Chvádže Šamsuddín Muhammad Háfiz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Háfiz

Chvádže Šamsuddín Muhammad Háfiz (asi 13201390 Šíráz, Persie)[1], znám především jako Háfiz, byl perský lyrický básník. V Íránu je dnes nejpopulárnějším básníkem a soubor jeho díla (běžně označován jako díván) má své místo v domovech většiny Íránců. Jeho básně se dodnes často učí zpaměti, používají se také jako přísloví a pořekadla, jsou zhudebňovány nebo slouží jako zdroj inspirace pro vizuální umění a kaligrafii. Háfizovo mauzoleum je vrcholným dílem íránské architektury. V Íránu se 12. říjen slaví jako Den Háfize.[2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Přes Háfizův vliv na perskou kulturu i jeho nesmírnou popularitu přetrvávající dodnes je toho o jeho životě známo jen velmi málo. Zvláště fakta o jeho dětství a mládí jsou známá pouze jako mýtická anekdota. Dnešní vědci se většinou shodují na tom, že se narodil v roce 1315, popřípadě 1317, a zemřel roku 1390. Většinu svého života Háfiz strávil ve městě Šíráz. Už během svého života byl uznávaným a obdivovaným básníkem. Byl často napodobovaným jinými perskými básníky a znám i za hranicemi Persie. Nabídky mecenášství údajně pocházely i z Iráku nebo Indie.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Háfizův Díván, perská miniatura, 1585.

Hlavními tématy jeho básní, z nichž většina má formu gazelu, jsou láska, oslava vína a opojení, pravé víry i poukazování na pokrytectví náboženských představitelů. Háfizovy básně byly mnohokrát přeloženy a jsou stále znovu analyzovány. Perskou literaturu po 14. století ovlivnilo více než jakékoli jiné dílo.

V roce 1771 poprvé přeložil Háfize do angličtiny významný britský filolog a indoevropeista William Jones. V Evropě ho ale proslavil především Goethe v knize Západovýchodní divan. Dále byl v západním světě Háfizem ovlivněn například Ralph Waldo Emerson, V roce 1881 vznikl jeho první překlad do češtiny, podílel se na něm také Jaroslav Vrchlický.

Interpretace[editovat | editovat zdroj]

Zda Háfizovo dílo interpretovat podle jeho doslovného nebo mystického významu, zůstává mezi vědci předmětem sporu. [3] V Evropě byl Háfiz nejdříve chápán jako konvenční lyrický básník tvořící básně podobné například milostné poezii Francesca Petrarcy. Později byl také interpretován jako básník didaktického, extatického mysticismu - od této teorie ale vědci následně upustili. [4] Tato nejasnost do značné míry pramení z toho, že ve 14. století jazyk lyrika a jazyk mysticismu do značné míry splývaly, neboť bylo zvykem vyjadřovat myšlenky mysticismu pomocí lyrického, nikoli prozaického jazyka.

Háfizova hrobka[editovat | editovat zdroj]

Háfezova hrobka v Šírázu
Mozaika na stropě Háfizova mauzolea

Asi dvacet let po jeho smrti byla Háfizovi postavena Háfizova hrobka v Šírázu. Do své dnešní podoby byla upravena ve třicátých letech 20. století a je dílem francouzského archeologa a architekta Andrého Godarda. Na alabastrové náhrobní desce je vyryta jedna z Háfizových básní. Pro mnohé Íránce je Háfizova hrobka poutním místem a patří k nejnavštěvovanějším památkám Šírázu.

Překlady do češtiny[editovat | editovat zdroj]

Překlady Háfizových básní do češtiny vyšly v následujících publikacích:

  • Z dîvânu Hâfize (přeložili Jar. B. Košut a Jaroslav Vrchlický ; poznámkami opatřil Rudolf Dvořák)
  • Z dívánu (z perštiny přeložila a poznámku napsala Věra Kubíčková)
  • Co zbude z růží, když je slavík zradí (vybrala, z perštiny přeložila, poznámku a doslov napsala Věra Kubíčková)
Háfizův Díván, vlevo perská miniatura, vpravo gazel v nastalíku. Národní muzeum Íránu, Teherán, Írán.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.britannica.com/EBchecked/topic/251392/Hafez
  2. Hafez’s incomparable position in Iranian culture:October 12 is Hafez Day in Iran By Hossein Kaji, Mehrnews.Tehran Times Opinion Column, Oct. 12, 2006.
  3. Schroeder, Eric "The Wild Deer Mathnavi" in The Journal of Aesthetics and Art Criticism, Vol. 11, No. 2, Special Issue on Oriental Art and Aesthetics (Dec., 1952), p.118
  4. Davis, Dick: Iranian Studies, Vol. 32, No. 4 (Autumn, 1999), p.587