Carlo Buonaparte

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Carlo Buonaparte
Carlo Buonaparte
Carlo Buonaparte
Narození 27. března 1746
Ajaccio
Úmrtí 24. února 1785 (ve věku 38 let)
Montpellier
Příčina úmrtí karcinom žaludku
Povolání přísedící
Manžel/ka Laetitia Ramolino (od 1764)
Děti Napoleon Bonaparte, Josef Bonaparte, Lucien Bonaparte, Élisa Bonaparte, Ludvík Bonaparte, Pauline Bonaparte, Caroline Bonaparte a Jérôme Bonaparte
Rodiče Giuseppe Maria Buonaparte
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Carlo Maria di Buonaparte, (29. března 1746 Ajaccio, Korsika, dnes Francie – 24. února 1785 Montpellier, Francie) byl otec císaře Napoleona I.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodina Buonaparte, která patřila mezi korsickou nižší šlechtu, pocházela z Toskánska a v rámci janovské kolonizace přesídlila v 16. století na Korsiku. Když bylo Buonapartovi 14 let, zemřel mu otec a péči o něj převzal strýc Lucciano. Poslal jej na studia do Corte, kde se Carlo seznámil s bojovníkem za svobodu Korsiky Pascalem Paolim. Na jeho radu pokračoval od roku 1762 ve studiu práv na univerzitě v Pise. Studia však roku 1764 přerušil a oženil se 2. června 1764 v Ajacciu s Laetitií Ramolino. V tu dobu Paoli hledal právního poradce a Carlo začal pracovat na korsické ústavě. Ve 20 letech se stal Paoliho sekretářem a jako mimořádný vyslanec odjel do Říma lobovat za uznání nezávislosti Korsiky. Když však byla Korsika 15. května 1768 prodána Janovem Francii, zaměřil Paoli svůj boj proti Francii a Carlo Buonaparte se k němu přidal. Jako kapitán skupiny korsických partyzánů odešel s manželkou a novorozeným synem Josephem do hor. Zde se zúčastnil bojových operací. Při útoku na Borgo získal 500 zajatců a s francouzským velitelem Chauvelinem dojednal příměří. O rok později však přistál na Korsice velký francouzský armádní sbor (45 praporů pěchoty, 3 pluky jezdectva) pod velením hraběte de Vaux. Korsičané pod Paoliho velením utrpěli 9. května 1769 u Ponte Nuovo zničující porážku. Buonaparte dále pokračoval v odporu na druhé nejvyšší hoře Korsiky Monte Rotondo, kde živořil v jeskyni. Poté, když mu 23. května 1769 předal francouzský parlamentář pozvání k jednání a Carlo se dozvěděl o kapitulaci Paoliho v Corte, přijal nabídku k vyjednávání. V Corte mu a všem korsickým bojovníkům hrabě Vaux nabídl mír a totální amnestii, jakož i svobodný rozvoj Korsiky. Buonaparte nabídku přijal a neodjel s Paolim do britské emigrace, nýbrž se vrátil do Ajaccia a obdržel zpět všechen svůj majetek.

Když se Carlovi narodil 16. srpna 1769 další syn - již jako Francouz - pokřtil jej Carlo na počest jeho strýce, padlého v boji, jménem Napoleon (korsicky Nabulione). Carlo ukončil urychleně studia v Pise a 11. prosince 1769 složil přísahu francouzského advokáta a pracoval v této funkci v Ajacciu. Kromě toho se ještě zabýval zemědělstvím, které bylo hlavním zdrojem příjmů rodiny. Vlastnil rozsáhlá pole, vinice, hospodářská stavení, mlýn. Rodina tedy nebyla chudá, ale s přibývajícím počtem dětí nemohla žít v luxusních poměrech. Přesto byl součástí domácnosti služební personál (služky, vychovatelky, kuchař). Spolu s rodinným přítelem, guvernérem Korsiky hrabětem Marbeuf (1712-1786), zavedli na Korsice pěstování brambor. Od 10. května 1771 byl Carlo Buonaparte jmenován soudcem okresu Ajaccio. Podařilo se mu uznání za francouzského šlechtice (13. září 1771), z čehož plynula četná privilegia, a zejména vítaná byla daňová ulehčení pro šlechtu. Roku 1772 se stal členem rady 12 šlechticů, stavovského parlamentu a autonomního samosprávného orgánu Korsiky. Roku 1779 byl přijat králem Ludvíkem XVI. a královnou Marií Antoinettou ve Versailles. V posledních letech života pak deklaroval sounáležitost Korsiky s Francií a odmítal návrat Paoliho. Když roku 1784 onemocněl, byl vyšetřen osobním lékařem královny, ale léčba nepomáhala. Při další výpravě do Paříže již byl tak nemocný, že musel cestu přerušit a vyhledal pomoc lékařů na slavné lékařské fakultě v Montpellieru. Zde bydlel u rodiny Permontů, která se o něho vzorně starala a v době císařství se za odměnu stala jednou z předních rodin celé Francie. Ve 39 letech věku zemřel Carlo Buonaparte 24. února 1785 v náručí svého syna Josepha na karcinom žaludku. Nejprve byl pohřben v Montpellieru. Syn Louis dal jeho ostatky roku 1803 se souhlasem matky a bratra Josepha a proti vůli bratra Napoleona převézt na svůj statek Saint-Leu a tam je pohřbít. Roku 1951 byly ostatky slavnostně uloženy v Ajacciu.

Děti[editovat | editovat zdroj]

Se svou manželkou Laetitií měl Carlo Buonaparte osm dětí, které se dožily dospělosti. Prvé dvě děti zemřely v kojeneckém věku na infekční choroby. Poté následovali nejstarší synové Joseph a Napoleon. Po dvou potratech pak porodila Laetitia ještě šestkrát. S výjimkou nejmladších tří z těchto dětí, které byly v době jeho nemoci ještě malé, podílel se Carlo na jejich výchově a zasadil se o jejich zajištění. Za vlády Ludvíka XVI. existovalo stipendium pro syny chudších zasloužilých šlechticů, kterého Carlo bohatě využil, takže Joseph, Napoleon a Lucien studovali na náklady státu. Velkou pomocí a nasměrováním pro všechny děti byla rozsáhlá knihovna, tehdy největší na celé Korsice, kterou Carlo vybudoval a neustále doplňoval.