Vietnamská literatura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Vietnamská literatura označuje veškerou literaturu vzniklou na území dnešního Vietnamu, respektive na území říší, jež mu dějinně předcházely. Jako literární jazyk byla využívána klasická čínština a později také samotná vietnamština, která čínštinu ve 20. století zcela nahradila a má dnes v literatuře Vietnamu výsadní postavení.

Nejstarší literární památky v čínštině[editovat | editovat zdroj]

Severní část Vietnamu, odkud etničtí Vietové teprve později expandovali na jih, zažila zhruba tisíciletou čínskou nadvládu (mezi obvykle uváděnými daty 111 př.n.l. a 939 n.l.). Tato skutečnost mnohostranně ovlivnila i povahu vietnamské kultury v dalších staletích. Klasická čínština se užívala ve Vietnamu coby literární jazyk dokonce až do počátku 20. století. Čínská filosofie a literatura ovlivnily styl i žánry vietnamské literatury především v jejích počátcích. Podobně silný vliv zaznamenaly myšlenkové proudy konfucianismus a buddhismus, rovněž převzaté z Číny ještě v době čínského područí. Za vlády dynastie Ly (1010-1225) byl po čínském vzoru povýšen kult Konfucia na oficiální a v hlavním městě byl postaven Chrám literatury (1070). Záhy poté (1076) vznikla Královská akademie a byly zavedeny úřednické zkoušky jako v Číně - jimi následně procházela značná část vzdělanců a literátů. Paralelně vznikala i literatura buddhistická, rovněž psaná v čínštině. Právě básně buddhistických mnichů (jako Van Hanh, v. Vạn Hạnh; Vien Chieu, v. Viên Chiếu) z přelomu 10. a 11. století představují nejstarší dochované literární texty. Také mezi konfuciánskými vzdělanci se objevili schopní literáti – z nejznámějších učenců před 15. stoletím stojí za zmínku alespoň velký učenec Chu Van An (v. Chu Văn An, ? – 1370) nebo historikové Le Van Huu (v. Lê Văn Hưu, 1230-1275) a Ly Te Xuyen (v. Lý Tế Xuyên, 14. stol.).

Vietnamština jako další literární jazyk[editovat | editovat zdroj]

Vietnamština zřejmě dlouho zůstávala pouze hovorovým jazykem. Nejpozději od 13. století se však začal používat i její zápis ve znakovém písmu, odvozeném ze znaků čínských – tzv. jižní znaky (v. chữ Nôm). Velkým propagátorem jižních znaků byl na přelomu 15. a 16. století král Ho Quy Ly (v. Hồ Quý Ly), a to už před tím, než fakticky usedl na trůn (formálně vládl v l. 1400-1401). Na literárním významu začalo toto písmo nabývat ve století patnáctém, zásluhu na tom měl především učenec a humanista Nguyen Trai (v. Nguyễn Trãi, 1380-1442), proslulý také jaké vynikající válečný stratég, jenž významně přispěl k odchodu čínských okupantů ze země: mingská vojska ovládala zemi jen v letech 1414-1427, avšak mj. zničila obrovské množství starších vietnamských literárních památek. Nguyen Trai napsal množství básnických i prozaických textů ve vietnamštině i čínštině.

Značná část důležitých literárních děl vznikala i nadále v čínštině, neboť tento jazyk měl tradičně velkou prestiž. Čínsky psal například Nguyen Binh Khiem (v. Nguyễn Bỉnh Khiêm, 1491-1585), autor poesie a textů věštecké povahy, či Le Quy Don (v. Lê Quý Đôn, 1726-1783) historik, filosof a encyklopedista.

Vietnamština zapisovaná v jižních znacích se dočkala rozkvětu zejména na přelomu 18. a 19. století, kdy vznikla řada dnes již klasických děl vietnamské literatury, především v žánru tzv. truyen (v. truyện), románů ve verších. Ty byly psány v básnické formě luc-bat (v. lục bát, v níž tradičně vznikala i vietnamská lidová poesie. Teprve v této době lze tedy hovořit o osobitém přínosu vietnamské literatury. Nejslavnějším dílem vietnamského písemnictví se stal právě jeden z veršovaných románů, Kieu (v. Kiều, zvaný též Kim Vân Kiều), dílo, z nějž i někteří dnešní Vietnamci znají celé pasáže nazpaměť. Epos Kieu byl přeložen do mnoha jazyků, včetně češtiny, a jeho autor Nguyen Zu (v. Nguyễn Du, 1765-1820) je dosud ve Vietnamu považován za nedostižný vzor.

Další klasický román ve verších, nazvaný Luc Van Tien (v. Lục Vân Tiên), napsal konfuciánský učenec Nguyen Dinh Chieu (v. Nguyễn Đình Chiểu, 1822-1888). Řada z těchto nesmírně oblíbených eposů však zůstala anonymní (Příběh o Thach Sanhovi, Příběh Phanů a Tranů aj.). Kromě epické poesie vzniklo na přelomu 18. a 19. století také nemálo děl lyrických, rovněž psaných v jižních znacích, tedy ve vietnamštině. Mezi nimi vynikly dvě básnířky: Doan Thi Diem (v. Đoàn Thị Điểm, 1705-1748) originálně přebásnila Nářek bojovníkovy ženy podle původní čínské předlohy, Ho Xuan Huong (v. Hồ Xuân Hương, konec 18.- zač. 19. stol.) pak svou poesií plnou intelektuální hravosti a erotických narážek vyniká jako ojedinělý úkaz nejen ve vietnamské, ale i světové literatuře.

Literatura v latinisované vietnamštině[editovat | editovat zdroj]

První pokusy o zápis vietnamštiny latinkou provedli evropští misionáři v 17. století. Snahy prosadit jej v literatuře se však objevily až na přelomu 19. a 20. století, v době francouzské nadvlády – průkopníky v tomto směru byli hlavně křesťanští úředníci koloniální správy jako Truong Vinh Ky (v. Trương Vĩnh Ký), Huynh Tinh Cua (v. Huỳnh Tịnh Của). Zápis byl dlouho nejednotný, a až průnik hovorovějšího jazyka do psané literatury otevřel latinisované vietnamštině (tzv. národní písmo, chữ quốc ngữ) cestu k širšímu využití. Ve 20. a 30. letech se pak tento zápis stal v podstatě jediným živým literárním jazykem Vietnamu. Vzhledem k tomu, že tehdejší autoři byli namnoze ovlivnění především francouzskou literaturou, znamenalo toto období počátek zcela nové etapy vietnamské literatury. Poprvé se do popředí zájmu dostala próza a s ní nové žánry, román a povídka, nová inspirace však ovlivnila i poesii (mj. volný verš) a také divadlo (objevila se do té doby neznámá činohra). Literatura však hlavně už nebyla jen záležitostí elity. Nástup národního písma také výrazně rozšířil množství čtenářů a dal předpoklady pro pozdější masovou alfabetisaci národa na přelomu čtyřicátých a padesátých let.

Základy moderní vietnamské literatury pokládala řada známých prozaiků: Ngo Tat To (v. Ngô Tất Tố, 1894-1959), Nguyen Cong Hoan (v. Nguyễn Công Hoan, 1903-1977), Vu Trong Phung (v. Vũ Trọng Phụng, 1912-1939), Nam Cao (1917-1951), Nguyen Hong (v. Nguyên Hồng, 1918-1982) či To Hoai (v. Tô Hoài, nar. 1920); ale také básníků: The Luu (v. Thế Lữ, 1907-1989), Nguyen Binh (v. Nguyễn Bính, 1918-1966), Han Mac Tu (v. Hàn Mặc Tử, 1912-1940), Xuan Zieu (v. Xuân Diệu, 1917-1985). Někteří z těchto autorů působili i ve druhé polovině 20. století, kdy byla vzhledem k složité politické situaci (boj za nezávislost a sjednocení Vietnamu) literární činnost utlumena a často ideologisována. Mezi úspěšnými vietnamskými autory první půle 20. století figuruje také Ho Či Min (v. Hồ Chí Minh, snad 1890-1969), který mj. ještě ve čtyřicátých letech napsal kuriosní sbírku veršů Deník z vězení v klasické čínštině.

Další nový impuls přišel do vietnamské literatury s hnutím Doi moi (v. Đổi mới), jakési vietnamské perestrojky, započatým v r. 1986. Postupné uvolňování ve sféře ekonomické a částečně i politické vedlo v literatuře k otevírání nových témat i neobvyklých a kritičtějších pohledů na nedávnou vietnamskou minulost. Mezi nejoriginálnější autory konce 20. století patří zejména povídkář Nguyen Huy Thiep (v. Nguyễn Huy Thiệp, nar. 1950) a prozaička Pham Thi Hoai (v. Phạm Thị Hoài, 1960). Hlavním a nejoblíbenějším žánrem se stala povídka, přesto vzniklo i několik zdařilých románů od autorů jako Nguyen Khac Truong (v. Nguyễn Khắc Trường, nar. 1950), Bao Ninh (v. Bảo Ninh, nar. 1952) či Le Luu (v. Lê Lựu, nar. 1942). Velmi kritický pohled na vietnamskou společnost představuje prozaička Zuong Thu Huong (v. Dương Thu Hương, nar. 1947), která ovšem nesmí publikovat ve své rodné zemi.

Kromě literatury umělecké se Vietnam může pochlubit nesmírně bohatou lidovou slovesností (poesie, písně, veršovaná přísloví aj.), která je dosud velmi živá a především v minulosti výrazně ovlivnila tvář vietnamské literatury.

Vietnamská literatura v češtině a slovenštině[editovat | editovat zdroj]

  • NGUYEN DU: Kieu - vietnamský národní epos. Lidová demokracie, Praha 1958
  • Maniok je hořký - vietnamská lidová poezie. SNKLU, Praha 1964
  • Vietnamské povídky. Čs. spisovatel, Praha 1972
  • NGUYEN HONG: Zlodejka. Tatran, Bratislava 1973
  • Tvé srdce bdí a bije - výbor z vietnamské moderní poesie. Odeon, Praha 1980
  • TO HOAI: Západný kraj. Tatran, Bratislava 1981
  • HO ČI MIN: Deník z vězení. Odeon, Praha 1985
  • NGUYEN DINH THI: Rozbité břehy. Svoboda, Praha 1989
  • NGUYEN BINH: Sto oken. Mladá fronta, Praha 2001
  • HO XUAN HUONG: O jeskyních, vějířích a jiných věcech tohoto světa. DharmaGaia, Praha 2007
  • Krejčovský závod Saigon - moderní povídky z Vietnamu. Nakl. Gutenberg ve spolupráci se Sdružením Kontinenty, Praha 2008
  • HLAVATÁ; IČO; STRAŠÁKOVÁ:Slovník vietnamských spisovatelů. Libri, Praha 2011

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]