Carlo Buonaparte

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Carlo Buonaparte
Carlo Buonaparte
Carlo Buonaparte
Narození 27. března 1746
Ajaccio
Úmrtí 24. února 1785 (ve věku 38 let)
Montpellier
Příčina úmrtí Karcinom žaludku
Povolání Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq335757
Manžel/ka Laetitia Ramolino
Děti Napoleon Bonaparte, Josef Bonaparte, Lucien Bonaparte, Élisa Bonaparte, Ludvík Bonaparte, Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq152785, Caroline Bonaparte a Jérôme Bonaparte
Rodiče Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq1528420
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Carlo Maria di Buonaparte, (29. března 1746 Ajaccio, Korsika, dnes Francie – 24. února 1785 Montpellier, Francie) byl otec císaře Napoleona I.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodina Buonaparte, která patřila mezi korsickou nižší šlechtu, pocházela z Toskánska a v rámci janovské kolonizace přesídlila v 16. století na Korsiku. Když bylo Buonapartovi 14 let, zemřel mu otec a péči o něj převzal strýc Lucciano. Poslal jej na studia do Corte, kde se Carlo seznámil s bojovníkem za svobodu Korsiky Pascalem Paolim. Na jeho radu pokračoval od roku 1762 ve studiu práv na univerzitě v Pise. Studia však roku 1764 přerušil a oženil se 2. června 1764 v Ajacciu s Laetitií Ramolino. V tu dobu Paoli hledal právního poradce a Carlo začal pracovat na korsické ústavě. Ve 20 letech se stal Paoliho sekretářem a jako mimořádný vyslanec odjel do Říma lobovat za uznání nezávislosti Korsiky. Když však byla Korsika 15. května 1768 prodána Janovem Francii, zaměřil Paoli svůj boj proti Francii a Carlo Buonaparte se k němu přidal. Jako kapitán skupiny korsických partyzánů odešel s manželkou a novorozeným synem Josephem do hor. Zde se zúčastnil bojových operací. Při útoku na Borgo získal 500 zajatců a s francouzským velitelem Chauvelinem dojednal příměří. O rok později však přistál na Korsice velký francouzský armádní sbor (45 praporů pěchoty, 3 pluky jezdectva) pod velením hraběte de Vaux. Korsičané pod Paoliho velením utrpěli 9. května 1769 u Ponte Nuovo zničující porážku. Buonaparte dále pokračoval v odporu na druhé nejvyšší hoře Korsiky Monte Rotondo, kde živořil v jeskyni. Poté, když mu 23. května 1769 předal francouzský parlamentář pozvání k jednání a Carlo se dozvěděl o kapitulaci Paoliho v Corte, přijal nabídku k vyjednávání. V Corte mu a všem korsickým bojovníkům hrabě Vaux nabídl mír a totální amnestii, jakož i svobodný rozvoj Korsiky. Buonaparte nabídku přijal a neodjel s Paolim do britské emigrace, nýbrž se vrátil do Ajaccia a obdržel zpět všechen svůj majetek.

Když se Carlovi narodil 16. srpna 1769 další syn - již jako Francouz - pokřtil jej Carlo na počest jeho strýce, padlého v boji, jménem Napoleon (korsicky Nabulione). Carlo ukončil urychleně studia v Pise a 11. prosince 1769 složil přísahu francouzského advokáta a pracoval v této funkci v Ajacciu. Kromě toho se ještě zabýval zemědělstvím, které bylo hlavním zdrojem příjmů rodiny. Vlastnil rozsáhlá pole, vinice, hospodářská stavení, mlýn. Rodina tedy nebyla chudá, ale s přibývajícím počtem dětí nemohla žít v luxusních poměrech. Přesto byl součástí domácnosti služební personál (služky, vychovatelky, kuchař). Spolu s rodinným přítelem, guvernérem Korsiky hrabětem Marbeuf (1712-1786), zavedli na Korsice pěstování brambor. Od 10. května 1771 byl Carlo Buonaparte jmenován soudcem okresu Ajaccio. Podařilo se mu uznání za francouzského šlechtice (13. září 1771), z čehož plynula četná privilegia, a zejména vítaná byla daňová ulehčení pro šlechtu. Roku 1772 se stal členem rady 12 šlechticů, stavovského parlamentu a autonomního samosprávného orgánu Korsiky. Roku 1779 byl přijat králem Ludvíkem XVI. a královnou Marií Antoinettou ve Versailles. V posledních letech života pak deklaroval sounáležitost Korsiky s Francií a odmítal návrat Paoliho. Když roku 1784 onemocněl, byl vyšetřen osobním lékařem královny, ale léčba nepomáhala. Při další výpravě do Paříže již byl tak nemocný, že musel cestu přerušit a vyhledal pomoc lékařů na slavné lékařské fakultě v Montpellieru. Zde bydlel u rodiny Permontů, která se o něho vzorně starala a v době císařství se za odměnu stala jednou z předních rodin celé Francie. Ve 39 letech věku zemřel Carlo Buonaparte 24. února 1785 v náručí svého syna Josepha na karcinom žaludku. Nejprve byl pohřben v Montpellieru. Syn Louis dal jeho ostatky roku 1803 se souhlasem matky a bratra Josepha a proti vůli bratra Napoleona převézt na svůj statek Saint-Leu a tam je pohřbít. Roku 1951 byly ostatky slavnostně uloženy v Ajacciu.

Děti[editovat | editovat zdroj]

Se svou manželkou Laetitií měl Carlo Buonaparte osm dětí, které se dožily dospělosti. Prvé dvě děti zemřely v kojeneckém věku na infekční choroby. Poté následovali nejstarší synové Joseph a Napoleon. Po dvou potratech pak porodila Laetitia ještě šestkrát. S výjimkou nejmladších tří z těchto dětí, které byly v době jeho nemoci ještě malé, podílel se Carlo na jejich výchově a zasadil se o jejich zajištění. Za vlády Ludvíka XVI. existovalo stipendium pro syny chudších zasloužilých šlechticů, kterého Carlo bohatě využil, takže Joseph, Napoleon a Lucien studovali na náklady státu. Velkou pomocí a nasměrováním pro všechny děti byla rozsáhlá knihovna, tehdy největší na celé Korsice, kterou Carlo vybudoval a neustále doplňoval.