Ivan Alexejevič Bunin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ivan Alexejevič Bunin
Ivan Alexejevič Bunin v roce 1933
Ivan Alexejevič Bunin v roce 1933
Narození 22. října greg. / 10. října jul. 1870
Voroněž, Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Úmrtí 8. listopadu 1953 (ve věku 82 let)
Paříž, FrancieFrancie Francie
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Alexejevič Bunin (Иван Алексеевич Бунин) (22. října greg. / 10. října jul. 1870, Voroněž - 8. listopadu 1953, Paříž) byl ruský prozaik a básník, autor meditativní, novoromanticky laděné reflexivní lyriky a vynikající povídkář a novelista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1933.

Život[editovat | editovat zdroj]

Bunin se narodil roku 1870 ve Voroněži jako potomek starého šlechtického, ale ne příliš bohatého statkářského rodu. Po absolvování gymnázia v Jelci již v dalším studiu nepokračoval a pracoval jako novinář v Orlu a jako knihovník v Poltavě. Svou literární činnost začal jako symbolistický básník (první sbírka mu vyšla roku 1891) a jako překladatel. Za své překlady z Longfellowa a Byrona a za básnickou sbírku Padání listí byl roku 1901 vyznamenán Puškinovou cenou. Buninovy verše na pozadí dojmů z ruské krajiny zachycují obecný soumrak doby na přelomu století. Do přírodních obrazů a obrazů osamocených míst i hřbitovního prostředí jsou promítány pocity loučení, míjení, stesku i vzpomínek na uprchlou, prožitou lásku s podtextem neopakovatelnosti, nenávratna, míjení a zániku.

Od vydání své první povídky Taňka roku 1893 se však Bunin věnoval stále více prozaické tvorbě. Roku 1899 se připojil k realistickým autorům kolem Gorkého nakladatelství Znanie (Vědění) a pokračoval ve psaní povídek zejména z vesnického prostředí. Jedna z nich, Antonovská jablka (1900) mu vynesla přídomek „pěvec šlechtických hnízd“.

Na přelomu 19. a 20. století navštívil Bunin během několika let Egypt, Palestinu, Indii, Cejlon, Turecko a Řecko. Hluboký zájem o východní nauky, zejména o taoismus a buddhismus, se pak výrazně odrazily v jeho filozofických alegoriích, ve kterých nastínil nebezpečí rozkladu morálně labilní civilizace. Roku 1909 byl Bunin jmenován čestným členem Ruské akademie věd.

K bolševickému převratu v Rusku se Bunin postavil odmítavě. Uprchl na Krym a v bělogvardějské armádě generála Wrangela se věnoval protisovětské publicistice. V lednu roku 1920 emigroval do Francie, kde setrval v dobrovolném exilu po celý zbytek svého života. Jeho tvorba však zůstala i nadále tematicky spojena s Ruskem a přinesla mu uznání jako nejlepšímu spisovateli první vlny ruské emigrace.

Ve svých dílech Bunin nostalgicky a s melancholickým steskem zachytil nenávratně ztracený život patriarchální Rusi včetně postupného rozkladu její svébytné staré kultury v důsledku změn v okolním světě. Klasickou vypravěčskou techniku, navazující na tradice Turgeněva, Gončarova a Lva Nikolajeviče Tolstého Bunin obohatil o modernistické a raně existencialistické motivy. Nezaměřoval se na dějovou stránku svých prací, nýbrž se snažil předávat čtenáři pocity a dojmy, a stal se tak opravdovým mistrem impresionistického detailu. Ve svém vrcholném díle, lyrickém autobiografickém románu Život Alexeje Arseněva, vydaném roku 1930, vyslovil Bunin epitaf klasické ruské kultuře a monarchistického zřízení. Především díky tomuto dílu mu byla roku 1933 udělena jako prvnímu ruskému spisovateli Nobelova cena za literaturu „za přísně umělecké ztvárnění, v němž uplatnil klasickou ruskou tradici prozaické tvorby“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).

Sovětská literární kritika se dlouho chovala k Buninově tvorbě odmítavě. Jeho knihy začaly být v Sovětském svazu vydávány až po jeho smrti. Avšak díla, ve kterých se stavěl kriticky ke komunistickému režimu (například jeho deník z dob říjnové revoluce Proklaté dny), byla po dlouhá desetiletí zakázána a vydána až po roce 1988 v období tzv. perestrojky.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Ivan Alexejevič Bunin, obraz Leonarda Viktoroviče Turžanského.
  • Stichotvorenia (1891, Básně), sbírka básní,
  • Pod odkrytym něbom (1893, Pod otevřeným nebem), sbírka básní,
  • Taňka (1893), Na chutore (1893, Na dědiňce), Na kraj sveta (1895, Na kraj světa), Antonovskije jabloki (1900, Antonovská jablka), Černozjom (1904, Černozem), povídky z venkovského prostředí.
  • Listopad (1901, Padání listí), sbírka básní,
  • Děrevňa (1910, Vesnice), povídka líčící na osudu dvou bratrů úděsnou zaostalost ruského venkova. Syrové obrazy zbídačených rolníků, bohatnoucích vydřiduchů a zchudlých šlechticů se střídají s lyrikou stesku a melancholie, s mlhavými a nekonečně smutnými scenériemi ruské stepi a s poezií lidových zvyků, průpovídek a písní.
  • Chrám solnca (1907-1911, Chrám slunce), sbírka črt z cest,
  • Suchodol (1911, Na kraj světa), povídka zachycující rozklad statkářské aristokracie,
  • Braťja (1914, Bratři), Sny Čanga (1915, Čangovy sny), Aglaja (1915, Ljogkoe dychanie (1915, Lehký dech), Gospodin iz San Francisco (1915, Pán ze San Francisca), povídky napsané pod vlivem autorova studia východních nauk,
  • Okajannyje dni (1924, Proklaté dny), autorovy deníkové záznamy vyjádřující vášnivý protest proti brutalitě bolševické revoluce a zároveň nostalgickou obhajobu patriarchálních základů navždy odcházejícího Ruska minulosti. V deníku autor popsal fakta, která v tu dobu chtělo slyšet málo lidí, protože omítání bolševismu nebylo v literárních kruzích příliš populární.
  • Roza Jerichona (1924, Růže z Jericha), povídka,
  • Mitina ljubov (1925, Míťova láska), novela o prvním citovém vzplanutí mladého muže, o jeho žárlivosti a sebevraždě vyvolané rozchodem s milovanou ženou.
  • Dělo korneta Jelagina (1927, Proces korneta Jelagina), novela, ve které Bunin pod změněnými jmény obou mileneckých postav zpracovává skutečný životní příběh a násilnou smrt talentované polské herečky Marie Wisnowské, zavražděné jejím milencem, carským důstojníkem Alexandrem Bartěněvem roku 1890. Autor popisuje bezvýchodný milenecký vztah, z něhož bylo možno se vysvobodit jen společnou smrtí, přičemž milenec po zastřelení milenky nedokončil pro apatii sebevraždu vlastní.
  • Grammatika ljubvi (1929, Gramatika lásky), povídka,
  • Žizň Arseňjeva (1930, Život Arseněvův), první díl autobiografického románu s podtitulem U istoka dněj (U pramene dnů). Příběh se odvíjí v 80. a 90. letech 19. století a představuje hrdinovo dětství ve stepním středoruském dvorci, gymnaziální léta, jeho vztah k pokusům mladé inteligence o společenskou vzpouru i první jeho tragickou lásku.
  • Lika (1939), druhý díl románu Život Arseněvův.
  • Osvobožděnie Tolstogo (1937, Osvobození Tolstého), literárně historická monografie.
  • Ťomnye allei (1943, Temné aleje), sbírka novel, jejichž ústředním motivem je převážně tragická láska, vyznačujících se hlubokým ponorem do lidské psychiky a postižením propastí i výšin, do nichž hrdiny příběhů vrhá anebo na něž je povznáší štěstí a strast milostného citu.
  • Vospominanija (1950, Vzpomínky), paměti obsahující kritické názory na sovětskou kulturu (např. na Maxima Gorkého a Alexeje Tolstého)
  • O Čechove (1955, O Čechovovi), nedokončená kniha statí vydaná posmrtně.

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Adaptace[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NEUMANN, Bohumil. heslo Bunin, Ivan Alexejevič. In Milan Hrala a kol.. Slovník spisovatelů, Sovětský svaz,. Praha : Odeon, 1978. Svazek I (A-K), s. 264-266.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]