Carlo Buonaparte

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Carlo Maria di Buonaparte, (* 29. března 1746 v Ajacciu; Korsika, dnes Francie, † 24. února 1785 v Montpellier) byl otec císaře Napoleona I.

Carlo Buonaparte

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodina Buonaparte, která patřila mezi korsickou nižší šlechtu pocházela z Toskánska a v rámci janovské kolonisace přesídlila v 16. století na Korsiku. Když bylo Carlovi 14 let zemřel mu otec a strýc Lucciano převzal o něj péči. Poslal jej na studia do Corte, kde se Carlo seznámil s bojovníkem za svobodu Korsiky Pascalem Paolim. Na jeho radu pokračoval ve studiu práv na universitě v Pise od roku 1762. Studia však roku 1764 přerušil a oženil se 2. června 1764 v Ajacciu s Laetitií Ramolino (1750-1836). V tu dobu Paoli hledal právního poradce a Carlo začal pracovat na korsické ústavě. Ve 20 letech se stal sekretářem Paoliho a jako mimořádný vyslanec odjel do Říma lobovat za uznání nezávislosti Korsiky. Když však byla Korsika prodána Janovem Francii (15. května 1768), zaměřil Paoli svůj boj proti Francii a Carlo Buonaparte se k němu přidal. Jako kapitán skupiny korsických partyzánů odešel Carlo s manželkou a novorozeným synem Josephem do hor. Zde účastnil se bojových operací. Při útoku na Borgo získal 500 zajatců a s francouzským velitelem Chauvelinem dojednal příměří. O rok později však přistál na Korsice velký francouzský armádní sbor (45 praporů pěchoty, 3 pluky jezdectva) pod velením hraběte Vauxe. Korsičané pod velením Paoliho utrpěli u Ponte Nuovo zničující porážku (9. května 1769). Carlo dále pokračoval v odporu na druhé nejvyšší hoře Korsiky Monte Rotondo, kde živořil v jeskyni. Poté, když mu 23. května 1769 předal francouzský parlamentář pozvání k jednání a Carlo se dozvěděl o kapitulaci Paoliho v Corte, přijal nabídku k vyjednávání. V Corte mu a všem korsickým bojovníkům hrabě Vaux nabídl mír a totální amnestii, jakož i svobodný rozvoj Korsiky. Carlo nabídku přijal a neodjel s Paolim do britské emigrace, vrátil se do Ajaccia a obdržel zpět všechen svůj majetek.
Když se Carlovi narodil 16. srpna 1769 další syn - již jako Francouz - pokřtil jej Carlo na počest jeho strýce, padlého v boji jménem Napoleon (korsicky Nabulione). Carlo ukončil urychleně studia v Pise a 11. prosince 1769 složil přísahu francouzského advokáta a pracoval v této funkci v Ajacciu. Kromě toho se ještě zabýval zemědělstvím, které bylo hlavním zdrojem příjmů rodiny. Vlastnil rozsáhlá pole, vinice, hospodářská stavení, mlýn. Rodina tedy nebyla chudá, ale s přibývajícím počtem dětí nemohla žít v luxusních poměrech. Přesto byl součástí domácnosti služební personál (služky, vychovatelky, kuchař). Spolu s rodinným přítelem guvernérem Korsiky hrabětem Marbeuf (1712-1786), zavedli na Korsice pěstování brambor. Od 10. května 1771 byl jmenován soudcem okresu Ajaccio. Podařilo se mu uznání za francouzského šlechtice (13. září 1771), z čehož plynula četná privilegia, a zejména vítaná byla daňová ulehčení pro šlechtu. Roku 1772 se stal členem rady 12 šlechticů, stavovského parlamentu a autonomního samosprávného orgánu Korsiky. Roku 1779 byl přijat králem Ludvíkem XVI. a královnou Marií Antoinettou ve Versailles. V posledních letech života pak deklaroval sounáležitost Korsiky s Francií a odmítal návrat Paoliho. Když roku 1784 onemocněl, byl vyšetřen osobním lékařem královny, ale léčba nepomáhala. Při další výpravě do Paříže již byl tak nemocný, že musel cestu přerušit a vyhledal pomoc lékařů na slavné lékařské fakultě v Montpellier. Zde bydlel u rodiny Permontů, která se o něho vzorně starala a v době císařství za odměnu se stala jednou z předních rodin celé Francie. Ve 39 letech zemřel Carlo Buonaparte 24. února 1785 v náručí svého syna Josepha na karcinom žaludku. V Montpellier byl nejprve pohřben. Syn Louis dal jeho ostatky roku 1803 se souhlasem matky a bratra Josepha a proti vůli bratra Napoleona převézt na svůj statek Saint-Leu a tam pohřbít. Roku 1951 byly ostatky slavnostně uloženy v Ajacciu.

Děti[editovat | editovat zdroj]

Se svou manželkou Laetitií měl Carlo 8 dětí, které se dožily dospělosti. Prvé dvě děti zemřely v kojeneckém věku na infekční choroby. Poté následovali nejstarší Joseph a Napoleon. Dále pak po dvou potratech porodila Laetitia ještě šestkrát. S výjimkou nejmladších tří, které byly ještě malé, podílel se Carlo na jejich výchově a zasadil se o jejich zajištění. Za vlády Ludvíka XVI. existovalo stipendium pro syny chudších zasloužilých šlechticů, kterého Carlo bohatě využil, neboť Joseph, Napoleon a Lucien studovali na náklady státu. Velkou pomocí a nasměrováním pro všechny děti byla rozsáhlá knihovna, tehdy největší na celé Korsice, kterou Carlo vybudoval a doplňoval.
Joseph Bonaparte, (1768 - 1844), narozen jako Giuseppe
Napoléon Bonaparte, (1769 - 1821), narozen jako Nabulione/Napoleone
Lucien Bonaparte, (1775 - 1840), narozen jako Lucciano
Elisa Bonaparte, (1777 - 1820), narozena jako Marianna/Maria-Anna
Louis Bonaparte, (1779 - 1846), narozen jako Luigi
Pauline Bonaparte, (1780 - 1825), narozena jako Maria-Paola
Caroline Bonaparte, (1782 - 1839), narozena jako Maria-Annunziata
Jérôme Bonaparte, (1784 - 1860), narozena jako Gerrolamo