Evženie z Montijo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Evženie z Montija
Francouzská císařovna
Eženie z Montijo
Císařovnin portrét od Winterhaltera, asi 1865
Sňatek 23. ledna 1853
Úplné jméno Maria Eugenia Guzmán y Palafox Fernández de Córdoba, Leyva y la Cerda
Tituly Její Veličenstvo císařovna Francouzů
Její Excelence hraběnka z Teby[pozn. 1]
Narození 5. května 1826
Granada, Španělské království
Úmrtí 11. července 1920 (94. let)
Madrid, Španělsko
Pochována Opatství sv. Michaela, Farnborough
Panovník Napoleon III.
Potomci Napoleon Evžen
Otec Cipriano Palafox
Matka Manuela Kirkpatricková
Podpis Empress Eugénie Signature.jpg

Evženie z Montija (5. května 1826, Granada - 11. července 1920, Madrid), celým jménem španělsky: Maria Eugenia Ignacia Augustina Palafox y Kirkpatrick[pozn. 2], byla skrze sňatek s Napoleonem III. poslední císařovnou Francouzů.

Život[editovat | editovat zdroj]

Evženiin osud je podobný osudu rakouské císařovny Alžběty, zvané Sisi. Stejně jako ona vyrostla také Evženie ve skromnějších poměrech, provdala se za císaře a ztratila jediného syna. Rovněž ráda jezdila na koni a podnikala dlouhé pěší výlety bez ohledu na doprovod. Na rozdíl od Sisi se ale Evženie stala císařovnou cíleně a všechny výsady i povinnosti přijímala bez řečí. Jejím cílem bylo stát se vládnoucí panovnicí a honba za touto vidinou nakonec částečně zapříčinila pád Císařství. Jako bývalá císařovna Francouzů pak nejčastěji pobývala na svém sídle ve Farnboroughu v Anglii. Dožila se požehnaného věku 94 let a až do posledních dnů byla činorodou a moderní ženou.

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Evženie byla druhou dcerou hraběte Cipriana z Teby a jeho manželky Marie Manuely Kirkpatrickové. Přišla na svět za zemětřesení v provizorním stanu na zahradě jejich domu v Granadě. Ke křtu ji nesl rodinný přítel markýz z Campoverde a za přítomnosti kmotra strýce Evžena dostala jména Marie Evženie Ignacie Augustýna.[2] Vyrůstala společně se starší sestrou Františkou (1825-1860) pod dozorem chůvy. Matka, žijící čilým společenským životem, se výchově dcer příliš nevěnovala.

Rodina byla nucena žit ve vyhnanství. Hrabě Cipriano byl totiž obdivovatelem císaře Napoleona I., za napoleonských válek bojoval na straně Grande Armeé proti svým royalisticky smýšlejícím krajanům (Španělská válka za nezávislost), a navíc zastával liberalistické postoje, pro které trávil mnoho času ve vězení.[3]

Klečící Evženie s matkou a sestrou

V roce 1830 dostal liberalisticky smýšlející otec povolení přesídlit s rodinou do Madridu, protože králi Ferdinandovi VII. se konečně narodil potomek, ale pouze dcera Izabela, jejíž nástupnictví salijský zákon neumožňoval a král tak potřeboval pro podporu pragmatické sankce zastání ze všech stran. Rodina ale nepobývala pouze v Madridu, ačkoliv matka byla vítanou návštěvnicí všech salonů a živou společnost potřebovala k životu, ale také na zděděném venkovském statku Quanta Miranda[pozn. 3] na panství v Carabanchelu. Zde trávila Evženie s Pacou a adoptivním bratrem Abelinem dny na čerstvém vzduchu, hráli si v zahradě nebo jezdili na koních. Otec byl doma pouze vzácně, často pobýval ve Francii a Evženii se sestrou pouze navštěvoval. Ta jej velmi postrádala a alespoň mu psala. Matka se ji mezitím snažila usměrnit, protože se pod otcovým vlivem projevovala příliš romanticky a přecitlivěle. Při jedné cestě z Toleda se otec seznámil s francouzským romanopiscem Prosperem Mériméem a pozval ho k návštěvě. Evženie si "strýčka mazlíčka", jak jej nazývala, ihned oblíbila a přátelství s ním jí vydrželo až do jeho smrti v roce 1871.[4]

Rok 1834 byl ve znamení změn. Za prvé zemřel strýc Evžen a otec se tak stal majetným mužem a za druhé se poměry ve Španělsku zhoršily natolik, že se otec rozhodl k přestěhování do poklidnější Francie. Po smrti krále Ferdinanda VII. totiž v zemi vypukly nepokoje, protože králův bratr Karel (V.) si nárokoval trůn, což vedlo k občanské válce. Evženie byla dokonce jednou svědkem zavraždění duchovního před okny jejich paláce. To na ni stejně jako strýcova smrt velmi zapůsobilo, údajně se chtěla vrhnout z okna.[5]

Na náročnou a nebezpečnou cestu přes Barcelonu, Zaragozu, Perpignan a Toulouse se vydali ještě téhož roku a do Paříže dorazili na jaře 1835. I tentokrát si Evženie otce příliš neužila, protože byl jmenován senátorem a pendloval mezi rodinou ubytovanou na Champs-Elysées a Madridem. V Paříži byla matka ve svém živlu, navštěvovala i pořádala večírky a navazovala kontakty, např. s Delessertovými, Labordovými či Viollet–le–Duckovými. Do jejího salonu zavítal, ve společnosti Prospera Mériméea, také spisovatel Stendhal, který psal o napoleonské době. Ten Evženii velmi přirostl k srdci a ona jemu. Později přiznala: "byl první muž, který dokázal, že se mi rozbušilo srdce, a jak prudce!!".[6]

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Bironův palác

Dostalo se jí pouze průměrného vzdělání, protože matka byla toho názoru, že "život sám je ta nejvyšší škola". Na podzim 1835 ji poslala do kláštera sester Společnosti Nejsvětějšího srdce Ježíšova, založeného Magdalénou Baratovou. Věhlasný ústav sídlil v Bironově paláci[pozn. 4] a platila zde přísná řádová pravidla, dívky byly vychovávány k pravé víře, přísné morálce a lásce k bližním. Vstávalo se časně, po modlitbě probíhala dopolední výuka následovaná obědem a díkuvzdáním, odpoledne se šilo šatstvo pro chudé, věnovalo se ručním pracím či četbě, den zakončila večerní pobožnost.[7] Neukázněná Evženie se zde zpočátku necítila dobře, protože byla zvyklá na volnost, ale za čas se novým poměrům přizpůsobila natolik, že prodělala záchvat mysticismu.[8] Znepokojená matka se rychle rozhodla obě dcery vzdálit zbožnému prostředí pod záminkou oběvší se spály a odvezla je do Anglie. Zde Evženie navštěvovala Cliftonovu kolej nedaleko Bristolu. Ve škole zaměřené na sportovní dovednosti se jí ovšem nelíbilo a po seznámení s indickou spolužačkou se obě rozhodly k cestě do Orientu. Uprchlice zadrželi ještě v anglickém přístavu.[7]

Budova bývalé Cliftonovy koleje u Bristolu

Anglii opustila Evženie o pár měsíců později a vrátila se zpět do Francie, aby z rozhodnutí otce začala studovat na Gymnase Normale, Civile et Orthosomatique, vedené plukovníkem Amorem, který zastával názor, že "gymnastika dělá lidi nejen svižnějšími a čilejšími, ale také citlivějšími a inteligentnějšími". S Evženiinými výkony byl spokojený: Tělesná cvičení, při nichž se pohybuje s přirozeným půvabem přispívají k vyvážení mezi jejím živým a snadno vznětlivým temperamentem a jejím dobrým, ušlechtilým, silným a pevným charakterem.[7]

O další vzdělání se pak postaral přítel Mérimée a anglická guvernantka paní Flowersová, která se o Evženii a Pacu starala v nepřítomnosti jejich matky. Obě sestry tak měly dostatek volnosti. Procházely se po březích Seiny, bloumaly po pařížských bulvárech nebo trávily čas na prefektuře u přítelkyně Cecílie Dellessertové. Evženii velmi nadchlo divadlo, zejména diva Rachel.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

15. března 1839 zemřel Evženii v Madridu otec. U jeho úmrtního lože byla pouze matka, která dcery povolala až pár dnů po jeho skonu. Protože se hrabě vzhledem ke své funkci poslance zdržoval především ve Španělsku, viděla jej Evženie naposledy při jeho návštěvě Paříže v roce 1837. Po jeho smrti se pro ni vše změnilo. Předčasně vyspěla a její sklon k přehánění vedl k trudnomyslnosti a silnému pocitu osamělosti. Ve Španělsku se navíc necítila jako doma a toužila vrátit se do Paříže, o níž si alespoň dopisovala ze Stendhalem a Mériméem. Po povinném roce smutku se matka vrhla zpět do kolotoče zábav a přibrala také dcery, jimž hodlala zajistit vhodné manžely.[9]

Evženie vyrostla do krásy, poutala na sebe pozornost přímým držením těla, půvabnou chůzí a dosti živým temperamentem. Měla štíhlou souměrnou postavu a jemnou pleť, bohatá kštice světlých vlasů s nádechem odstínů do kaštanově hnědé, rudé a zlaté rámovala oválný obličej pravidelných rysů s rovným čelem, sytě modrýma očima a malými ústy, v nichž se při neodolatelném úsměvu objevila řada bělostných zubů.[10]

Litografie od Andrého Girouxe podle malby Édouarda Odiera (1846)

Když bylo Evženii osmnáct let bláznivě se zamilovala do vévody Jakuba z Alby a Berwicku, jemuž dala své city otevřeně najevo. Plachý vévoda se však rozhodl, za přispění hraběnky z Montija, pro Pacu. Evženie nesla neopětování svých citů těžce a napsala budoucímu švagrovi dopis, v němž se mu vyznala ze svého zklamání a oznámila mu svůj úmysl dožít život v klášteře. Aby ji matka přivedla na jiné myšlenky, rozhodla se, že nejlepším prostředkem je změna prostředí. Během cest navštívila Evženie Bordeaux i Homberg, na zámku Plassac nechala markýzem z Dampierre obdivovat své jezdecké umění nebo poléčila ozénozu v lázních Eaux-Bones či Bathu. Seznámila se také s Eleonorou Gordonovou, která si ji jako Bonapartistka rychle získala a nadchla ji pro návštěvu pevnosti Ham, kde byl uvězněn synovec Napoleona I. Do Madridu se Evženie vrátila po měsících cestování a z rozhodnutí matky se připojila k životu ve společnosti. Neměla ale v úmysl nechat si znovu zlomit srdce. Proto některé vhodné nápadníky, jako prince Napoleona, zvaného Plon-Plon, či Mariana Télleze Giróna, odmítla a jiné odradila volností v chování a řeči.[11] Později o ní baron Hübner prohlásil, že "je plná života, koketní, zvídavá a naprosto jistá, že se zalíbí muži, kdykoliv se jí zachce".[12]

Druhou láskou v Evženiině životě byl markýz Pepe Osorio z Alcañicesu. Přes vášnivá vyznání se ale Pepe neodvážil protivit otci, vévodovi Mikulášovi ze Sesta, který se postavil proti synovu sňatku s ženou pochybné pověsti. Devatenáctiletá Evženie propadla neurastii a pokusila se otrávit fosforem ze sirek.[11]

Setkání s Napoleonem[editovat | editovat zdroj]

Portrét od Federica de Madrazo (1849)

Život plynul dál a Evženie, ačkoliv se účastnila mnohých společenských událostí, nenalezla nikoho, s kým by chtěla spojit svůj život. V roce 1847 byla matka jmenována první dvorní dámou královny Izabely II., její kariéra u dvora ovšem po roce skončila a z tohoto důvodu se rozhodla odjet. Zároveň doufala, že v liberálnější Francii by mohla již dvaadvacetiletá Evženie nalézt manžela.[13]

Obě dámy se ubytovaly na náměstí Vendôme 22 a zapojily se do pařížského společenského života. Brzy se matce podařilo zajistit pro ně pozvání do salonu princezny Matyldy, dcery bývalého vestfálského krále Jeronýma, kam docházel každý, kdo tehdy něco znamenal. Debut nebyl pro Evženii snadný, s čímž se svěřila Pace, které napsala, že je smutná z pozvání k princezně Matyldě a později si jí postěžovala na nevšímavost ostatních. Na jednom z večírků u princezny si jí všiml francouzský prezident Ludvík Napoleon Bonaparte a pozval Evženii s matkou do Elysejského paláce na večeři konanou 12. dubna 1849.[14] Evženie oblečená v bleděmodré toaletě s hlubokým výstřihem jej okouzlila vzhledem i volností ve vyjadřování.[10] Následujícího dne ji proto nechal doručit pozvání do zámku Sain–Cloud. Obě ženy se však dočkaly zklamání, protože očekávaly vznešnou společnost a místo toho je čekala intimní večeře v letohrádku Combleval. Jedenačtyřicetiletý Ludvík Napoleon, informovaný komořím Baciocchim o pověsti matky i dcery, se domníval, že půvabná španělská hraběnka bude snadnou kořistí. Proto se jist sám sebou, dopustil chyby tím, že na procházku do parku nabídl rámě jí a nikoliv výše postavené matce, které měl dělat společnost pouhý hrabě Baciocchi. Evženie se ohradila, protože v Paříži byla jeho milostná dobrodružství známá a ona neměla v úmyslu stát se pouze jednou z mnoha. Po nevydařeném dostaveníčku v letohrádku odcestovala do Belgie, společnost jí dělal vévoda z Osuna, doufající v brzký sňatek s ní. Po návštěvě Spa a Schwallbachu se na podzim roku 1849 vrátila zpět do Paříže.

Zkušená matka totiž vytušila zájem Ludvíka Napoleona o Evženii a dobře věděla jak jej u sukničkáře podnítit, proto v dalších dvou letech střídala krátké pobyty v Paříži s obdobími na cestách. Objevili se také jiní nápadníci jako baron Rothschild, princ Camerata či hrabě Ferdinand z Oultremontu, s nímž se seznámila v Belgii a velmi dobře si spolu rozuměli. Jenže hrabě nebyl Bonaparte a tak se nakonec i jemu dostalo odmítnutí. Zájmu svého bratrance chtěla využít také princezny Matyldy, která se snažila krásnou Španělkou vyhnat Ludvíku Napoleonovi z hlavy jeho milenku Harriet Howardovou, proto ji opětovně zvala do svého salonu a nevědomky tak podporovala matčiny plány.

Na jaře 1851 odcestovala na Světovou výstavu do Anglie. Zde na maškarním plese v Buckinghamském paláci okouzlila nejen premiéra Malmesburyho, ale především přísnou královnu Viktorii. Po návratu do Paříže se jí opět začal dvořit Ludvík Napoleon, nabídl jí k dispozici svou lóži v Opeře i Théâtre Français, posílal jí květiny.[15]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • narodila se přesně pět let po smrti Napoleona I.
  • je po ní pojmenována planetka

Evženie na filmovém plátně[editovat | editovat zdroj]

  • Eugenia de Montijo (1944)
  • L'homme de Suez (1983)
  • La forteresse assiégée (2006)
  • La contessa di Castiglione (2006)
  • Violetas imperiales (1952)
  • V oněch letech (1973)
  • El carruaje(1972)[16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • AUTIN, Jean. Císařovna Evženie. Překlad Lavalová Magdalena. Praha : Mladá fronta, 1995. 376 s., 16 obr. ISBN ISBN 80-204-0561-5.  
  • HERRE, Franz. Císařovna Evženie : femme fatale francouzského dvora. Překlad Houbová Věra. Praha : Ikar, 2002. 288 s. ISBN ISBN 80-7202-981-9.  
  • HARTMANN, Peter C.. Francouzští králové a císaři v novověku. Překlad Vymazalová Jana. Praha : nakladatelství Argo, 2005. 467 s. ISBN 80-7203-517-7.  
  • MAUROIS, André. Dějiny Francie. Překlad Borovičková Adriena (kniha V). Praha : nakladatelství Lidové noviny, 1994. 495 s. ISBN 80-7106-098-4.  
  • FURET, Francois. Francouzská revoluce díl 2.. Překlad Smutná-Lemmonierová Jana. Praha : nakladatelství Argo, 2007. 396 s. ISBN 978-80-7203-851-0.  
  • HIBBERT, Christopher. Královna Viktorie. Překlad Horáková Tereza. Ostrava : nakladatelství Domino, 2004. 531 s. ISBN 80-7303-208-2. S. 440.  
  • AUBRY, Octave. Císařovna Eugenie. Praha : nakladatelství Melantrich, 1932. 416 s.  
  • COCTEAU, Jean. Královny Francie. Překlad Blažková Irena. Praha : nakladatelství Orbis, 1995. 76 s. ISBN 80-235-0056-2.  
  • PINCEMAILLE, Christophe. L'Impératrice Eugénie. [s.l.] : [s.n.], 2000. 352 s. ISBN 2-228-89327-7.  
  • SMITH, William. Eugénie, impératrice des Français. [s.l.] : Bartillat, 1998. 391 s. ISBN 2-841-00152-0.  
  • CARS, Jean des. Eugénie, la dernière impératrice. [s.l.] : Perrin, 1997. 615 s. ISBN 2-262-00707-1.  
  • DUFRESNE, Claude. L'impératrice Eugénie, ou, Le roman d'une. [s.l.] : Perrin, 1986. 423 s. ISBN 2-262-00395-5.  
  • MARTINOIR, Francine de. Mathilde et Eugénie, deux cousines pour un empereur. [s.l.] : Critérion, 1993. 239 s. ISBN 2-741-30023-2.  

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. podle oddacího listu dále hraběnka z Baña, Mory, Santa Cruz de la Sierra, markýza z Moya, Ardalesu a Osera a vikomtesa z Calzada[1]
  2. Celé jméno císařovny Evženie se uvádí v různých podobách. Obecně jsou španělská příjmení složena z příjmení po otci a pak po matce, tedy Palafox y Kirkpatrick. Např. v oddacím listě je ale zapsána jako Maria Eugenia Guzmán y Palafox Fernández de Córdoba, Leyva y la Cerda, čímž je zdůrazněna její příbuznost k rodu Guzmánů.
  3. Sídlo nechal postavit strýc hraběnky Manuely F. Cabarrus, který působil jako ministr financí za vlády krále Karla IV. a byl otcem Terezy Tallienové.
  4. V Bironově paláci dnes sídlí Rodinovo muzeum.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Autin, s. 80
  2. Autin, s. 14
  3. Herre, s. 11
  4. Autin, s. 17
  5. Herre, s. 7–14
  6. Herre, s. 19
  7. a b c Herre, s. 17–19
  8. Autin, s. 24
  9. Herre, s. 23
  10. a b Autin, s. 50
  11. a b Autin, s. 36–40
  12. Autin, s. 68–69
  13. Autin, s. 42
  14. Herre, s. 32
  15. Autin, s. 50-56
  16. http://www.imdb.com/character/ch0155107/

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Francouzská císařovna
Předchůdce:
Marie Luisa Habsburská
1853 - 1871
Evženie z Montijo
Nástupce:
-