Grigorij Michajlovič Semjonov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Grigorij Michajlovič Semjonov
Ataman semenov.jpg

Narození: 25. září 1890
Kuranži Durulguevskoj, Zabajkalsko, carské Rusko
Úmrtí: 30. srpna 1946 (55 let)
Moskva, SSSR
Vojenská kariéra
Hodnost: Generálporučík
Doba služby: 1911-1921
Velel: Flag of Russia.svg carské Rusko

Flag of Russia.svg Bílá armáda

Války: První světová válka

Ruská občanská válka

Vyznamenání: Řád sv. Jiří
Semjonov (sedící vlevo) s americkým generálem Williamem Gravesem, velitelem expedičních sil USA na Sibiři

Grigorij Michajlovič Semjonov (rusky:Григо́рий Миха́йлович Семёнов) známý také pod příjmením Semenov (13. září 1890, Kuranži Durulguevskoj Zabajkalská oblast - 30. srpna 1946) byl vojenský velitel Bílé armády, který za výrazné podpory Japonců ovládal v období Ruské občanské války oblast Zabajkalska. Roku 1919 se stal samozvaným atamanem Zabajkalských kozáků.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v roce 13. září 1890 ve strážnici stanice Kuranži Durulguevskoj v Zabajkalské oblasti. Jeho otec, Michal Petrovič Semjonov, byl burjatského původu a jeho matka, Evdokija Markovna, v pocházela z Nižegorodceva a pocházela ze staroruské věřící rodiny. Mluvil tedy plyně rusky, mongolsky a burjatsky.

Vzdělání získal v dvoutřídní škole v Mogojtue a Orenburgském kozáckém mládežnickém učilišti v lechtech 1908-1911. V roce 1911 se stal korouhevníkem Verchněudinského pluku. Sloužil ve vojensko-topografickém velení v Mongolsku. Zde se jako mladý důstojník sblížil s vysokými představilteli mongolské společnosti a zúčasnil se aktivně státního převratu, v jehož důsledku byla dne 11. prosince 1911 vyhlášena nezávislost Mongolska na čínské nadvládě. Nicméně příliš viditelná účast ruského důstojníka v těchto událostech mohla znamenat mezinárodní komplikace, a tak byl nucen opustit Urgu (dnešní Ulánbátar) a byl přeložen k 2. zabajkalské baterii.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Východní fronta[editovat | editovat zdroj]

Na začátku první světové války sloužil na Východní frontě v 1. nerčinském pluku. V prvních měsících války byl vyznamenán řádem sv. Jiří IV. stupně (za to, že odvrátil zajmutí praporce svého pluku a vozatajstva Ussurijské brigády) a Georgievskou zbraní (za to, že v čele kozácké jízdy první vnikl do Němci obsazeného města Mlavá). Velitelem Nerčinského kozáckého pluku byl v roce 1915 baron Wrangel, pozdější významný vůdce Bílé armády. Ten ve svých vzpomínkách uvedl zajímavou charakteristiku Semjonova:

Semjonov, přirozený zabajkalský kozák, silný, robustní, brunet, s málo burjatským typem tváře, který v době přijetí do mého pluku, byl pouze nováčkem, ale po odsloužení čtyř měsíců, byl jmenován velitelem sotiny. Hbitý, rozumný, s osobitým kozáckým důvtipem, výborný ve výcviku, chrabrý, velmi oblíbený mezi kozáky i důstojníky. Jeho zápornými vlastnosti byly značné sklony k intrikám a nevybíravost v prostředcích pro dosažení jeho cílů. Nikdy jsem nemohl pochopit jak Semjonov s nedostatečným vzděláním (ukončil se stěží vojenskou školu), bez širokého rozhledu, se mohl vypracovat na takovou osobnost občanské války.

Kavkazská fronta[editovat | editovat zdroj]

V roce 1916 byl přidělen k 3. verchněudinskému pluku, s nímž bojoval na Kavkaze. Zde se potkal se svým budoucím spojencem v občanské válce s baronem Ungernem. V dubnu 1916 začali spolu organizovat vojenské oddíly místních Asyřanů. Asyrská jednotka pod jeho vedení dosáhla několika vítězství. Následně se s Levandovského divizí zúčasnil pochodu do Perského Kurdistánu.

Konec války[editovat | editovat zdroj]

Po návratu z Persie v květnu 1917 roku, se ocitl na Rumunské frontě, kde se obrátil s písemným hlášením na ministra války A. F. Kerenského, ve kterém navrhl zformovat v Zabajkalsku zvláštní Mongolsko-burjatský jízdní pluk a přivést ho na frontu za účelem vyburcovat svědomí ruského vojáka, vzbudit u něj výčitky, když uvidí bojovat tyto cizince, za ruskou věc. Jeho návrh, ale nikdy nebyl uskutečněn, protože proběhla Říjnová revoluce a moci se chopili bolševici.

Občanská válka v Rusku[editovat | editovat zdroj]

Zabajkalsko na dnešní mapě Ruska

Semjonova povstátní proti bolševikům[editovat | editovat zdroj]

V červnu roku 1917 byl jmenován komisařem Dočasnou sibiřskou vládou a dostal povel k zformování dobrovolných oddílů v Zabajkalské oblasti. V listopadu 1917 zformoval jízdní Burjato-mongolský kozácký oddíl a vstoupil do ozbrojeného povstání proti rudoarmějským oddílům v Zabajkalí. Jeho jednotky ale byly zatlačeny až do Mandžuska.

Za pomocí generála Chorvata (ředitele KVŽD jmenovaného Ruskem v Mandžusku) zformoval nový oddíl a vtrhl se 29. ledna 1918 do východního Zabajkalí znovu a obsadil Dauriju. Nicméně pod náporem oddílů rudoarmějců byl 1. března 1918 nucen opět ustoupit do Mandžuska.

Návrat do Ruska a rozpory s Bílými[editovat | editovat zdroj]

Do Ruska se vrátil v období, kdy byli bolševici zaměstnáni povstáním Československých legií po Čeljabinském incidentu. Provizorní sibiřská vláda jej jmenovala velitelem Zabajkalska se sídlem v Čitě. Admirál Kolčak, vedoucí postava Bílé armády, ale odmítl uznat jeho vedoucí postavení v Zabajkalsku. Nezbylo mu ale nic jiného než jej potvrdit jako vrchního velitele Čitského vojenského okruhu.

Na začátku roku 1919 se prohlásil za atamana Zabajkalských kozáků a společně s baronem Ungernem začali spolupracovat s Japonci. Japonské císařství po Únorové revoluci vyslalo svá vojska na východní Sibiř za účelem obsazení území za jezerem Bajkal a následného vytvoření loutkového státu. Tato japonská loutka měla být nárazníkovým pásmem před bolševiky. S aktivní pomocí Japonců ovládl rozsáhlé území od města Ulan-Ude po řeku Šilka při hranicích s Čínou. Hlavní představitelé Bílé armády byli jeho jednáním velmi znepokojeni, zcela atamana přestali podporovat, rozvázali všechny vztahy a prohlásili ho za vlastizrádce.

Konec občanské války[editovat | editovat zdroj]

Bílá armáda se na konci roku 1919 na Sibiře začala hroutit. Kolčakova pozice se stala neunesitelnou a čelíc jisté porážce musel rezignovat. Rozkazem admirála Kolčaka mu byla 4. ledna 1920 předána vojenská a občanská moc na celém území východního Ruska, které ještě zůstávalo v držení bílých. Admirála Kolčaka i tak čekal trpký konec. Byl zadržen Politickou komisí v Irkutsku a na začátku února 1920 byl popraven.

Ataman se sice stal nejvyšším velitelem bílých na Sibiři, ale v té době už nebyl schopen držet své jednotky pod kontrolou. Jeho jednotky začaly beztrestně loupit, zabíjet a znásilňovat, a nestalo se z nich nic víc než pouze lupičské bandy. V červnu 1920 byla podepsána mezi sovětským Ruskem a Japonci smlouva z Gondoty, na jejímž základě se Japonci začali stahovat ze Sibiře. Ataman tak zůstal stát sám proti bolševikům. Po velkém útoku padlo jeho hlavní město Čita a nakonec v říjnu 1920 byly jeho jednotky zcela vytlačeny z území Zabajkalska.

Semjonov na fotce NKVD z roku 1945

Zbytek jeho armády pokračoval v ozbrojeném odporu na území dnešního Přímořského kraje až do září 1921.

Exil a poprava[editovat | editovat zdroj]

Emigroval zprvu do Číny, a zanedlouho odjel do USA a Kanady, později se usadil v Japonsku. Po obsazení Mandžuska Japonskem si postavil dům v Dajrene, kde žil do srpna 1945 a pobíral měsíční důchod ve výši 1000 jenů. Stal se také hlavní osobou Dálnovýchodního svazu Kozáků.

V září 1945, po porážce Japonska sovětskými vojsky, byl zadržen v Ta-lienu v Manžusku. Podle verze japonského letce, který pilotoval jeho letoun, po chybě přistáli na letišti Čančun, jenž bylo již obsazeno sovětskými vojsky. Poté byl souzen za protisovětskou agitaci a propagandu, špionáž proti SSSR, diverzi a terorismus. K všemu se doznal a jako vlastizrádce a pomahač japonským agresorům byl 30. srpna 1946 v jedenáct hodin v noci popraven.

V roce 1994 byl vrchním soudem Ruské federace zprostěn všech obvinění a byl rehabilitován.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Grigory Semyonov na anglické Wikipedii.