Perská literatura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zoroastrijský hřbitov v Jazdu (Írán)

Perská říše byl starověký stát v Přední Asii, ve kterém se střídala období rozkvětu a úpadku. Pod vládou Achaimenovců říše sahala od Středomoří až po řeku Indus. Po vpádu Makedonců do Persie v roce 334 př.n.l. v čele s Alexandrem Velikým došlo k úpadku říše i jazyka.

Perská literatura (persky تاریخ ادبیات فارسی) má dva a půl tisíce let trvající historii, ačkoliv mnoho z předislámských textů je ztraceno. Prameny často pocházejí z historické Persie, jež zahrnovala mimo jiné dnešní Írán oblasti střední Asie, kde byla perština historickým národním jazykem. Například Rúmí, jeden z nejoblíbenějších perských básníků narozený v Balchu (oblast dnešního Afghánistánu), sice psal v perštině, žil však v Konye, tehdy hlavním městě Seldžucké říše. Perská literatura však také zahrnuje spisy etnických Peršanů psané v jiných jazycích, například v řečtině či arabštině. Vznikala na území dnešního Íránu. Perské písmo se vyvíjelo hned po vzniku Persie. Hlavní náboženské myšlenky zformuloval kočovný kazatel a myslitel Zarathuštra (7.-6. století př.n.l) báje, modlitby, chvalozpěv, náboženské zákony aj. Po zániku Persie byla říše obnovena jako Parthské říše a později novoperské říše pod vládou Sásánovců. Z těchto dějinných etap vyplývá i rozdělení perské literatury podle jazykových etap na staro-, středo- a novoperskou.[1]

Staroperská literatura[editovat | editovat zdroj]

Patří sem hlavně Zarathurštovy (Zoroaster, Zardušt) texty, tradiční hymny, které poprvé zpíval sám Zoroaster a jak se uchovaly v pozdějších spisech:[2]

  • Gatha
  • Jašty
  • Vidévdát

Zoroaster žil pravděpodobně v 1200 až 1000 př. n. l. Stal se reformátorem staroíránského náboženství. Je řazen mezi proroky. O jeho životě nic podrobnějšího není známo. Hlavním pramenem o jeho životě jsou náboženské texty, zejména Avesta, která však byla zaznamenána až zhruba 1000 let po jeho smrti, na konci sásánovské éry a to sestavenímústně dochovaných částí. K památkám z této doby patří tzv. achajmenovské skalní nápisy, viz: skalní nápis u Behistúnu (východně od Kermánšáhu v Íránu); staropersko-elamsko-babylónský historický text Dareia I., který sloužil jako hlavní pramen při rozluštění klínového písma. Důvodem pro neexistenci písemných památek z je několik. Buď se prostě ztratily, spíše však je důvodem to, že členové perských vládnoucích vrstev jako mágové považovali psaní za hříšné zlo, nebo že králové a šlechtici spojovali psaní s méněcennými poddanými - písaři a úředníky. Jedině správné a potřebné bylo jezdit na koni, střílet z luku a mluvit pravdu, nikoliv pravdu psát. Také je možné, že vládci zakazovali pořizovat jakékoli jiné záznamy událostí, než jejich vlastní monumentální nápisy. Proto jsou skalní nápisy tak důležitým pramenem informací. Je to také důvod, proč Zarathustrovo dílo je známo pouze z mnohem později sebraných a uspořádaných textů - viz: Avesta.

Středoperská literatura[editovat | editovat zdroj]

Psaná v páhlavském jazyce o náboženských námětech. Překlady středoperské literatury:

  • Avesty (sbírka dochovaných částí staroíránských svatých písem)
  • Bundahišn (středoperská písemná památka)
  • Dénkart
  • Povídky o Zarérovi

Tyto spisy se zabývají výkladem zarathustrovského náboženství. Ke konci sásánovské éry vznikaly i spisy světského původu: např.: ztracená Chvatájnámak - Kniha králů. Do manichejské persky psané literatury patří Máního spis Šáhpuhrakán: . Mání byl prorok manicheismu, náboženského hnutí, založeného jím ve 3. stol. v Persii, které mělo překvapivě velký vliv nejen v Íránu, ale i ve středověké Evropě.

Základními texty manicheismu jsou Máního spisy Velké evangeliumKniha tajems tví, Kniha o obrech Poklad života, které byly sepsány v syrštině, a Šáhpuhrakán, sepsaný persky, v němž vysvětluje své poslání: završit nedokončené dílo proroků: Buddhy, Zoroastra (Zarathuštry) a Ježíše Krista. Mnohé z textů (v koptských překladech) byly nalezeny při vykopávkách ve Fajjúmu.

Existují pak ještě spisy v staroíránských jazycích: soghdštině manichejské, budhistické a křesťanské spisy.

Novoperská literatura[editovat | editovat zdroj]

Novoperská literatura se vyvinula po arabském obsazení Íránu a přijetí islámu v 8. a 9. století a po obnovení národního vědomí. První verše v novoperském jazyce vznikly ve východních oblastech, v Chorásánu. Výrazné osobnosti, jejichž eposy dosáhly světové slávy:

Rúdákí Allí Abdolláh Dža'far[editovat | editovat zdroj]

Asi z oblasti dnešního Tádžikistánu, mezi roky 858 a 941 př. n.l.. Zachovalo se kolem 2000 veršů, básně o víně, o stáří, nejisté je autorství vyprávění Kalíla a Dimna. Pokládán za zakladatele novoperské poezie.

Ferdousí Abolkásem (940 až 1020 n.l.)

  • Kniha králů - Šáhnáme

obsahuje dějiny Íránců od mytologických počátků až do posledního Sásánovce Jazdkarta III., poraženého arabskými nositeli islámu. Je nesporně největším perským básníkem, jehož hlavním přínosem je obnova perského jazyka, upadajícího pod nátlakem arabštiny, která se od jeho doby změnila pouze nepatrně.

Gorgání celým jm. Fachroddín As'ad Gorgání[editovat | editovat zdroj]
  • Vís a Rámín (epos o lásce)

Perští básníci převzali arabské veršové míry a formy, z místních se zachovalo tradiční čtyřverší- robájí. typické zejména pro Omara Chajjáma.Jde o e krátké rýmované čtyřverší, jehož první dva verše představují expozici a další dva řešení tématu či problému. Robají bylo v perské poezii populární a objevuje se v dílech téměř všech klasických perských básníků. Typickými náměty čtyřverší byly rady, úvahy, kritiky, problémy lásky atd.V klasickém období - asi do roku 1250 vynikli lyričtí básníci Onsorí z Balchu ( zemřel roku 1040) , Manúčehrí z Dámghánu (zemřel roku 1050), Mas' úd Sa'd Sálmán ( zemřel roku 1121), Chákání ze Šírvánu ( zemřel roku 1199), Nezámí z Gandže v Ázerbajdžánu ( zemřel roku 1209) . Světoznámá jsou čtyřverší Omara Chajjáma ( zemřel roku 1122).

  • Omar Chajjám, celým jménem Ghíját al-din Abú l’Fath Umar Ibn Ibrahim al-nisaburi al Chajjám

perský matematik, astronom, fyzik, básník čtyřverší, zvaných robájí. Byl pravděpodobně první astronom, který vyslovil názor, že pohyb souhvězdí na obloze způsobuje otáčení Země kolem své osy. Je také autorem závažné úpravy kalendáře z roku 1078.

Novoperská mysticko - súfijská poezie[editovat | editovat zdroj]

Tuto poezii proslavili básníci 12. a 13. století, kteří tvoří přechod k postklasickému období:

Sanájí (1131), Farúduddín Attár (1220), Džaláluddín Rúmí a básník Sa' dí.

Postklasický styl[editovat | editovat zdroj]

Jeho představitelem je básník Háfez či Džámí z Herátu ( zemřel 1492). Následuje mnoho pokračovatelů, přistupuje tzv.

Indický styl[editovat | editovat zdroj]

Jeho výraznými představiteli byli zejména Mírzá Mohammad Alí Sáeb z Tabrízu ( 1677), a Mírzá Abdolkáder Bidel z indického Azímábádu (1644–1721). Jeho dílo ovlivnilo zejména literáty ve střední Asii a Afghánistánu.

Shrnutí[editovat | editovat zdroj]

Existuje také próza vedle vědeckých spisů, např. Dánešnáme ( Kniha o vědě) od učence Ibn Síná , známého také pod jménem Avicenna, arabského lékaře a filosofa. Dále např.: didaktická pojednání jako zrcadlo panovnické moudrosti Kabúsnáme ( Kniha rad) od Onsorolmaálí Kajkáúse ( zemřel roku 1098), perského emíra. Jedná se o soubor ponaučení vlastnímu synu o způsobu vládnutí. Jinou takovou knihou je Sijásatnáme ( Kniha o vladaření) jejímž autorem je perský ministr seldžuského vládce Arpaslana Hasan Nizámolmuk z Túsu.

Vedle toho známe řadu anonymních rytířských a fantastických románů jako Sekandarnáme, Hamzenáme, Samake Ajjár a jiné. V arabském jazyce se zachoval velký soubor povídek Tisíc a jedna noc, původ však mají zčásti v sásánovských Hazár afsának ( Tisíc pohádek).

V 19. století dochází k renesanci literatury, vlivný byl časopis Kánún, který vycházel v Londýně od roku 1890 a jehož vydavatelem byl Malkolm - chán. Básníkem éry hnutí za konstituci byl na počátku 20. století Áref Kazvíní, další výrazné osobnosti byly Malek oš šoará, "král básníků" Bahár (1880 - 1951), Iradž Mírzá, básnířka Parvín E'tesámí aj.

Moderní realistická poezie[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelem moderní realistické poezie je Džamálzáde, který se ve svých povídkách věnuje rozporům mezi perskou (případně islámskou) a cizí (západní) kulturou. Dalšími autory jsou např. Hedájat Sádeq, (1903 - 1951), prozaik a překladatel, Alaví Bozorg, prozaik a literární historik, jehož hrdinové jsou bojovníci za národní nezávislost a svobodu, např. v románu Čašmháješ (Její oči). Čúbak Sádeq, ( 1916 - 1998), íránský prozaik, dramatik a myslitel, jehož dílo vyšlo v češtině roku 1975 v překladu Jiřího Oswalda pod názvem Spravedlnost.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference:[editovat | editovat zdroj]

  1. Malá encyklopedie Universum. [s.l.] : Euromedia Group, k.s., 2008. (Universum) ISBN 978-80-242-2381-0 soubor.  
  2. AXWORTHY, Michael. Překlad Zuzana Kříhová a Jan Marek. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-994-2. Kapitola 1. Počátky.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BEČKA, Jiří, (ed.) Hledání pravdy a krásy: Antologie perské literatury. Praha : DharmaGaia, 2005.  
  • KŘÍHOVÁ, Zuzana. Moderní perská literatura na pozadí společenských změn : vývoj prózy od konstitučních událostí do revoluce roku 1979 [online]. 15.12.2008, [cit. 2009-11-22]. Dostupné online.  
  • RYPKA, Jan. Dějiny perské a tádžické literatury. Praha : ČSAV, 1956.  
  • PLAV: Měsíčník pro světovou literaturu. 2008, čís. 3.   - hlavním tématem čísla je perská literatura; úvodník dostupný on-line

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]