Jérôme Bonaparte

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jerôme Bonaparte
Jérôme Bonaparte
Jérôme Bonaparte

Jérôme Bonaparte (15. listopadu 1784 Ajaccio24. června 1860 zámek Villegnis u Paříže) byl nejmladším bratrem Napoléona Bonaparte a v letech 1807 - 1813 králem vestfálským.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Sloužil ve francouzském námořnictvu, kam nastoupil v roce 1800. V hodnostním žebříčku postoupil až na kapitána lodi, ale v roce 1802 svoji loď v Karibském moři opustil a odplul do USA.[1] Tam o rok později (1803) uzavřel manželství s Elizabeth Patterson (1785-1879), dcerou baltimorského obchodníka. Jejich společný syn Jerome Napoleon Bonaparte se narodil ve Velké Británii r. 1805. Napoleon, jakožto hlava bonapartského klanu, toto manželství neuznal a později je anuloval. Jérôme se vrátil k námořnictvu a do září 1806 se stal kontraadmirálem. Ve stejném roce velel bavorským jednotkám.[1]

Králem[editovat | editovat zdroj]

V souvislosti se zánikem Svaté říše římské a vyhlášením Rýnského spolku zřídil Napoleon nové státní útvary pod vedením Napoleonovi věrných osob, často Napoleonových příbuzných (tzv. korunovaní prefekti). Tak po Tylžském míru r. 1807, vzniklo z dosavadního brunšvického vévodství, Hessensko-Kasselska a části území Hannoverska a Pruska Vestfálské království. Králem byl Napoleonem určen Jérôme (byl korunován jako Hyeronimus I.). Hlavním městem byl zvolen Kassel, dříve residence kurfiřtů hesensko-kasselských. Král s celým dvorem osídlili kasselský zámek, ten však vzápětí vyhořel. Královskou residencí se pak stal zámek Bellevue. Používán byl též zámek Wilhelmshohe, který byl v té době přejmenován na Napoleonshohe. Občany Kasselu byl král označován jako „král Lustig“, jelikož veškeré jeho znalosti němčiny byly omezeny na větu „Morgen wieder lustig“ ( zítra zase veselý). Roku 1807 se oženil s Kateřinou Württemberskou, s níž měl 4 děti.

Osudy království[editovat | editovat zdroj]

Vestfálské království mělo sloužit jako příklad napoleonského moderního státu, vzoru ostatním německým státním útvarům, státu s moderní administrativou a justicí. Skutečně bylo zrušeno nevolnictví a patriarchální zákony, zaručena svoboda podnikání a Code civil. Reformy však byly úspěšné jen částečně, jelikož napoleonské války odčerpávaly obrovské finanční částky i lidské zdroje (Vestfálsko udržovalo v rámci Rýnského spolku 25000 mužů ve zbrani) a stát hospodářsky ruinovaly. Opakovaně došlo k nepokojům a povstáním proti francouzské nadvládě. Největší bylo vedenou Wilhelmem svobodným pánem z Dornbergu. Všechna však skončila neúspěchem. Po bitvě u Lipska r. 1813 se Království Vestfálské rozpadlo a na Vídeňském kongresu byly obnoveny předchozí státní útvary. Jeho tchán, král Fridrich I. Württemberský udělil Jérômovi titul knížete z Montfortu.

Další život[editovat | editovat zdroj]

Po rozpadu Vestfálského království odešel Jérôme do exilu střídavě v Itálii, Švýcarsku a Rakousku (převážně v Terstu, kde vlastnil krásný dům Villa Necker). Ale ještě v roce 1815 se postavil za svého bratra v bitvě u Waterloo, kdy velel divizi Reilleho sboru. Svým velením však divizi naprosto vyčerpal při pokusu o dobytí opevněného statku Hougoumont.[1] Po pádu Napoleonské říše odmítla královna Kateřina nátlak svého württemberského příbuzenstva, aby se dala rozvést a do své smrti v roce 1835 zůstala po boku svého manžela. Jérôme se stihl ještě potřetí oženit, když se roku 1853 stala jeho vyvolenou Giustina Percoli (1811-1903), vdova po italském šlechtici. Když se jeho synovec princ Ludvík Napoleon stal francouzským prezidentem r. 1848, jmenoval Jérôma guvernérem pařížské Invalidovny. Během Druhého císařství byl Jérôme maršálem Francie (1850) a předsedou Senátu (1851) s titulem „císařský princ“ (1852).

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Zemřel ve Villegnis (dnes Massy v Essone) a je pochován v blízkosti svého podstatně slavnějšího bratra v dómu pařížské Invalidovny. Mezi jeho potomky jsou jediní v současnosti žijící členové bývalého císařského rodu Bonaparte.

Potomci[editovat | editovat zdroj]

Z prvního manželství s Alžbětou Pattersonovou (1785-1879):

Z druhého manželství s württemberskou princeznou Kateřinou:

  1. Anatol Demidoff di San Donato (1813-1870)
  2. Klaudius Marcel Popelin (1825-1898)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c HAYTHORNTHWAITE, Philip. Napoleonovi vojevůdci 1809-1815. Praha : Grada Publishing, 2007. 64 s. ISBN 978-80-247-1890-3. Kapitola Životopisy, s. 11-13. (čeština)