Mluvnický pád

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Pád je morfologická kategorie, kterou flexivní jazyky obvykle vyjadřují vztah podstatných jmen ke slovesu či jiným větným členům.

Čeština rozlišuje 7 pádů. V jiných jazycích některé z nich chybí nebo se naopak vyskytuje řada pádů, které nezná čeština. Tradičně uváděné pořadí může být v mluvnicích jiných jazyků od češtiny odlišné, proto se pro porovnávání jazyků mnohem více než české číslování (1. pád, …, 7. pád) hodí slovní názvy pádů odvozené z latiny. Avšak ani funkce pádu s konkrétním jménem, byť podobná, nebývá ve dvou různých jazycích zcela totožná.

V souvislosti s valencí se používají pojmy přímý pád a předložkový (nepřímý) pád. Tyto výrazy vyjadřují, zda nadřazené sloveso (popř. přídavné jméno, podstatné jméno nebo dokonce příslovce) vyžaduje použití daného pádu spolu s určitou předložkou, nebo bez předložky, přímo. Jde tedy o konkrétní použití pádu, nikoli o dělení pádů do kategorií - většina českých pádů může fungovat jako přímá i předložková, pouze nominativ a vokativ jsou výhradně přímé a pouze lokál je výhradně předložkový.

Seznam českých pádů[editovat | editovat zdroj]

  1. nominativ (kdo, co?)
  2. genitiv (koho, čeho?)
  3. dativ (komu, čemu?)
  4. akuzativ (koho, co?)
  5. vokativ (oslovujeme, voláme)
  6. lokál neboli lokativ (o kom, o čem?)
  7. instrumentál (kým, čím?)

Vznik pádů[editovat | editovat zdroj]

Historická a komparativní jazykověda se kromě jiného snaží objasnit vznik pádů v moderních jazycích. Zejména aglutinační jazyky a jazyky ergativní obsahují často konstrukce, které lze považovat za předchůdce pádů (angl. proto-cases). Přitom je ve fázi vzniku pádů nutno rozlišovat pády strukturní (zpravidla fungují jako aktant slovesa) a pády sémantické (angl. také oblique cases). Například prauralština, jejíž existence ovšem není zcela prokázána, by měla dva nebo tři strukturní pády (nominativ, genitiv, někteří jazykovědci uvádí ještě akusativ) a tři pády sémantické, konkrétně lokativní (lativ, lokativ a adesiv). Z těchto pádů se v moderních ugrofinských a aleutských jazycích vyvinul jejich současný pádový systém. Polysyntetická inuitština má v současné době tři strukturní pády (ergativ, absolutiv a objektiv) a pět sémantických (z toho čtyři lokativní). Vývoj pádového systému praindoevropštiny je nejasný, prvotní fáze jistě vedla k vzniku opozice nominativu a akuzativu, další pády pak zřejmě vznikaly začleněním adverbiálních forem a frází do paradigmatu (pozůstatky této tendence jsou znatelné ještě např. v paradigmatu tzv. o-kmenů, kde ablativní sufix *-h2ed (č. gentivní a sekundárně akuzativní -a) je etymologicky shodný s partikulí o významu "od". Podobné jevy lze sledovat také např. v ide. tocharštině či jazycích baltských a sabelůských. Ve vývoji jazyka dochází postupně k reanalýze některých pádů (rozšiřování či přenesení významu) a u některých ke gramatikalizaci. Například v ajmarštině se z illativu vyvinul dativ, z lokativu genitiv, z instrumentálu způsob vyjádření konatele v trpném rodě apod. Obecně platí, že objektivní vazba je starší než subjektivní. Z genitivu se často vyvinul ergativ, který zpravidla vychází z posesivního vyjádření (např. v některých indiánských jazycích se používá k vyjádření konatele u příčestí i v nepříznakových konstrukcích).

Ostatní pády[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]