557-1596). Po napoleonských válkách bylo insolventní například Rakousko (1811) a Dánsko (1813). Roku 1918 odmítl Sovětský svaz splácet dluhy carského Ruska. Německo postihl státní bankrot roku 1923 a 1948, což se řešilo reformou měny. V nedávné době bylo insolventní například Rusko 1998, Argentina 2002 nebo Island 2008.

V roce 2011 se uvažovalo o bankrotu, který hrozil několika státům EU (Řecku, Itálii nebo Španělsku), jejichž státní zadlužení bylo neúnosné, důvěra investorů značně klesla a dosavadní reformy se zdály nedostatečné.[2] Po složitých jednáních a zásahu ECB a MMF se však podařilo bankrotu předejít a přes trvající potíže se obavy z bankrotu nepotvrdily. Dlouhodobé úrokové sazby se v roce 2014 vrátily zhruba na úroveň před krizí.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Länderisiken « Verlorene Generation
  2. "Eurozóna začala v tichosti připravovat řecký bankrot, píší noviny title=Eurozóna začala v tichosti připravovat řecký bankrot, píší noviny", novinky.cz, 2011-05-24. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku německé a anglické Wikipedie.