Eleonora Akvitánská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Eleonora Akvitánská
Alienor sceaux.jpg
Nákres Eleonořiny pečeti
Narození asi 1122/1124
Úmrtí 31. března 1204
Klášter Fontevrault
Pochována Klášter Fontevrault
Manžel(é) I. Ludvík VII. Francouzský
II. Jindřich II. Plantagenet
Potomci S Ludvíkem:
Marie
Alix
S Jindřichem:
Jindřich
Matylda
Richard
Geoffroy
Jan
Eleonora
Johana
Dynastie Ramnufildové
Otec Vilém X. Akvitánský
Matka Eleonora ze Châtelleraultu

Eleonora Akvitánská (francouzsky Aliénor d'Aquitaine, anglicky Eleanor of Aquitaine; asi 1122/1124? Bordeaux – 31. března 1204 klášter Fontevrault) byla akvitánská vévodkyně (1137 – 1204) a hraběnka z Poitiers.

Sňatkem s Ludvíkem VII. se stala nejprve francouzskou (1137-1152) královnou a po rozvodu díky druhému manželství s Jindřichem II. Plantagenetem anglickou královnou (od 1154). Je známá tím, že se s prvním manželem zúčastnila druhé křížové výpravy do Svaté země. Později podněcovala své syny z druhého manželství ke vzpouře proti vlastnímu otci. Proto ji Jindřich II. držel řadu let v domácím vězení. Současníky pohoršovala svým jednáním a byla terčem mnoha pomluv.

Obsah

[editovat] Eleonora a Ludvík VII.

Narodila se jako nejstarší ze tří dětí akvitánského vévody Viléma X. a jeho manželky Eleonory ze Châtelleraultu. Po náhlé smrti svého otce († 9. dubna 1137) na pouti do Santiaga de Compostela, se stala dědičkou Akvitánie.

„ Sladká Akvitánie, jsi bohatá svými šťavnatými pastvinami a nádhernými lesy, překypuješ plody a tvé vinice jsou sladké jako nektar. “
— Hériger z Lobes[1]
Svatební obřad s francouzským králem (středověká iluminace)

Eleonora byla prý krásná, vzdělaná[1] a kultivovaná. V červenci 1137 byla v souladu s poslední vůlí svého otce provdána za sedmnáctiletého následníka francouzského trůnu Ludvíka.[2] Nemocný ženichův otec Ludvík VI. již pár dní po svatbě zemřel a mladík nastoupil 1. srpna 1137 na francouzský dvůr. Král se brzy po nástupu na trůn vymanil z moci královny matky a novým rádcem se načas stal opat Suger. Mladá královna si z domova přinesla kritický postoj k církvi a zřejmě pod jejím vlivem nebyl Ludvík příliš nakloněn církevním svobodám, a pokud to vyhovovalo jeho záměrům, neváhal se s církví dostat do konfliktu.

„ ... choval ke královně takřka nezřízenou lásku... Miloval ji horoucně a skoro dětinsky. “
— Suger[3]
Ludvík VII.

Král se proti církevnímu rozhodnutí postavil i v případě sporu o manželství svého senešala Rudolfa z Vermandois, který zapudil kvůli královnině sestře svou ženu a dostal se proto do sporu s Theobaldem z Blois, bratrem odvržené choti. Papežský legát prohlásil první manželství za platné a nad hrabstvím vyhlásil interdikt. Král Ludvík provinilého církví exkomunikovaného senešala vojensky podpořil, napadl hraběte Theobalda a pak se celý život trápil výčitkami nad tisíci ubožáky, kteří uhořeli při dobývání Vitry v kostele. Roku 1143 strany uzavřely mír.[4]

„ Touha mladého Kapetovce byla uvězněna v těsné síti... a nebylo divu, neboť tělesné půvaby, jimiž Aliénor byla obdařena, byly velké... “
— Vilém z Newburghu[5]

Ludvík prý sice byl do Eleonory zamilován, ale podle jejího názoru byl "spíš mnich než král".[6][pozn. 1] Královna nemohla dlouho počít potomstvo, první dcera se narodila až po mnoha modlitbách roku 1145.

[editovat] Křížová výprava

Související informace naleznete v článku Druhá křížová výprava.
Vojsko třetí křížové výpravy (středověká miniatura)

31. března 1146 na sněmu ve Vézelay král, v touze podpořit křesťanské státy oslabené zejména po ztrátě Edessy, přijal kříž a Eleonora se rozhodla jej společně se svými vazaly[7] doprovázet. Křižácké vojsko se vydalo po pevnině do Svaté země. Byzantského kronikáře zaujala účast žen mezi nimiž vyčnívala samotná Eleonora, kterou nazvali Zlatonožkou.

„ Dokonce i ženy táhly v jejich řadách... Byla mezi nimi také nová Penthesileia, dáma, která dostala přízvisko podle zlaté krajky na lemu jejího šatu... “
— Nikétas Choniátes[8]

Po poměrně klidném počátku cesty se situace změnila. Od Vánoc 1147 byli poutníci systematicky napádáni Turky, kteří okolo nich kroužili jako supi a zabíjeli opozdilce. Vojáci byli vyčerpaní, zmáhal je nedostatek potravin, ledový vichr a úmorná cesta přes hornatou krajinu. Pronásledované vojsko se ve značně menším počtu na počátku února 1148 doplahočilo k byzantské Attalii. Ludvík se zde s Eleonorou, částí jízdy a rytířů nalodil na byzantskou loď a nechal se dopravit do Svatého Symeona blízko Antiochie. Pěšáci pro nedostatek plavidel v Attalii zůstali s tím, že si musí najít cestu na východ sami.[9]

Raimond z Poitiers vítá krále Ludvíka v Antiochii (středověká iluminace)

Když v březnu 1148 dorazili do Antiochie, byl král už tak zadlužen, že si musel od templářů půjčit peníze potřebné k pokračování výpravy.[10] V přepychu křižáckého hrabství se znavení poutníci rychle zotavili. Na výpravě se zřetelně projevily rozpory mezi manželi. Eleonora měla v Levantě prožít skandální milostný románek se svým strýcem, antiochijským knížetem Raimundem z Poitiers.

„ ... důvěrné chování knížete ke královně, jejich neúnavné a skoro nepřetržité rozhovory, vzbudily u krále podezření... “
— Jan ze Salisbury[11]

Oba muži se neshodli ohledně plánovaného cíle křižáckého útoku a Eleonora se přidala se svým názorem ke strýci, hrozila rozvodem pro blízké příbuzenství[3] a odmítala odejít z Antiochie, takže ji král musel nechat odvést násilím.[12] Do Jeruzaléma ji dopravil v podstatě jako vězenkyni.[13]

Po nepovedeném útoku na Damašek[14] se manželé rozhodli strávit zimu ve Svaté zemi. Návrat zpátky do Evropy byl stejně bouřlivý jako celá křížová výprava. Z Palestiny vypluli každý na jiné lodi po Velikonocích 1149 ve flotile sicilského krále Rogera II. válčícího v tu dobu s Byzancí. U pobřeží Peloponésu byla královnina loď zajata byzantským loďstvem, které zamířilo s Eleonorou do Konstantinopole. Sicilské loďstvo Eleonoru včas osvobodilo a manželé se setkali až v září v Kalábrii, kde je Roger II. přijal s velkými poctami. Zde se také dověděli o smrti Raimunda z Poitiers v bitvě s Núr ad-Dínem.[15]

V důsledku strádání a prožitých emocí se královnin zdravotní stav zhoršil natolik, že zpáteční cesta se musela konat na etapy s delší zastávkou v benediktinském klášteře Monte Cassino. K břehům Seiny tak Eleonora s Ludvíkem dorazili až v listopadu. Během zpáteční cesty je přijal papež Evžen III., který se obával politických zmatků, které by uvažovaný rozvod královského páru mohl způsobit.

„ ...poté, co vyslechl stížnosti každého z nich..., zcela utišil nesvár, k němuž došlo v Antiochii mezi králem a královnou, zakázal jakoukoliv zmínku o příbuzenství mezi nimi, manželství potvrdil a slovem i písmem zakázal pod trestem klatby, aby kdokoli na toto manželství útočil a chtěl je zrušit... A uložil manžele do jedné postele, kterou okrášlil svým vlastním nejdrahocennějším vybavením. “
— Jan ze Salisbury[16]

Následujícího roku se jim narodila dcera Alice. Její narození však už bylo jen labutí písní manželství, které nezadržitelně spělo ke svému konci.[17][18]

[editovat] Rozvod

Eleonora (středověká iluminace)

V lednu 1151 zemřel opat Suger, jenž se až do konce života snažil Ludvíkovi rozmluvit zrušení manželství. K rozvodu došlo 21. března 1152 oficiálně z důvodu blízkého příbuzenství, ve skutečnosti z důvodu odcizení a Eleonořiny nedostatečné plodnosti,[19] za účasti čtyř arcibiskupů a mnohých příslušníků šlechty.

„ ... královi blízcí a příbuzní se shromáždili před králem, aby mu sdělili, že mezi ním a jeho ženou Eleonorou je pokrevní vztah, a slíbili to odpřísáhnout...[20] “

Eleonora po rozvodu získala zpět své země, do nichž se hodlala uchýlit a Ludvík po ztrátě manželčina rozsáhlého území klesl na úroveň středně významného vladaře.[21] Obě dcery zůstaly u otce.

Při cestě do Akvitánie se rozvedené královny, která opět představovala skvělou partii, téměř zmocnil i za cenu násilí Theobald z Blois, jenž ji chtěl pojmout za manželku. Eleonoře se podařilo uniknout a stejně tak unikla i Geoffroyovi VI. z Anjou.[20] [pozn. 2]

Dva měsíce po "zapuzení" manželem se Eleonora 18. května 1152 provdala za devatenáctiletého Jindřicha Plantageneta, s nímž se pravděpodobně poprvé setkala v srpnu 1151, kdy Jindřich společně s otcem navštívil francouzský dvůr.

„ Protože byla manželkou jeho lenního pána, protože s ní předtím obcoval jeho otec, podle toho, co se povídá, král Jindřich se tedy odvážil té vrcholné smělosti, že královnu Francie zneuctil cizoložnou kopulací...[22] “
Jindřich Plantagenet jako anglický král (středověká iluminace)

Na překážku sňatku jim nebyl ani věkový rozdíl, ani pokrevní příbuzenství[pozn. 3], ani Eleonořina údajná neplodnost, ze které byla obviňována. S manželstvím nesouhlasil Jindřichův otec Geoffroy V. z Anjou, který jako královský senešal na Eleonoru uvalil interdikt. Důvodem otcova nesouhlasu se sňatkem byl nejen Jindřichův lenní závazek k Ludvíkovi, ale především to, že Geoffroy sám měl údajně s Eleonorou už dříve sexuální poměr. A spát s partnerkou vlastního otce bylo považováno za „incest druhého typu“, který byl přísně odsuzován.[23] Geoffroy V. z Anjou však zemřel náhle v září 1151 a Jindřich zdědil hrabství Anjou, Maine a normandské vévodství. Manželství tak nic nestálo v cestě. Eleonořiným nejoblíbenějším sídlem se stalo Angers.[24]

„ ... území, nad nímž vládli Jindřich a Eleonora, zahrnovalo západní část dnešní Francie, rozprostíralo se po celém francouzském pobřeží podél Lamanšského průlivu a Atlantiku, od ústí Bresle až po břehy řeky Bidassoa, za Bayonne...[25] “

Ludvík zareagoval na Eleonořino nové manželství prohlášením, že uzavřením sňatku dcery jeho vazala bez jeho povolení došlo k porušení feudálního práva. Plantagenet se odmítl králi zodpovídat a byl prohlášen ze vzbouřence a jeho jmění mělo být zkonfiskováno. Rozsudek se však nikdy nedočkal praktického provedení.[25] Francouzská koruna se pokusila Akvitánii udržet, ale téměř rok trvající vojenské tažení, jež podporoval kromě Jindřicha ze Champagne také Robert z Dreux a Eustach z Boulogne, syn anglického krále Štěpána, dopadlo nevalně.[21] Ludvík se tedy roku 1154 titulu akvitánského vévody zřekl.[25]

Téhož roku zemřel v Anglii král Štěpán a na ostrovní trůn dosedl mladý normanský vévoda Jindřich Plantagenet.[pozn. 4]

[editovat] Anglická královna

Eleonora a Jindřich II. na dobové miniatuře

19. prosince 1154 byli Jindřich s Eleonorou ve Westminsterském opatství korunováni. Svým příchodem upevnili v Anglii dominantní postavení francouzské kultury.[26][pozn. 5] Pár byl neustále na cestách mezi ostrovním královstvím a kontinentálním panstvím,[27] opakovaně si vládu v různých částech země rozdělovali. Zatímco král byl v Normandii, Eleonora zůstala v Anglii a naopak. Jindřich byl sice akvitánským vévodou, ale ke každému rozhodnutí v zemi své ženy potřeboval její souhlas.[24]

Roku 1156 složil Jindřich Ludvíkovi lenní hold a roku 1158 se oba panovníci setkali v Gisors u příležitosti zásnub jejich dětí.[28] Eleonora v manželství s Jindřichem navzdory častým odloučením porodila osm dětí, z toho pět synů,z nichž první zemřel v dětském věku, zatímco bývalý manžel Ludvík se svého vytouženého dědice dočkal až roku 1165.[29] Jindřich Plantagenet byl proslulý svou činorodostí, neposedností[25] a záchvaty zuřivého vzteku.[30] Jeho nejznámější milenkou byla, zřejmě od roku 1166, „krásná Rosamunda“ , dcera normanského rytíře Waltera z Cliffordu, která vystřídala milenku Arise[31] a pravděpodobně zapřičinila rozkol mezi manželi. Roku 1167 porodila královna Eleonora své poslední dítě - syna Jana a odešla na svůj dvůr v Poitiers.

[editovat] Vězení

Jindřich o tři roky později těžce ochořel a v předtuše blížící se smrti rozdělil říši mezi své syny.[32] Jindřich měl dostat Anjou, Normandii a Anglii. Richard měl zdědit matčinu Akvitánii a Geoffroy otcem získanou Bretaň. Poslední Jan se měl stát hrabětem z Mortain. Král však nemoci nepodlehl, uzdravil se a ambiciózní potomstvo nesouhlasilo s tím, že otec jim moc zatím nepředal. Eleonora vzpouru svých dospělých synů proti otci podněcovala. Princové se v proměnlivých konstelacích spolčovali mezi sebou a s francouzským králem proti otci. Dosud doutnající odpor za Eleonořiny podpory vypukl otevřeně roku 1173.

Jindřich a Eleonora (Kroniky ze Saint-Denis)
„ Manželka hřeší, vzdaluje-li se svému manželovi, nezachovává-li manželskou smlouvu... Všichni litujeme, že se takto odlučuješ od manžela... Vrať se ke svému muži, jinak tě k tomu podle kanonického práva přinutíme... “
— z kázání arcibiskupa z Rouenu[33]

Vzpurnou královnu hrozba exkomunikace nijak nepřesvědčila a král vpadl s brabantskými žoldnéři do Poitou, které pustošil.[34] Roku 1174 se Eleonora v mužském přestrojení při pokusu o útěk na francouzské území dostala do rukou manžela a ten ji nechal uvěznit na Chinonu a poté odvézt do anglického Salisbury.[35][34] Místo přísně střeženého pobytu bylo často měněno, aby bylo znemožněno královnino osvobození. Synové se vzdali v září 1174.

„ Od Ďábla jsme přišli a k Ďáblu se vrátíme... “
— Richard Lví srdce[36]

V roce 1183, po smrti milenky Rosamundy a syna Jindřicha Jindřich převezl vězenkyni do Normandie a o rok později opět zpět do Anglie; v té době již měla více volnosti než předtím. Ke dvoru se mohla vrátit na Vánoce 1184, kdy došlo k příměří a manželé společně oslavili svátky. V tu dobu již králův dvůr i král upadal.

„ Ve stolování, divokých vyjížďkách a nočních pitkách nezachovává ani řád, ani míru. Kněží a dvořané musejí jíst tvrdý, mizerně upečený ovesný chléb..., k pití je pančované, zkalené, zkyslé víno... Dvoru se podávají někdy i nemocná zvířata nebo čtyři dny zamřelé ryby, které již hnijí a smrdí... “
— Petr z Blois[37]

V zajetí zůstala Eleonora až do manželovy smrti roku 1189.[33][pozn. 6] Richard po otcově skonu vyslal Viléma Maréchala, aby matku osvobodil z královského vězení a věrný služebník ji již našel ve Winchesteru osvobozenou a "vznešenější než kdy jindy".[38]

[editovat] Královna vdova

Pravděpodobně Eleonora s dcerou Johanou (nástěnná malba v kapli sv. Radegondy v Chinonu)

Po propuštění zůstala Eleonora v Anglii, kde se těšila velké úctě a zařizovala korunovaci syna Richarda.[39] Dojednala pro něj sňatek s princeznou Berengarií Navarrskou a dovezla mu ji roku 1191 do sicilské Messiny,[40] kde se chystal ke křížové výpravě. Po dobu Richardova působení ve Svaté zemi se snažila krotit touhu mladšího syna Jana po anglické koruně a po obdržení zprávy o Richardově zajetí vyslala do Říše opaty z Boxley a Robertsbridge[41] a začala shánět výkupné. Richard přislíbil za svou svobodu císaři 100 000 hřiven stříbra.[42] Eleonora neváhala a ve svých dopisech se obrátila i na papeže.

„ Na vašem rozhodnutí a na vaší dobrotivé moci závisí to, po čem lid toužebně volá, a jestliže se vy sám rychle nechopíte soudu, veškerá tragika toho zla se vám vrátí... Náš král je v okovech a ze všech stran na něj doléhá úzkost... Tato záležitost, smutná pro církev a podněcující lid k nepokoji, škodí, a ne málo, vaší pověsti, že jste v takovém konfliktu, při tolika slzách , tolika prosbách, nevyslal ke knížatům ani jediného svého posla... “
— Eleonora, z hněvu Božího anglická královna v dopise papeži Celestinovi III.[38]

Požadované výkupné získané od vazalů královna nakonec sama dopravila na císařský dvůr[39] a po synově propuštění a návratu z Říše se stáhla do klášterního ústraní ve Fontevrault, který od svého sňatku s Jindřichem podporovala. 6. dubna 1199 na následky zranění kuší zemřel Richard. Stačil matku včas vyrozumět a skonal jí v náručí.[43] V září téhož roku Eleonora pochovala i dceru Johanu, bývalou sicilskou královnu, které se nevyvedlo manželství s toulouským hrabětem[44] a zemřela při porodu.

Náhrobek ve Fontevrault

Poslední velkou cestou staré královny byla výprava přes Pyreneje, když v lednu roku 1200 navštívila dvůr dcery Eleonory a přivezla odsud svou vnučku Blanku jako nevěstu pro francouzského prince.[45] Svatby se nezúčastnila, jela hledat odpočinek do Fontevrault. V létě roku 1202 byla královna hledajíc bezpečí na hradě Mirebeau obležena svým vnukem Arturem, uchazečem o Richardovo dědictví. Král Jan svou matku záhy osvobodil a Artura společně s dalšími spiklenci zajal.[38]

Eleonora zemřela jako stařenka o dva roky později ve fontevraultském opatství, kde byla také pohřbena. Na dochovaném dřevěném náhrobku je zpodobněna jako ležící žena držící otevřenou knihu. Z jejích deseti dětí žila pouze dcera Eleonora, kastilská královna a syn Jan zvaný Bezzemek.

[editovat] Odraz v literatuře a umění

Osobnost královny byla ve své době velmi kontroverzní. Díky svému chování během manželství s Ludvíkem si od svých současníků vysloužila odsouzení, které mnich Hélinand z Froimontu shrnul do tvrzení, že "se nechovala jako královna, ale jako běhna".[22] Pohoršení vzbudila i její vzpoura proti Jindřichovi, protože se neprojevila jako poslušná manželka a porušila tak pravidla manželského soužití.[33]

Z dnešního pohledu byla Eleonora jednou z nejpozoruhodnějších žen středověku, svými osudy lákající ke ztvárnění autory mnoha románů. Známým dílem se stala dokonce dvakrát zfilmovaná divadelní hra Jamese Goldmana Lev v zimě popisující vztahy mezi Jindřichem, Eleonorou a jejich syny. V prvním filmu z roku 1968 ztvárnila Eleonoru Katharine Hepburnová, která za něj získala Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Ve druhém filmu z roku 2003 pak Glenn Closeová, která za roli získala Zlatý globus jako „nejlepší herečka v minisérii nebo TV filmu“.

[editovat] Potomci

1. manželství ∞ 22. července 1137 Ludvík VII. Francouzský (1120 - 1180)

2. manželství ∞ 18. května 1152 Jindřich II. Plantagenet (1133 – 1189)

  1. ∞ 1177 sicilský král Vilém II.
  2. ∞ 1196 hrabě Raimond VI. z Toulouse
  1. ∞ 1189 hraběnka Isabela z Gloucesteru
  2. ∞ 1200 Isabela z Angoulême

[editovat] Vývod z předků

z • d • e
Předkové
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 Vilém VIII. Akvitánský
 
 
 
 
 
 
 
 Vilém IX. Akvitánský
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 Hildegarda Burgundská
 
 
 
 
 
 
 
 Vilém X. Akvitánský
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 Vilém IV. z Toulouse
 
 
 
 
 
 
 
 Filipa z Toulouse
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 Emma z Mortain
 
 
 
 
 
 
 
 Eleonora Akvitánská
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 Boson II. ze Châtellerault
 
 
 
 
 
 
 
 Aimery I. ze Châttelleraultu
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 Alienor z Thouars
 
 
 
 
 
 
 
 Eleonora ze Châtelleraultu
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 Barthelemy z L'Isle Bouchard
 
 
 
 
 
 
 
 Dangereuse z L' Isle Bouchard
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 neznámá
 
 
 
 
 
 


[editovat] Odkazy

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Eleonora Akvitánská

[editovat] Poznámky

  1. ↑ Ludvík byl druhorozeným synem francouzského krále a navštěvoval pařížskou katedrální školu u Matky Boží. Následníkem se stal po tragické nehodě staršího bratra Filipa.
  2. ↑ Hrabě z Blois byl budoucí manžel královniny dcery Alice, a Geoffroy VI. z Anjou mladší bratr Jindřich Plantageneta.
  3. ↑ Jindřich byl asi o 10 let mladší a o mimo to byli novomanželé ve stejném stupni příbuzenství jako s exmanželem Ludvíkem VII.
  4. ↑ Štěpánův syn a dědic Eustach zemřel náhle v srpnu 1153.
  5. ↑ Tentokrát se však francouzská šlechta z údolí Loiry na ostrově neusadila, na rozdíl od normanské invaze roku 1066.
  6. ↑ Jindřich nakonec zemřel sám a opuštěný, služebníci jeho tělo oloupili a vysvlékli do naha.

[editovat] Reference

  1. ↑ a b LEBE, Reinhard. Království jako věno. Praha : Brána, 1999. 208 s. Dále jen Království jako věno. ISBN 80-7243-059-9. Kapitola Akvitánské dědictví, Eleonořina rychlá proměna, s. 60.  
  2. ↑ BROOKE, Christopher. Evropa středověku v letech 962-1154. Praha : Vyšehrad, 2006. 480 s. ISBN 80-7021-831-2. S. 279.  
  3. ↑ a b DUBY, Georges. Rytíř, žena a kněz : manželství ve Francii v době feudalismu. České Budějovice : Garamond, 2003. 238 s. Dále jen Rytíř, žena a kněz. ISBN 80-86379-44-2. S. 159.  
  4. ↑ EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha : Argo, 2003. 420 s. Dále jen Francouzští králové v období středověku. ISBN 80-7203-465-0. S. 135.  
  5. ↑ DUBY, Georges. Vznešené paní z 12. století. I, Heloisa, Aliénor, Isolda a další. Brno : Atlantis, 1997. 126 s. Dále jen Vznešené paní 12. století. ISBN 80-7108-152-3. S. 12.  
  6. ↑ FERRO, Marc. Dějiny Francie. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 694 s. ISBN 80-7106-888-8. S. 54.  
  7. ↑ NICOLLE, David. Druhá křížová výprava 1148 : pohroma před branami Damašku. Praha : Grada, 2010. 96 s. Dále jen Druhá křížová výprava 1148. ISBN 978-80-247-3413-2. S. 27.  
  8. ↑ HROCHOVÁ, Věra. Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1982. S. 96.  
  9. ↑ BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha : Academia, 1995. Dále jen Křížové výpravy. ISBN 80-200-0512-9. S. 115-116.  
  10. ↑ BARBER, Malcolm. Noví rytíři : dějiny templářského řádu. Praha : Argo, 2006. 433 s. Dále jen Noví rytíři. ISBN 80-7203-764-1. S. 84.  
  11. ↑ Rytíř, žena a kněz, str. 158
  12. ↑ Křižáci ve Svaté zemi, str. 112
  13. ↑ Křížové výpravy, str. 116
  14. ↑ Křížové výpravy, str. 118
  15. ↑ PERNOUDOVÁ, Regine. Kobieta w czasach wypraw krzyżowych. Gdańsk : Marabut, 2002. 301 s. Dále jen Kobieta w czasach wypraw krzyżowych. ISBN 83-916703-3-3. S. 77. (polsky) 
  16. ↑ Rytíř, žena a kněz, str. 157
  17. ↑ Kobieta w czasach wypraw krzyżowych, s. 78
  18. ↑ Vznešené paní 12. století, str. 17
  19. ↑ Francouzští králové v období středověku, s. 138-139
  20. ↑ a b Rytíř, žena a kněz, str. 156
  21. ↑ a b Francouzští králové v období středověku, s. 139
  22. ↑ a b Rytíř, žena a kněz, str. 161
  23. ↑ Vznešené paní 12. století, s. 18-19
  24. ↑ a b ENNENOVÁ, Edith. Ženy ve středověku. Praha : Argo, 2001. 338 s. Dále jen Ženy ve středověku. ISBN 80-7203-369-7. S. 134.  
  25. ↑ a b c d Dějiny Francie od počátků po současnost, str. 193
  26. ↑ MORGAN, Kenneth O.. Dějiny Británie. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1999. Dále jen Dějiny Británie. ISBN 80-7106-347-9. S. 101.  
  27. ↑ Království jako věno , str. 63
  28. ↑ Francouzští králové v období středověku, s. 140
  29. ↑ Francouzští králové v období středověku, str. 147
  30. ↑ OBERMEIER, Siegfried. Richard Lví srdce: král, rytíř, dobrodruh. Praha : Ikar, 1999. Dále jen Richard Lví srdce. ISBN 80-7202-481-7. S. 18.  
  31. ↑ Richard Lví srdce, str. 23
  32. ↑ Richard Lví srdce, str. 19
  33. ↑ a b c Vznešené paní 12. století, s. 20
  34. ↑ a b Richard Lví srdce, str. 31
  35. ↑ PERNOUDOVÁ, Régine. Žena v době katedrál. Praha : Vyšehrad, 1996. Dále jen Žena v době katedrál. ISBN 80-7021-544-5. S. 130.  
  36. ↑ HASKINS, Charles Homer. Normani v evropských dějinách. Jihlava : H+H, 2008. ISBN 978-80-7319-071-2. S. 126.  
  37. ↑ Richard Lví srdce, str. 38
  38. ↑ a b c Žena v době katedrál, str. 131
  39. ↑ a b Ženy ve středověku, str. 135
  40. ↑ Richard Lví srdce, str. 73
  41. ↑ Richard Lví srdce, str. 151
  42. ↑ KRISCHKE, Helena. Richard Lví srdce - mezi legendou a skutečností, Historický obzor 9/10 2007. Praha : Nakladatelství Aleš Skřivan, 2007. Dále jen Richard Lví srdce - mezi legendou. S. 205.  
  43. ↑ Richard Lví srdce, str. 207
  44. ↑ Richard Lví srdce, str.219
  45. ↑ Ženy ve středověku, str. 136

[editovat] Literatura

  • AURELL, Martin; TONNERRE, Noël-Yves, a kol. Plantagenêts et Capétiens : confrontations et héritages. Turnhout : Brepols, 2006. 524 s. ISBN 2-503-52290-4. (francouzsky) 
  • BULL, Marcus Graham; LÉGLU, Catherine, a kol. The world of Eleanor of Aquitaine : literature and society in southern France between the eleventh and thirteenth centuries. Rochester : Boydell Press, 2005. 189 s. ISBN 1-84383-114-7. (anglicky) 
  • DILLANGE, Michel. Les comtes de Poitou, ducs d’Aquitaine : (778-1204). Mougon : Geste, 1995. 303 s. ISBN 2-910919-09-9. (francouzsky) 
  • DUBY, Georges. France in the Middle Ages 987-1460 : from Hugh Capet to Joan of Arc. Oxford : Blackwell Publishers, 1991. 360 s. ISBN 0-631-18945-9. (anglicky) 
  • DUBY, Georges. Vznešené paní z 12. století. I, Heloisa, Aliénor, Isolda a další. Brno : Atlantis, 1997. 126 s. ISBN 80-7108-152-3.  
  • EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha : Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0.  
  • FLORI, Jean. Aliénor d’Aquitaine : la reine insoumise. Paris : Payot, 2004. 552 s. ISBN 2-228-89829-5. (francouzsky) 
  • HALLAM, Elizabeth M; EVERARD, Judith. Capetian France 987-1328. 2. vyd. Harlow ; New York : Longman, 2001. 496 s. ISBN 0-582-40428-2. (anglicky) 
  • KELLY, Amy. Eleanor of Aquitaine and the four kings. Cambridge : Harvard University Press, 1978. 427 s. ISBN 0-674-24254-8. (anglicky) 
  • PERNOUDOVÁ, Regine. Aliénor d'Aquitaine. Paris : Michel, 1998. 312 s. ISBN 2253031291. (francouzsky) 
  • PERNOUDOVÁ, Regine. Kobieta w czasach wypraw krzyżowych. Gdańsk : Marabut, 2002. 301 s. ISBN 83-916703-3-3. (polsky) 
  • OBERMEIER, Siegfried. Richard Lví srdce : král, rytíř, dobrodruh. Praha : Ikar, 1999. ISBN 80-7202-481-7.  
  • TURNER, Ralph V. Eleanor of Aquitaine : queen to France, queen to England. New Haven ; London : Yale University Press, 2009. 395 s. ISBN 978-0-300-11911-4. (anglicky) 

[editovat] Externí odkazy

Francouzská královna
Předchůdce:
Adéla Savojská		 1137 - 1152
Eleonora Akvitánská		 Nástupce:
Konstancie Kastilská
Anglická královna
Předchůdce:
Matylda z Boulogne		 1154 - 1189
Eleonora Akvitánská		 Nástupce:
Berengarie Navarrská

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Eleonora_Akvit%C3%A1nsk%C3%A1&oldid=8229237“
Osobní nástroje
Jmenné prostory

Varianty
Akce
Navigace
Tisk/export
Nástroje
V jiných jazycích