Stupňování
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Stupňování (komparace), řidčeji též gradace[1]) v lingvistice znamená tvoření tvarů 2. a 3. stupně, vyjadřujících stupeň vlastnosti přídavných jmen a příslovcí. Tradičně se považuje za způsob odvozování slov. Na stupňování je však možné pohlížet i jako na druh ohýbání (flexe) – vedle skloňování a časování. Stupňování může být prosté (pomocí příslovcí, např. velmi chytrý) nebo poměrné (stupeň vlastnosti).
Pozitiv (1. stupeň) vyjadřuje základní míru vlastnosti. Při srovnávání znamená stejnou míru, např. Petr je stejně starý jako Pavel. Pozitiv je obvykle považován za základní tvar slova (lemma), pod kterým se přídavná jména a příslovce uvádějí ve slovnících.
Komparativ (2. stupeň) vyjadřuje vyšší/nižší míru vlastnosti. Obvykle se používá ke srovnávání, např. Petr je starší než Pavel. Komparativ použitý bez srovnání (tzv. elativ neboli komparativ absolutní) slouží ke zmírnění (eufemizaci) určitého tvrzení, např. Paní Nováková je starší dáma (místo Paní Nováková je stará). Komparativ absolutní se v češtině vyskytuje poměrně málo, daleko běžnější je například v latině.
Superlativ (3. stupeň) vyjadřuje nejvyšší/nejnižší míru vlastnosti, např. Petr je nejstarší z celé třídy. V některých jazycích, například v latině nebo ve španělštině, se vyskytuje tzv. elativ (superlativ absolutní), který nemá funkci porovnávací, ale označuje vysokou míru vlastnosti. Do češtiny ho překládáme pomocí příslovcí velmi, hodně apod. (Petrus callidissimus est. - doslova Petr je 'nejchytřejší', bez srovnávání ve významu Petr je velmi chytrý.).
Výraz superlativ se v češtině používá i v přeneseném významu: mluvit o někom/něčem v superlativech = vychvalovat ho/to.
[editovat] Reference
[editovat] Literatura
- KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek; PLESKALOVÁ, Jana (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-484-X. s. 445–447.
