Alexandr Vasiljevič Kolčak
| Alexandr Vasiljevič Kolčak |
|
 |
|
| Narození: | 16. listopadu 1874 Petrohrad, carské Rusko |
| Úmrtí: | 7. února 1920 (45 let) Irkutsk, sovětské Rusko |
|
Vojenská kariéra
|
|
| Hodnost: | Admirál |
| Doba služby: | 1895-1920 |
| Sloužil: | Ruské námořnictvo |
| Velel: |  carské Rusko |
| Války: | Rusko-japonská válka |
| Vyznamenání: | Řád sv. Stanislava |
Admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak (rusky Александр Васильевич Колчак) (4. [jul.] / 16. listopadu [greg.] 1874, Petrohrad – 7. února 1920, Irkutsk) byl ruský admirál (od roku 1917) a jeden z vůdců bílých v ruské občanské válce.
Obsah |
[editovat] Mládí
Kolčak se narodil v Petrohradě v roce 1874. Jeho otec byl voják, který bojoval při obležení Sevastopolu v letech 1854–1855. Po odchodu do důchodu pracoval jako zbrojní inženýr. Mladý Kolčak se rozhodl pro vojenskou kariéru v námořnictvu. Vystudoval vojenskou akademii a pak se dal k sedmému námořnímu batalionu v Petrohradě. Brzo však byl poslán na Sibiř, kde sloužil čtyři roky v přístavu Vladivostok. V roce 1899 se vrací do Evropy a slouží na námořní základně v Kronštadtu. V té době se Kolčak připojil k polární výpravě vědce Edgara Tolla jako hydrolog. Po strašných útrapách na cestě se Kolčak v roce 1902 vrátil. Výzkumné cesty na sever podnikl Kolčak ještě několikrát. Za svou výzkumnou činnost dostal od Ruské akademie věd vysoké ocenění.
V roce 1904 vypukla rusko-japonská válka. Kolčak byl poslán na do přístavu Port Arthur, kde se pak odehrály nejdůležitější boje celé války. Kolčakovi se dařilo působit Japoncům velké ztráty, ale nakonec byl raněn a padl do zajetí. Byl uvězněn v japonském městě Nagasaki. Pro své chatrné zdraví byl ale nakonec propuštěn a poslán zpět do vlasti. Do Evropy se vrátil v roce 1905. Začal pracovat pro Ruskou akademii věd, kde zpracovával materiály, které nasbíral v průběhu svých polárních výprav. Za své výzkumy mu bylo přezdíváno Kolčak Polárník. Kolčak se aktivně zapojil do přebudování ruského námořnictva, které bylo ve válce s Japonskem skoro zničeno. Velel Baltské flotile do vypuknutí první světové války v roce 1914.
[editovat] První světová válka
Válka zastihla Kolčakovo námořnictvo dobře připravené. Začal organizovat své loďstvo v Rižském zálivu. Podnikal nebezpečné akce, které se odehrávaly dokonce nedaleko německých přístavů Kiel a Gdaňsk. V roce 1916 byl povýšen na viceadmirála a převelen k černomořské flotile. I zde byl úspěšný, když odvrátil hrozbu turecké námořní nadvlády nad Černým mořem. Dokonce začal útočit na turecké pobřeží a vrcholem bylo obsazení tureckého města Trabzon (dnes ve východním Turecku).
[editovat] Únorová a říjnová revoluce
Po únorové revoluci v roce 1917 zavládl v černomořské flotile chaos. Kolčak se vypravil ihned do Petrohradu, kde se setkal s ruskou prozatímní vládou. Podal zprávu o rozpadající se a demoralizované armádě předním politikům. Požadoval obnovu disciplíny a zpřísnění trestů v armádě. Jeho návrhy byly velice brutální. Noviny začaly mluvit o Kolčakovi jako o budoucím vůdci či diktátorovi v Rusku. Několik extrémistických skupin dokonce chtělo Kolčaka za svého vůdce. Poté co se stal ministrem námořnictva Alexandr Fjodorovič Kerenskij, byl Kolčak požádán, aby odjel do USA. Kolčak zde měl Američanům dát informace o tureckém průlivu Dardanely. Cesta však byla zcela zbytečná, protože americká armáda se mezitím myšlenky útoku na Dardanely vzdala. Kolčak aspoň navštívil americké námořní základny a rozhodl se přes Japonsko vrátit do vlasti.
Říjnová revoluce zastihla Kolčaka v Japonsku. Po obeznámení se situací v Rusku sám nabídl své zkušenosti Britům, v boji proti Německu. Zpočátku byli Britové jeho nabídce kladně nakloněni a chtěli ho poslat bojovat do Mezopotámie. Avšak nakonec se rozhodli, že Kolčak bude prospěšnější v Rusku, když bude bojovat proti bolševikům a přivede Rusko zpátky do války na straně Dohody. Kolčak neochotně souhlasil s rozhodnutím Britů a vrátil se do Ruska. V Omsku získal na svou stranu Dobrovolnickou armádu a stal se ministrem v Prozatímní vládě autonomní Sibiře. Ta se však netěšila oblibě veřejnosti a v listopadu 1918 byla svržena pučem. Nejsilnější subjektem se stala Strana socialistů-revolucionářů (eserů). Kolčak se vrátil do Omsku. S pomocí kozáků atamana Krasilnikova byla vláda socialistů svržena. Obnovená prozatímní vláda zvolila Kolčaka za svého vůdce a ten se stal v podstatě diktátorem. Eseři byli pronásledováni, avšak nevzdali se a pokusili se Kolčaka svrhnout. Dokázali vyvolat puč v Omsku, ale ten byl velice rychle zlikvidován kozáky s pomocí Československých legií. Bylo popraveno na 500 eserů. Představitelé strany začali jednat s bolševiky a nakonec se jejich jednotky spojily s Trockého Rudou armádou. Kolčak jmenoval sám sebe „vládcem celého Ruska“.
[editovat] Občanská válka
Kolčak se ukázal jako velice nezkušený politik a idealista. Jeho vláda byla velice zkorumpovaná a nekontrolovatelná. Jeho jménem se konala mnohá zvěrstva. Na druhou stranu dosáhl několika významných vítězství. Dopomohli mu k tomu Britové, kteří mu dodávali zbraně, munici, uniformy a další potřebné vybavení. Britové vynaložili na podporu bělogvardějců přes 239 milionů dolarů. Kolčakova armáda dobyla spolu s našimi legiemi Kazaň, Ufu a měla přístup k Samaře. Území ovládané Kolčakem mělo přes 300 000 km² a žilo na něm 7 miliónů lidí. Pokud započítáme útok dalšího bělogvardějského generála Děnikina, který z Ukrajiny postupoval na Moskvu, byla situace bolševiků velice špatná. Naneštěstí pro bílé, Kolčakova armáda byla daleko od zásobovacích tras a byla velice vyčerpaná. Kolčak si také znepřátelil potenciální spojence, jako byly například Československé legie. Legie zastavily boje v říjnu 1918, ale stále zůstávaly na území Ruska. Kolčak nemohl ani počítat s pomocí Japonska, které se bálo, že Kolčak zpochybní jeho nárok na území východní Sibiře, které japonské jednotky v průběhu války obsadily. Američané viděli v Kolčakovi diktátora (zejména kvůli formě, kterou zlikvidoval pětičlené Direktorium prozatímní vlády) a obávali se jeho royalistických a autokratických názorů. V roce 1919 začala bolševická protiofenzíva, ve které šla armáda bílých od porážky k porážce. Kolčak začal ztrácet půdu pod nohama. Rudá armáda obsadila Ufu a bez boje vstoupila do Omsku. Kolčak utekl z Omsku po Transsibiřské magistrále, kterou v té době měly pod kontrolou Československé legie, na východ. V Irkutsku, kde chtěl umístit své velitelství, proběhl puč a moci se chopili členové strany eserů. První, co nová vláda udělala, bylo zbavení Kolčaka veškeré moci. Kolčak rezignoval a veškerou moc předal Děnikinovi, který se úporně bránil Rudé armádě na Ukrajině. Velitelem jeho zbývajících jednotek byl jmenován kozácký ataman Semjonov (Semenov). Ačkoli byl Kolčakovi slíben bezpečný odchod s legiemi z Ruska, naše legie ho předaly levicové vládě v Irkutsku, které se souhlasem spojenců (zejména Američanů) hodlaly předat též od Kolčakovy armády převzatý poněkud zmenšený Ruský zlatý poklad, s nímž se setkaly již v srpnu 1918 při dobytí Kazaně. Podle vyšetřování Politické komise složené z bolševiků, tzv. socialistů, eserů a menševiků nechal Kolčak vykonat tresty smrti nad více než 110 000 lidmi údajně sympatizujícími s komunisty. Podle dalšího šetření a vypovědí Kolčakových důstojníků měly být celé vesnice vyvražděny a vypáleny, pokud jejich obyvatelé „spolupracovali s bandity“ (rudými partyzány), rudá protistrana však činila totéž. V některých vesnicích byl zastřelen každý desátý muž, jiné byly kompletně srovnány se zemí. Soud a Politická komise Kolčaka odsoudily k smrti. Před popravou si vyžádal pivo. Zastřelen byl 7. února 1920.
[editovat] V kultuře
Jeho život od roku 1914 do jeho smrti v roce 1920 je ztvárněn v filmu Admirál z roku 2008 režiséra Andreje Kravčuka. Postavu admirála Kolčaka ztvárnil populární ruský herec Konstantin Chabenskij.[1]
[editovat] "Kolčakovo" zlato
K tématu (legendě) o "Kolčakovu" zlatu, resp. zda se ruského zlata zmocnily československé legie.[2]
[editovat] Reference
V tomto článku je použit překlad textu z článku Aleksandr Kolchak na anglické Wikipedii.
