Luigi Pirandello

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Luigi Pirandello

Luigi Pirandello (28. června 1867, Agrigento - 10. prosince 1936, Řím) byl italský dramatik, prozaik a básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1934.

Život[editovat | editovat zdroj]

Luigi Pirandello se narodil roku 1867 v usedlosti Chaos poblíž města Agrigento na Sicílii v zámožné, patriotické rodině vlastníků sirných dolů. Do základní školy nechodil, měl domácího učitele. Poté ho otec zapsal na technický institut, ale Pirandello po dvou letech přestoupil na klasické gymnázium. Po jeho ukončení se zapsal současně na filozofickou i právnickou fakultu v Palermu. Roku 1887 se přestěhoval do Říma ke strýci z matčiny strany a pokračoval již pouze ve studiu na fakultě filozofické. Kvůli neshodě s profesorem latiny musel školu opustit a dokončit univerzitní vzdělání v německém Bonnu, kde promoval roku 1891. Roku 1893 se vrátil do Říma, kde se po svatbě s dcerou otcova společníka roku 1894 natrvalo usadil.

Svou literární činnost zahájil Pirandello roku 1889 sbírkou básní Hravá bolest inspirovaných poezií Giosua Carducciho. V Bonnu vznikly básnické sbírky Gaiin svátek a Rýnské elegie napsané po vzoru Johanna Wolfganga Goetheho. V Římě navázal kontakty s literárními kruhy, především s krajanem Luigim Capuanou, který ho nasměroval od poezie k próze. Roku 1893 napsal svůj první román Marta Ajala (vydaný až roku 1901 pod názvem Zavržená), který byl silně ovlivněn poetikou verismu, a roku 1894 svou první povídkovou sbírku Lásky bez lásky.

Roku 1897 přijal Pirandello místo na katedře stylistiky v učitelském ústavu v Římě. Roku 1902 vydal svůj druhý román Pořadí vykazující již rysy jeho poetiky humoru, kterou Pirandello naplno rozvinul roku 1904 ve svém nejznámějším románu Nebožtík Mattia Pascal a jejíž principy důkladně vysvětlil roku 1908 ve svých literárněvědných esejích Umění a věda a O humoru. Podle Pirandellova názoru je povinností umělce odhalit rozpor mezi jevem („maskou“) a podstatou („tváří“). Stržení „masky“ může zpočátku vyvolat smích, další analýza však vede k tragickému poznání podstaty „tváře“. V osobním životě bylo však toto tzv. humoristické období Pirandellovy tvorby poměrně nešťastné, neboť bylo tragicky poznamenáno duševní chorobou jeho ženy, která se neustále zhoršovala (od roku 1919 musela být Pirandellova manželka trvale hospitalizována v ústavu pro choromyslné)

Pirandellovy umělecké principy se projevovaly nejprve v jeho novelách a dalších románech (Staří a mladí, Natáčí se!), plně se však rozvinuly až v jeho divadelních hrách. Po svém prvním jevištním úspěchu s komedií Rozmysli si, Jakoubku! v roce 1916 obrátil Pirandello svůj zájem definitivně k divadelní tvorbě. Roku 1921 mělo v Římě premiéru Pirandellovo drama Šest postav hledá autora, patřící do tzv. trilogie „divadla na divadle“ (další části tvoří hry Každý má svou pravdu a Dnes večer improvizujeme), ve které se Pirandello snažil setřít hranici mezi scénickou fikcí a skutečností, zpochybnit jistoty skutečného světa a vtáhnout diváky do děje, aby cítili spoluzodpovědnost za problémy, o nichž se na scéně diskutuje. Tato hra spolu s tragédií o ztrátě identity Jindřich IV. (1922) zajistila Pirandellovi mezinárodní věhlas. K jeho proslulosti přispělo i vydávání jednotlivých svazků jeho novel v letech 1922-1937 pod názvem Novely na jeden rok.

Roku 1924 vstoupil Pirandello do fašistické strany. Jeho skutečný vztah k Mussoliniho režimu je ale často diskutován v odborných kruzích. Těžko lze říci, zda Pirandellův příklon k fašismu byl jen vykalkulovaný záměr jak získat publicitu a přístup k dotacím, nebo zda skutečně platila jeho vlastní slova „jsem fašista, protože jsem Ital“. Na jedné straně Pirandellova poetika nikdy nebyla poplatná nabubřelému patosu Mussoliniho éry, na druhé straně je pravda, že Mussoliniho podpora pomohla Pirandellovi získat mezinárodní slávu (jeho hry se hrály nejen v celé Evropě, ale také v USA a v Jižní Americe), a díky ní se také stal roku 1925 ředitelem římského divadla Teatro d'Arte. S touto divadelní společností strávil Pirandello v letech 1925-1928 většinu času na zahraničním turné po Evropě a po Americe.

Ve svých hrách Pirandello na základě relativismu v chápání skutečnosti zpracoval originálním způsobem téma krize osobnosti, problematiku identity moderního člověka a rozpor mezi ideálem a skutečností. Námětem jeho děl jsou bizarní, nevypočitatelné až absurdní příběhy s podivínskými postavami plnými prudkých vášní a zvratů. Ale i v krajní absurditě je Pirandello vždy konkrétní a aktuální, skutečný mistr divadelního umění. Roku 1929 byl Pirandello jmenován členem Italské akademie a roku 1934 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „za jeho smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění“ (citace z odůvodnění Švédské akademie). Při návratu ze Stockholmu navštívil i Prahu.

Roku 1936 se Pirandello nachladil při natáčení filmu na motivy románu Nebožtík Mattia Pascal a zemřel na zápal plic ve svém římském bytě. Podle své poslední vůle byl zpopelněn a jeho popel byl rozprášen poblíž usedlosti Chaos, kde se narodil.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Luigi Pirandello, autorova busta ve veřejném parku v Palermu.

Básnické sbírky[editovat | editovat zdroj]

  • Mal giocondo (1889, Hravá bolest),
  • Pasqua di Gea (1891, Gaiin svátek),
  • Elegie renane (1895, Rýnské elegie),
  • La Zampogna (1901, Šalmaj),
  • Fuori di chiave (1912, Květina z klíče).

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Amori senza amore (1894, Lásky bez lásky), sbírka povídek,
  • L'esclusa (1901, Zavržená), román silně ovlivněný poetikou verismu, který byl napsán již roku 1893 pod názvem Marta Ajala.
  • Il turno (1902, Pořadí), román, který byl napsán již roku 1895, vypráví absurdní příběh o ženitbě podle pořadníku.
  • Il fu Mattia Pascal (1904, Nebožtík Mattia Pascal), román, ve kterém autor vypráví příběh muže, jenž nespokojen se svým dosavadním, nepříliš šťastným osudem se v příhodné situaci snaží svést úřady k přesvědčení, že zemřel, a začne žít pod jiným jménem nový život. Namísto vytoužené svobody se mu však dostane zjištění, že život je jen iluzorní hra pod maskou takzvané pravdy a skutečnosti. Příběh, který se rozvíjí do četných humorných až tragikomických situací, klade i řadu filosofických otázek a přináší úvahy o lidské osobnosti, o ceně lidské neopakovatelné existence a o poezii života.
  • Arte e scienza (1908, Umění a věda), eseje,
  • L'umorismo (1908, O humoru), esej skládající se ze dvou částí. V první autor sleduje vývoj humoru zejména z pohledu literárněvědného a v druhé části pak na základě těchto konkrétních zjištění zobecňuje a vyslovuje své teorie.
  • I vecchi e i giovani (1909, Staří a mladí), historický román jehož děj se odehrává na sklonku 19. století v okolí sicilského města Agrigenta. Dějové pásmo líčí život provinciální šlechty, kléru a zbohatlé buržoazie, jejich intriky, boj o moc, požitkářství i jejich strach z lidového hnutí proti nesnesitelným poměrům, bídě a kořistnictví.
  • Lumie di Sicilia (1910, Sicilské citróny) a La morsa (1910, Stisk), dvě aktovky, Pirandellův divadelní debut.
  • Suo marito (1911, Její manžel), román o manželovi úspěšné ženy, v němž mnozí viděli příběh manželství spisovatelky Grazii Deleddaové a Pirandello proto zakázal jeho šíření. Román vyšel znovu až roku 1937 pod názvem Giustino Roncella nato Boggiolo (Giustino Roncella rozený Boggiolo).
  • Si gira! (1915, Natáčí se!), román byl později vydáván pod názvem Quaderni di Serafino Gubbio operatore (Zápisky Serafina Gubbia, filmového operátora). V knize Pirandello vytvořil moderního románového antihrdinu, který „prokoukl“ hru života a rezignuje na roli aktéra, aby mohl být tichým divákem a pozorovatelem.
  • Novelle per un anno (1922-1937, Novely na jeden rok), patnáct postupně vydaných svazků povídek a novel,
  • Uno, nessuno e centomila (1926, Jeden, nikdo, sto tisíc), román, jehož hrdina se dokáže osvobodit od pout konvenční společnosti, ovšem za cenu ztráty své identity: stává se nikým.

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

  • Pensaci, Giacomino! (1916, Rozmysli si, Jakoubku!),
  • Liolà (1916), česky jako Sicilská komedie,
  • Il berretto a sonagli (1917, Čapka s rolničkami),
  • Cosí è, se vi pare (1917, Každý má svou pravdu), první hra z tzv. trilogie „divadla na divadle“.
  • Il piacere dell'onestà (1917, Rozkoš z počestnosti),
  • Il giuoco delle parti (1918, Hra stran),
  • Ma non è una cosa seria (1918, Ale není to nic vážného),
  • La Patente (1919, Diplom), aktovka,
  • L'uomo, la bestia e la virtù (1919, Člověk, zvíře a ctnost),
  • Tutto per bene (1920, V rukavičkách), hra, ve které je relativnost každého činu a citu obsažena v samé struktuře hry: co se v jedné scéně jeví jako „pravda“, je v následující zpochybněno, postava mění svou tvář podle zorného úhlu ostatních.
  • Come prima, meglio di prima (1921, Jako dřív, líp, než dřív),
  • Sei personaggi in cerca d'autore (1921, Šest postav hledá autora), druhá hra z tzv. trilogie „divadla na divadle“, ve které probíhá pod vedením režiséra na scéně divadelní zkouška. Tu přeruší příchod šesti postav, které vyprávěním svých životních osudů celou hru naplní.
  • Enrico IV. (1922, Jindřich IV.), hra plná dějových zvratů, začínající fiktivní a končící skutečnou vraždou, ve které je divák ponechán v nejistotě, zda hrdina je či není šílený. Dějištěm dramatu je honosná vila v Umbrii upravená jako hradní pevnost z 11. století. Zde žije obklopen kostýmovaným služebnictvem a naprosto izolován od současného světa hlavní hrdina Jindřich, okolím považovaný za šílence (při maškarním plese, jehož součástí byla kostýmová jízda na koni, spadl a následkem otřesu při nehodě se začal ztotožňovat s postavou, kterou na plese představoval – německým císařem Jindřichem IV.). I když se z utkvělé fikce dostane, dál předstírá roli blázna. Ve vášnivé vypjaté scéně se mu podaří demaskovat charaktery lidí ze svého okolí a chce se vrátit k normálnímu životu. Svůdce jeho bývalé milenky Matyldy ho však vyprovokuje natolik, že ho Jindřich zabije a tím se navždy odsoudí k roli blázna, nechce-li padnout do rukou spravedlnosti.
  • Vestire gli ignudi (1922, Nahé odívati), zpracováno v roce 1971 v Českém rozhlasu jako rozhlasová dramatizace. Překlad: Alena Hartmanová, rozhlasová úprava: Františka Sokolová, režie: Petr Adler[1]
  • La vita che ti diedi (1923, Život, který jsem ti dala),
  • L'uomo dal fiore in bocca (1926, Muž s květem v ústech),
  • L'amica delle mogli (1927, Přítelkyně vdaných žen),
  • La nuova colonia (1928, Nová kolonie),
  • Lazzaro (1929, Lazar),
  • Questa sera si recita a soggetto (1930, Dnes večer improvizujeme), třetí hra z tzv. trilogie „divadla na divadle“.
  • Come tu mi vuoi (1930, Jakou ty mne chceš),
  • Non si sa come (1933, Člověk ani neví jak),
  • Quando si è qualcuno (1933, Když je člověk někdo),
  • La favola del figlio cambiato (1934, Pohádka o vyměněném synovi), veršované drama napsané jako alegorie vlastního osudu.
  • I giganti della montagna (1931-1934, Obři z hor), nedokončená hra o roli umění ve společnosti, ve které Pirandello překročil hranici reality do světa snu, pohádky a surrealistické invence.

Filmové adaptace[editovat | editovat zdroj]

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Luigi Pirandello: Nahé odívati na stránkách Českého rozhlasu

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]