Laetitia Ramolino

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Letizia Bonaparte, od Roberta Lefèvra (1813)

Maria Laetitia Ramolino, (možná varianta Letizia) (24. srpna 1750, Ajaccio, Korsika - 2. února 1836, Řím), zvaná Madame Mère, byla matka Napoleona Bonaparte.

Život[editovat | editovat zdroj]

Ramolinové byla rodina, která již 250 let sídlila na Korsice a pocházela z lombardského hraběcího rodu Collalto. Otec Laetitie velel vojenské posádce v Ajacciu a později byl generálním inspektorem silnic a mostů Korsiky. Když zemřel, vdala se jeho žena za švýcarského důstojníka ve francouzských službách Franze Fesche. Ze svazku se narodivší Joseph Fesch, pozdější kardinál, svou nevlastní sestru celý život účinně podporoval. Laetitia se vdala 2. června 1764 v Ajacciu za Carla Buonaparte, zchudlého korsického šlechtice zabývajícího se advokacií a přítele Pascala Paoliho, vedoucí osobnosti boje za kosickou nezávislost. Svého muže provázela Laetitie během bojů r. 1769 těhotná a v náručí s malým synem Josefem a prodělala nepředstavitelnou fyzickou i psychickou zátěž, zejména po ústupu po bitvě u Ponte Nuovo korsickými horami, což jistě spoluzapříčinilo předčasný překotný porod 15. srpna 1769 - narození Napoleona.

Rodina zůstala na Korsice i po uzavření míru r. 1769 a díky uznání šlechtického titulu rodiny Francií a daňovým úlevám a dalším privilegiím mohla i ekonomicky prosperovat na slušné úrovni. Díky privilegiím mohli i synové Joseph a Napoleon studovat ve Francii na prestižních školách. Roku 1785 zemřel Carlo Buonaparte na rakovinu žaludku ve francouzském Montpellier. Vdova odmítla četné nabídky k sňatku a tvrdou rukou vychovávala své děti sama. Výrazně podporována byla svým synem Napoleonem, který jako mladý důstojník francouzské armády posílal veškeré peníze matce a sám žil v nuzných poměrech, pro odlehčení matce převzal výchovu svého bratra Louise osobně. Laetizia byla velmi zbožná, denně se účastnila bohoslužeb a přála si, aby její syn Josef se stal knězem. V důsledku politických událostí byla nucena náhle v noci emigrovat s bratrem Feschem a čtyřmi dětmi do Francie a žila v Marseilles ve velmi skromných poměrech až do hvězdného vzestupu svého syna.

Její požadavky zůstaly celý živost pro Napoleona důležité, i když často docházelo k ostrým výměnám názorů mezi nimi. Zcela chladná zůstala ke své snaše Josephině. Stranila se slavností a pompézních oslav, což vyústilo v její neúčast na korunovaci Napoleona a Josefiny. Založením velmi šetrná - v době nouze se šetrnost stala nutností - zůstala velmi spořivá celý život, což v pozdějších letech přešlo v lakotnost (i svým dětem půjčovala na vysoké úroky). Po pádu Napoleona odešla se svým nevlastním bratrem Josefem Feschem do Říma, kde žila skromný život. V stáří trpěla částečnou ztrátou zraku. S hrdostí se dožila obnovení napoleonského kultu po Červencové revoluci a její zvolání „císař stojí opět uprostřed Paříže“, kterým komentovala znovupostavení Vendomského sloupu se stal pro bonapartisty morálním povzbuzením.

Letizia Ramolino na smrtelném loži; litografie podle kresby Josefa Tunnera 1836

Děti[editovat | editovat zdroj]

Porodila celkem třináctkrát, z toho se však dospělosti dožilo jen osm dětí. První dvě zemřely v kojeneckém věku na dětské infekce. Po Josefovi nejstarší byl Napoleon - první císař Francouzů, který své sourozence povýšil do různých funkcí evropských vládců.