Kulturologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Kulturologie (z latiny: colere, cultus = „pěstovat“ a z řečtiny: logos = „věda, nauka“) je výzkumná orientace, studijní obor a formující se holistická, komparativní a interdisciplinární věda o kultuře.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Heinrich Rickert
E. B. Tylor (1832–1917)

Kořeny kulturologie je možné vidět již v pracích kulturních historiků 18. a 19. století (Johann Christoph Adelung (1732–1806), Johann Gottfried Herder (1744–1803), Gustav Friedrich Klemm (1802–1867)), kteří usilovali o konstituování filozofie dějin kultury.

Kulturologický přístup ke studiu sociokulturní reality anticipovali v druhé polovině 19. století také němečtí filozofové novokantovské školy, kteří otevřeli prostor pro utváření filozofie kultury. Významnou roli sehrál z tohoto hlediska zejména Heinrich Rickert (1863-1936), který vymezil kulturu jako vše, co vytvořil člověk, a vymezil jako specifickou oblast společenskovědního poznání takzvané vědy o kultuře (německy: Kulturwissenschaft).

Paralelně se snahou filozofů a historiků kultury se v druhé polovině 19. století etablovala jako věda o kultuře také antropologie. Velkou zásluhu na tom má britský antropolog Edward Burnett Tylor (1832-1917), který v knize Primitive Culture: Researches into the Development of Mythology, Philosophy, Religion, Art, and Custom (Primitivní kultura: Výzkumy vývoje mytologie, filozofie, náboženství, umění a zvyků, 1871) předložil širokou antropologickou definici kultury, v níž vymezil základní předmět výzkumů moderní sociokulturní antropologie.

Na počátku 20. století se pokusil vytvořit komplexní vědu o kultuře také německý chemik a filozof Friedrich Wilhelm Ostwald (1853-1932). Ve své práci Energetische Grundlagen der Kulturwissenschaft (Energetické základy věd o kultuře, 1909) požadoval v souladu se svou filozofickou koncepcí energeticismu studium a interpretaci kultury jako projevu transformace a kontroly energie.

Jeho klasifikace věd a pojetí kultury se však nesetkaly s všeobecným přijetím. Ve 20. století lze identifikovat linii kulturologického myšlení zejména v pokusech některých sociologů koncipovat sociologii jako vědu o sociokulturních jevech (Talcott Parsons (1902–1979), Pitirim Alexandrovič Sorokin (1889–1968) aj.) a v dílech sociálních a kulturních antropologů, kteří aspirovali na výzkum kultury jako relativně autonomní vrstvy reality – jevu sui generis (Ruth Fulton Benedictová (1887–1948), Franz Boas (1858–1942), Marvin Harris (1927–2001), Alfred Louis Kroeber (1876–1960), Leslie Alvin White (1900–1975) aj.).[1]

Leslie Alvin White  a konstituování oboru jako akademické disciplíny[editovat | editovat zdroj]

Nejvlivnější koncepci kulturologie jako relativně samostatné vědní disciplíny v rámci americké kulturní antropologie vypracoval Leslie Alvin White. Díky němu pronikl pojem kulturologie (anglicky: culturology) do společenských věd a stal se součástí prestižních slovníků a encyklopedií, jako jsou Encyclopaedia Britannica, Webster’s International Dictionary, Encyclopedia of the Social Science aj. Whiteova snaha využít kulturologické perspektivy při studiu evoluce kulturních systémů výrazně ovlivnila kulturní antropologii a archeologii druhé poloviny 20. století. White také výrazně přispěl k rozpracování neoevolucionistické antropologie, která kulturu studuje jako nadbiologický systém prostředků a mechanismů, jehož prostřednictvím se příslušníci určité společnosti adaptují k vnějšímu prostředí. Toto vymezení kultury bylo uplatněno zejména v kulturní ekologii, kulturním materialismu, analytické archeologii a nové archeologii. Vliv Whiteovy kulturologie, která aspirovala na studium kultury jako třídy věcí a jevů závislých na lidské schopnosti symbolizace a posuzovaných v extrasomatickém kontextu, překročil rámec kulturní antropologie a v druhé polovině 20. století výrazně ovlivňoval i evropskou teorii kultury.

Pražská kulturologická škola[editovat | editovat zdroj]

Současná česká kulturologie nepředstavuje pouhé oživení teorie kultury Leslieho Whitea. Pražská kulturologická škola se zformovala na počátku 90. let 20. století na Katedře teorie kultury (kulturologie) Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Na budování studijního oboru kulturologie se podíleli jak čeští reprezentanti věd o člověku, společnosti a kultuře, tak vědci, kteří působili na zahraničních univerzitách. Založení kulturologie reflektovalo jednak výraznou domácí potřebu studijního oboru, který by integroval poznatky věd zabývajících se studiem člověka, společnosti a kultury, jednak vývoj analogických věd v zahraničí. Tam je věda o kultuře nejčastěji zahrnována pod zastřešující obor antropologie nebo pěstována pod označením kulturní studie (anglicky: cultural studies).

Primárním cílem původní české koncepce kulturologie byla reakce na stále větší dezintegraci a diferenciaci vědeckého poznání, nezbytnost nastolení holistické perspektivy při studiu člověka v konkrétním kulturním kontextu a potřeba "nové syntézy" poznatků přírodních a společenských věd. Předmětem kulturologie je kultura, která je definována jako systém artefaktů, sociokulturních regulativů a kulturních idejí sdílených a předávaných členy určité společnosti.

Na rozdíl od jednotlivých společenských věd, které studují kulturu izolovaně a v různé rovině abstrakce, se kulturologie pokouší překonat úzkou specializaci a odhalit vnitřní vztahy, které mezi jednotlivými dimenzemi kultury reálně existují. Vychází přitom z předpokladu, že kulturu je možné zkoumat komplementárně na třech základních strukturálních úrovních, které by neměly být vzájemně zaměňovány. Model obecné a aplikované kulturologie představují jedno z možných alternativních řešení integrálního studia sociokulturních jevů. Tato původní česká koncepce odráží celosvětový trend ve vědách o člověku, společnosti a kultuře. Současně je ale nutné přiznat, že se jedná o nesmírně ambiciózní projekt, jehož plná realizace bude ještě vyžadovat rozsáhlou a dlouhodobou pedagogickou a vědecko-výzkumnou činnost.

Současným vedoucím katedry kulturologie na FF UK je její spoluzakladatel, přední český antropolog, PhDr. Václav Soukup, CSc.

Metodologie - tři roviny výzkumu kultury[editovat | editovat zdroj]

První rovinu představuje výzkum kultury v atributivním smyslu, jako systému extrasomatických (superorganických, metabiologických, negenetických) prostředků a mechanismů, které motivují, koordinují a realizují lidskou činnost na úrovni lidského rodu.

Předmětem výzkumu je kultura lidstva jako rodový znak - generická kultura, na kterou je pohlíženo jako na nejvýznamnější atribut, jímž se rod Homo odlišuje od nonhumánních bytostí.

Specificky lidská, na genetické dědičnosti nezávislá schopnost transmise kulturních artefaktů, sociokulturních regulativů a ideových systémů zajišťuje kulturní kontinuitu. Generická kultura umožňuje nepřetržitou kumulaci lidského poznání, a funguje tak jako negenetická kolektivní paměť lidstva. Kultura jako autonomní superorganická sféra představuje specifický typ organizace a adaptace a podléhá jiným zákonům než svět anorganické a organické přírody.

Výzkum vedený z tohoto zorného úhlu usiluje objasnit specifičnost kultury jako univerzální technologie lidstva . Úkolem kulturologie z tohoto hlediska je stanovit hraniční čáru mezi kulturou a přírodou, zejména mezi specificky lidskou činností a protokulturou nonhumánních primátů. Zvláštní pozornost je věnována také analýze vzájemné podmíněnosti biologické a kulturní dimenze lidské činnosti.

Druhou rovinu výzkumu kulturních jevů představuje studium kultury v distributivním smyslu na úrovni konkrétních kultur, subkultur a kontrakultur. Předmětem výzkumu již tedy není kultura lidstva jako celek (generická kultura), ale konkrétní sociokulturní systémy, které je možné identifikovat v čase a prostoru.

Tento přístup vychází z faktu, že generická kultura se aktuálně manifestuje v nesmírné varietě dílčích lokálních kultur, tj. v odlišném způsobu života různých skupin lidí. Studium kultury na úrovni sociokulturních systémů akceptuje fakt kulturního pluralismu a metodologicky se opírá o koncepci kulturního relativismu. Kultury z tohoto hlediska představují jedinečné a unikátní konfigurace artefaktů, sociokulturních regulativů a idejí sdílených a předávaných členy určité společnosti. Jednotlivé kultury je přitom možné studovat jako relativně autonomní, vnitřně strukturované a integrované adaptivní systémy, které se transformují a dále vyvíjejí pod stimulujícím, limitujícím a determinujícím vlivem ekologických, technologických, ekonomických a demografických faktorů.

Třetí rovinu výzkumu kulturních jevů představuje studium kultury na úrovni jednotlivce. Předmětem takto koncipovaných výzkumů je studium mechanismů osvojování si kultury člověkem v procesu socializace a enkulturace a analýza kultury jako determinanty lidského chování a prožívání. Zvláštní pozornost je věnována také otázkám individuální tvořivosti, zejména její kognitivní a motivační bázi a vztahu k sociokulturnímu systému. Výzkumný akcent je tedy přenesen z roviny atributivní a distributivní kultury do polohy jednotlivce, který je zkoumán jako tvůrce a produkt kultury.

Kulturologie samozřejmě nepopírá, že studium kultury na všech třech úrovních má dlouhou tradici. Paradoxem ovšem zůstává, že výzkumy kulturních jevů na úrovni lidského rodu, sociokulturních systémů a jednotlivce jsou často realizovány izolovaně, bez vzájemné souvislosti. Proto kulturologie usiluje o vybudování nosné teoretické báze, umožňující integraci poznatků, kterých bylo v různých vědách o kultuře dosaženo. Předmětem kulturologie se tak stalo integrální studium kultury na úrovni generické kultury, sociokulturních systémů a osobnostní kultury.

Za základní kulturologické disciplíny, které tvoří jádro obecné kulturologie, je možné označit biokulturologii a filozofii člověka a kultury (studium kultury v atributivním smyslu), sociokulturní antropologii, kulturální a etnické studie, kulturní ekologii, sociologii kultury a dějiny kultury (studium kultury v distributivním smyslu) a psychologii kultury (studium kultury jako determinanty lidské osobnosti).

Aplikovaná kulturologie[editovat | editovat zdroj]

Paralelně s budováním obecné kulturologie byly položeny také základy aplikované kulturologie, která programově využívá kulturologických poznatků v oblasti řízení sociokulturních procesů. V centru zájmu aplikované kulturologie stojí především problematika managementu kultury, animace volného času, tvorby, distribuce a prezentace kulturních hodnot, ochrany kulturního dědictví, fungování kulturních institucí, šíření kultury prostřednictvím masmédií atd. Aplikovaná kulturologie na jedné straně vystupuje jako řada speciálních tematických oblastí, využívající poznatků obecné kulturologie k praktickým účelům, jako je například řízení procesů kulturní změny, na straně druhé představuje badatelskou oblast, která stimuluje další rozvoj teorie kultury, neboť umožňuje formulovat a prakticky testovat nové hypotézy, vytyčovat nové problémové okruhy a zdokonalovat metody a techniky kulturologických výzkumů. V průběhu minulého desetiletí byla gnozeologická síla obecné a aplikované kulturologie teoreticky i prakticky testována nejen prostřednictvím akademické výuky, ale i řady dlouhodobých empirických výzkumů lokálních městských kultur, které pražská Katedra teorie kultury (kulturologie) úspěšně realizovala. Metodika aplikované kulturologie byla využita i na výzkumech napříč světadíly, zatím poslední, na kterém se pražská katedra kulturologie přímo podílela, se uskutečnil v přímořském státě Papua Nová Guinea.

Témata, jimiž se kulturologie zabývá[editovat | editovat zdroj]

  • kultura jako adaptační systém
  • kultura jako normativní, symbolický a kognitivní systém
  • jazyk, myšlení a kultura
  • osobnost, společnost a kultura
  • kultura, kultury a subkultury
  • kulturní identita, etnicita a multikulturalita
  • média, komunikace a kultura
  • politika, moc a kultura
  • management kultury a animace kultury
  • člověk a dějiny v kontextu kulturní změny
  • biokulturologie

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Soukup, Václav. Dějiny antropologie: encyklopedický přehled dějin fyzické antropologie, paleoantropologie, sociální a kulturní antropologie. Praha: Karolinum, 2004. 667 s.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Clottes, Jean – Půtová, Barbora – Soukup, Václav. 2011. Pravěké umění: evoluce člověka a kultura. Praha: AVS.
  • Erban, Vít. 2010. Maska a tvář: hra s identitou v mezikulturních proměnách. Praha: Malá Skála.
  • Eriksen, Thomas Hylland. 2008. Sociální a kulturní antropologie: příbuzenství, národnostní příslušnost, rituál. Praha: Portál.
  • Harris, Marvin. 1999. Theories of Culture in Postmodern Times. Walnut Creek: Altamira Press.
  • Hnilica, Karel. 2011. Stereotypy, předsudky, diskriminace (Pojmy, měření, teorie). Praha: Karolinum.
  • Hubáček, Ondřej – Opletalová, Lenka – Matějů, Martin. 2009. Sociokulturní adaptace malých měst. Praha: Karolinum.
  • Lapka, Miloslav. 2008. Úvod do sociologie krajiny. Praha: Karolinum.
  • Malina, Jaroslav a kolektiv. Antropologický slovník, aneb, Co by mohl o člověku vědět každý člověk: (s přihlédnutím k dějinám literatury a umění). Brno: Akademické nakladatelství CERM.
  • Půtová, Barbora – Soukup, Václav. 2010. Evoluce člověka a pravěké umění. Praha: Unie Comenius.
  • Půtová, Barbora – Soukup, Václav. 2010. Kultura jako předmět antropologického výzkumu. In Přívratský, Vladimír – Teodoridis, Vasilis –Vančata, Václav (edd.). Základní kulturní a sociální mechanismy významné pro úspěšnou Integraci žáků a studentů se specifickými potřebami. Praha: Unie Comenius. 115–139.
  • Rychlík, Martin. 2005. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha: NLN.
  • Soukup, Martin. 2010. Biokulturologie: evoluce a kultura. Praha: Unie Comenius.
  • Soukup, Martin. 2011. Kultura: biokultorologická perspektiva. Červený Kostelec: Pavel Mervart.
  • Soukup, Václav. 1996. Dějiny sociální a kulturní antropologie. Praha: Karolinum.
  • Soukup, Václav. 2000. Přehled antropologických teorií kultury. Praha: Portál.
  • Soukup, Václav. 2004. Dějiny antropologie: encyklopedický přehled dějin fyzické antropologie, paleoantropologie, sociální a kulturní antropologie. Praha: Karolinum.
  • Soukup, Václav. 2011. Antropologie: teorie člověka a kultury. Praha: Portál.
  • White, Leslie A. 1949. The Science of Culture: A Study of Man and Civilization. New York: Farrar, Straus and Company.
  • White, Leslie A. 1975. The Concept of Cultural Systems: A Key to Understanding Tribes and Nations. New York: Columbia University Press.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Organizace[editovat | editovat zdroj]

Texty[editovat | editovat zdroj]