Nominativ

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Nominativ (zkratka NOM, z lat. nominativus [casus] od nominare = nazývat) je mluvnický pád vyjadřující základní, slovníkový tvar (lemma) skloňovaného jména.

V mnoha jazycích včetně češtiny se nominativ označuje jako 1. pád.

Nominativ v češtině[editovat | editovat zdroj]

Nominativu přísluší pádová otázka kdo, co?.

V češtině se nominativem (1. pádem) vyjadřuje:

a také větný člen, který se s podmětem shoduje, tj.:

Kromě toho se nominativ používá tam, kde vyjadřuje název něčeho přívlastkem, který se v ostatních pádech s určovaných jménem v pádě neshoduje (v kraji Vysočina, o knize Babička, v deníku Právo). Takto užitému 1. pádu říkáme nominativ jmenovací. V některých případech si může shodný sklonný přívlastek s nesklonným nominativem jmenovacím konkurovat (v ulici Rambuskově nebo v ulici Rambouskova, ve městě Roudnici nebo ve městě Roudnice), deflektivizační tendence v češtině sílí pod vlivem angličtiny i pod vlivem formalizace a komputerizace vlastních jmen. V některých případech je však možná jen jedna varianta (ve čtvrti Jižní Město, nikoliv ve čtvrti Jižním Městě; vidím paní Novákovou, nikoliv vidím paní Nováková).

Nominativ se vyskytuje také v jednočlenných větách jmenných (Letadlo!), zejména pak v nápisech (Radnice, Východ), nadpisech (Nominativ) a titulech (Psohlavci).

Konkurence nominativu a instrumentálu[editovat | editovat zdroj]

Ve vazbách přísudku jmenného se sponou si nominativ a instrumentál konkurují. Platí následující pravidla:[1]

  • Pokud je sponou samostatné přídavné jméno, po slovese být se vždy používá nominativ: Matka je nemocná. Po slovese stát se se obvykle používá instrumentál: Karlův most se stal světoznámým. Nominativ je v tomto případě přípustný, ale užívá se výjimečně.
  • Pokud je sponou podstatné jméno, užívá se po slovese stát se vždy instrumentál.
  • Pokud je sponou podstatné jméno, užívá se po slovese být instrumentál tehdy, pokud je daný příznak platný pouze dočasně, aktuálně - zejména pokud jde o povolání, vykonávanou činnost: Otec je učitelem. Instrumentál se také často používá v odborném stylu pro zdůraznění rozdílu mezi podmětem věty a sponou: Vzorce jsou jen formálně jiným zápisem. Nominativ se používá, pokud je daný příznak považován za trvalý: Je to lhář! Pes je přítel člověka. Otec je dobrý učitel. Protože pravdivost lze považovat za trvalou hodnotu, je možné často užívanou vazbu: Je pravdou, že... považovat za chybnou.
  • Pokud je sloveso být spojeno se slovesem fázovým nebo modálním, obvykle se u podstaných jmen užívá instrumentál: Přestal být dobrým učitelem. Chtěl bych být medvídkem.

Nominativ v němčině[editovat | editovat zdroj]

V němčině má nominativ následující funkce:

  • podmětSubjekt (Das Wasser steigt immer noch.)
  • jmenný přísudekprädikativer Nominativ (Hanna ist Journalistin.) a
  • osloveníAnredenominativ (Denise, du hast schon wieder gewonnen.).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo nominativ ve Wikislovníku

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Internetová příručka Ústavu pro jazyk český

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Havránek, Bohuslav – Jedlička, Alois. Stručná mluvnice česká. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Fortuna, 2002, s. 56. ISBN 80-7168-555-0.
  • Gallmann, Peter. Duden – Die Grammatik. 7. Aufl. Mannheim, Leipzig, Wien, Zürich: Dudenverlag, 2005. s. 817–822. ISBN 3-411-04047-5.

Související články[editovat | editovat zdroj]