Pjotr Nikolajevič Wrangel

Pjotr Nikolajevič Wrangel Černý baron
Narození:	27. srpna 1878 Mukuliai, carské Rusko (dnešní Litva)
Úmrtí:	25. dubna 1928 (49 let) Brusel, Belgie
Vojenská kariéra
Hodnost:	Generál
Doba služby:	1902 - 1920
Velel:	carské Rusko Bílá armáda
Války:	Rusko-japonská válka První světová válka Ruská občanská válka

Baron Pjotr Nikolajevič Wrangel (rusky Пётр Николаевич Врангель, německy Peter von Wrangel, 15. srpna 1878 – 25. dubna 1928 Brusel) byl ruský bělogvardějský generál, který byl přezdíván „Černý baron“, vzhledem k tomu, že velice často nosil černou kozáckou uniformu.

Mládí

Erb rodu Wrangelů

Wrangel se narodil 27. srpna 1878 v Mukuliai (dnešní Zarasai v Litvě) do šlechtické rodiny baltských Němců. Rod Wrangelů patřil k významným baltským rodům od 16. století se silnými vazbami na Prusko, Švédsko a Rusko. Mladý Wrangel v roce 1896 dokončil Střední technickou školu v Rostovu a roku 1901 úspěšně ukončil studium na Hornickém institutu v Petrohradě. Nedal se ale na dráhu důlního inženýra a v roce 1902 vstoupil do armády. Nejprve působil v Irkutsku, pak se už jako důstojník zúčastnil rusko-japonské války. Po válce v roce 1904 se zapojil do trestné výpravy v Pobaltí, která eliminovala nacionalistické tendence místních obyvatel. Roku 1910 absolvoval na Vojenské akademii generálního štábu.

První světová válka

Se začátkem 1. světové války byl povýšen na kapitána a v říjnu 1914 obdržel jako první ruský voják ve válce řád sv. Jiří (jedno z nejvyšších ocenění). Bojoval v Haliči, kde vyznamenal především při Brusilovově ofenzívě 1916 a při obraně řeky Zbruč v roce 1917.

Občanská válka

Generál Wrangel ve své černé uniformě

Po vystoupení Ruska z války rezignoval na svoji pozici a uchýlil se do své vily na Krymu. Na konci roku 1917 byl uvězněn bolševiky, ale podařilo se mu uniknout na Ukrajinu. V Kyjevě se přidal k Pavlu Skoropadskému, který vyhlásil nezávislý ukrajinský stát. Po zjištění, že stát existuje pouze jako loutka Německa, opustil Ukrajinu a v srpnu 1918 v Krasnodaru se přidal k dobrovolnické armádě bojující proti bolševikům.

Dostal svoji vlastní divizi a úspěšně vedl boj proti bolševikům v oblasti Kubáně. Agresivním a cílevědomým přístupem dosáhl mnoha vítězství a výrazně rozšířil řady svého vojska. V lednu 1919 tak vznikla pod jeho velením Kavkazská dobrovolnická armáda. Získal si reputaci velice schopného velitele, který na rozdíl od jiných bílých generálů netoleroval plenění a vraždění civilistů svými vojsky. Brzy se ale dostal do sporů s Antonem Děnikinem, který velel celé Bílé armádě v jižním Rusku. Generál Děnikin preferoval přímý vojenský útok na Moskvu s myšlenkou dobýt sovětské hlavní město. Generál Wrangel dával přednost útoku na Caricyn (dnešní Volgograd) a spojit se tak s jednotkami admirála Kolčaka bojujícími na Sibiři. Nakonec zvítězil Děnikinův plán a Wrangelovo vojsko bylo donuceno postupovat na sever na Moskvu. Neshody s Děnikinem nakonec přerostly v odchod Wrangela od Bílé armády. V únoru 1920 tak opustil Rusko a uchýlil se do exilu v Istanbulu.

Na Sibiři mezitím zkolabovala Kolčakova vláda a samotná admirál Kolčak byl popraven. Bělogvardějský útok na Moskvu selhal a generál Děnikin byl odvolán. Celková situace začínala být pro bělogvardějce velice zoufalá, a proto byl generál Wrangel povolán zpátky z exilu do Ruska. V dubnu 1920 se stal vrchním velitelem bílých sil v jižním Rusku. Provedl několik významných reforem, ale pro Bílou armádu už bylo příliš pozdě. Bílí už ztratili podporu, jak v zahraničí, tak doma v Rusku. Jejich armády utrpěly v boji proti početnějším a lépe vyzbrojeným bolševikům několik výrazných porážek, a tak Wrangel měl pod svou kontrolou pouze území Krymu.

Čelíc jisté porážce zorganizoval evakuaci svých vojsk z Krymu přes Černé moře do Istanbulu. Každému dal svobodně na vybranou. Každý důstojník, voják nebo civilista se mohl zvolit buď cestu s Wrangelem do Istanbulu za nejistou budoucností nebo setrvání na Krymu a čekání na příchod Rudé armády. Na palubě 151 osobních a válečných lodí odplulo z Ruska do Istanbulu na 151 000 lidí. Poslední voják opustil Krym společně s generálem 14. listopadu 1920.

Život v emigraci

Památník generála Wrangela v Sremských Karlovcích, Srbsko

Po evakuaci žil na své jachtě v Istanbulu. Jeho loď byla ale záhy potopena po srážce s italským parníkem, který přijížděl ze sověty drženého města Batumi. Wrangel unikl smrti jen o vlásek a celý incident se začal považovat za pokus o atentát.

Poté začal Wrangel cestovat a organizovat ruské emigranty. Navštívil Tunisko, Turecko a Jugoslávii a postupem doby se z něho stala hlava emigrantů, kteří museli před bolševiky uprchnout z Ruska. V roce 1924 založil s dalšími emigranty Ruský vševojenský svaz, který působil politicky na vlády ostatních zemí, ale také podporoval protikomunistický odboj v samotném Sovětském svazu. Sám generál se usídlil v roce 1927 v Bruselu, kde pracoval jako důlní inženýr (ostatně vystudoval Hornický institut v Petrohradu), a začal psát paměti. Jeho paměti, které nazval Zápisky, vyšly v roce 1928 v Berlíně.

Smrt

Wrangel zemřel velice náhle v nedožitých 50 letech v Bruselu. Ohledně jeho smrti existují určité nejasnosti. Je možné, že byl otráven sluhou svého bratra, který byl údajně sovětským agentem NKVD. Pohřeb se sice konal v Bruselu, ale nakonec generálovy ostatky podle jeho přání spočinuly v roce 1929 v Bělehradě.

V Sremských Karlovcích, které sloužilo jako jeho velitelství a synoda pravoslavné církve v zahraničí, mu byl vztyčen pomník, který zaplatilo ministerstvo kultury Ruské federace.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pyotr Nikolayevich Wrangel na anglické Wikipedii.