Alexandr Fjodorovič Kerenskij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Alexandr Fjodorovič Kerenskij

Alexandr Fjodorovič Kerenskij (rusky: Алекса́ндр Фёдорович Ке́ренский) (22. dubna 1881 Simbirsk, dnešní Uljanovsk11. června 1970 New York) byl ruský politik, právník, druhý předseda ruské prozatímní vlády v roce 1917.

Dětství a mladá léta[editovat | editovat zdroj]

Kerenskij se narodil do rodiny ředitele místní školy. Shodou okolností ze Simbirsku pocházel i Vladimír Iljič Lenin, kterého Kerenského otec učil na Kazaňské univerzitě.

V letech 18991904 studoval právo na univerzitě v Petrohradě.[1] Toto studium mělo velký význam i na formování politických postojů mladého Kerenského. Na právnické fakultě se vyučovala právní teorie a právní systém Francie. Kerenskij zde převzal ideu státu jako garanta demokracie proti uzurpátorům, jeho názory byly antiabsolutistické, silně zastával konsenzualismus v politice.

Veřejná činnost do roku 1917[editovat | editovat zdroj]

Po dokončení studií a zavedení právnické praxe se rychle stal veřejně činnou a známou osobností. V roce 1905 podepsal petici 217 veřejných činitelů Petrohradu k ministru vnitra, protestující proti uvěznění deputace petrohradských intelektuálů, která navštívila předsedu vlády a ministra vnitra v předvečer Krvavé neděle 9. ledna 1905 a snažila se je odvrátit od předpokládané represe proti demonstrantům. Tímto činem na sebe upozornil carskou policii. Ta ho 23. prosince 1905 pro domnělou spolupráci s teroristickou skupinou Borise Savinkova zatkla, ale nic nedokázala. Přesto nadále zůstával pod dohledem.

Politicky se ztotožnil s esery (do strany vstoupil roku 1905[1]), ale měl blízko i k radikálnějším trudovikům. Ve své profesní kariéře se specializoval na politické procesy a obhajobu proticarských revolucionářů.

V roce 1912, poté, co přestoupil ke Skupině práce (trudovikům), byl zvolen poslancem za město Volsk a brzy patřil k jejich nejvýznamnějším představitelům. V dumě se soustředil na oblast spravedlnosti, patřil k předním socialistickým odpůrcům carského režimu. Politické poměry považoval za natolik bezperspektivní, že jediné východisko nacházel v politickém převratu a následném uchopení moci demokratickými silami. Během první světové války se proto jeho snahy zaměřily na spojení demokratických sil a posilování legálních demokratických tiskovin.

Rok 1917[editovat | editovat zdroj]

Kerenskij (druhý zprava) na zasedání ministerstva války

Když vypukla únorová revoluce roku 1917, patřil Kerenskij k jejím vůdcům. Po rozpuštění Státní dumy carem 25. února a pádu vlády 27. února 1917, byl sestaven dvanáctičlenný Prozatímní výbor Státní dumy, jehož se stal Kerenskij členem.[1] V té době byl i místopředsedou Petrohradského sovětu dělnických zástupců, který v té době byl svým vlivem vlastně paralelním vládním orgánem. Později se stal i ministrem spravedlnosti v tzv. prozatímní vládě knížete Lvova.[1] V dubnu 1917 se stal ministrem války a válečného námořnictva.[1]

7. července 1917 odstoupila vláda Georgije Lvova, nová byla složena Kerenským. Tehdy Kerenskij na návrh T.G. Masaryka povolil po Zborovské bitvě (2. července 1917) další rozšiřování Československých legií na Rusi. V srpnu 1917 se generál Lavrentij Kornilov pokusil o pravicový puč. Jako reakce vzniklo v Petrohradě pětičlenné direktorium pro zažehnání krize, jehož byl Kerenskij členem. 3. září bylo Rusko vyhlášeno demokratickou republikou a Kerenskij se stal předsedou nové prozatímní vlády. V té době již došlo k obecnému rozkladu, na vládu útočili nejen bolševici (ovládající Petrohradský sovět, který již nové vládě odmítl vyslovit svou podporu), ale i pravicové síly.

Kerenskij roku 1940

Jelikož žádná z prozatímních vlád nebyla schopná vyřešit hlavní problém - ukončení války - získávali bolševici čím dál větší podporu především mezi dělníky. Tato podpora ovšem nestačila k získání většiny hlasů v chystaných volbách do Ústavodárného shromáždění. Proto došlo 7. listopadu 1917 (podle Gregoriánského kalendáře) k novému převratu. Kerenskému se podařilo uprchnout do Pskova, kde se snažil shromáždit loajální jednotky pro opětovné ovládnutí Petrohradu.[1] Podařilo se jim sice znovudobýt Carské Selo, ale následujícího dne byly poraženy u Pulkova.[1] Poté Kerenskij odešel do Anglie a následně do Francie.[1]

V exilu[editovat | editovat zdroj]

Kerenskij žil v Paříži do roku 1940 a aktivně působil mezi ruskými emigranty. Po německém útoku na Francii odešel do Spojených států amerických. Žil v New Yorku až do své smrti. Zároveň působil na Hooverově Institutu Stanfordovy univerzity v Kalifornii[1]; psal a přednášel o ruské politice a historii. U konce života byl téměř slepý a své práce již jen diktoval. Jeho sekretářkou v NY byla Leokadija Maciunas,[2] matka George Masciunase z hnutí Fluxus.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha : Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 43.  
  2. http://georgemaciunas.com/?page_id=1310

Dílo (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Vlastní publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Alexandr Fjodorovič Kerenskij
  • The Prelude to Bolshevism (1919)
  • The Catastrophe (1927)
  • The Crucifixion of Liberty (1934)
  • Russia and History's Turning Point (1966)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BRADLEY, Joseph. Muzhik and Muscovite : Urbanization in Late Imperial Russia. Berkeley, Los Angeles and London : University of California Press, 1985. ISBN 0520051688. (anglicky) 
  • In Edith W. Clowes; Samuel D. Kassow; James L. West. Between Tsar and People: Educated Society and the Quest for Public Identity in Late Imperial Russia. Princeton : Princeton University Press, 1991. ISBN 978-0-691-00851-6.  (anglicky)
  • COHEN, Stephen F.. Rethinking the Soviet Experience : Politics and History since 1917. New York : Oxford University Press, 1986. ISBN 0195040163. (anglicky) 
  • GONĚC, Vladimír. Z osudů ruské demokracie - Alexandr Kerenskij. Brno : Masarykova univerzita, 1999. ISBN 80-210-2149-7.  
  • In Diane P. Koenker; William G. Rosenberg; Ronald Grigor Suny. Party, State, and Society in the Russian Civil War: Explorations in Social History. Bloomington : Indiana University Press, 1989. ISBN 0253205417.  (anglicky)
předseda prozatímní vlády Ruska
Předchůdce:
Georgij Lvov
21. červenec - 8. listopad 1917
Alexandr Fjodorovič Kerenskij
Nástupce:
Vladimir Iljič Lenin
jako předseda rady lidových komisařů