Joachim Murat

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Joachim Murat

Joachim-Napoléon Murat (25. března 1767, La Bastide - 13. října 1815) byl francouzský maršál, kníže Murat, velkovévoda z Bergu a Cleves, neapolský král v letech 1808 - 1815. Své tituly obdržel zejména proto, že byl švagrem Napoleona - oženil se s jeho nejmladší sestrou Caroline. Proslul svými okázalými oděvy a byl proto také znám jako 'král švihák'.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 25. března 1767 ve vesnici La Bastide (přejmenována na Labastide-Murat podle svého světoznámého občana) v departmentu Lot na jihu Francie. Jeho otcem byl Pierre Murat-Jordy, hospodský a matkou Jeanne Loubières.

K jezdectvu se přidal ve věku 22 let a v roce 1791 vstoupil do královské ústavní gardy (vytvořena pro ochranu krále, vzápětí ji však nahradila Národní garda). Vzápětí však své místo opustil a nastoupil do běžné armády, kde se v roce 1792 se stal důstojníkem. Byl zarytým zastáncem Marata, věřil v nadřazenost filozofie a silnou centralizovanou vládu ve formě republiky.

13. Vendémiaire[editovat | editovat zdroj]

Na podzim roku 1795, tři roky po popravě krále Ludvíka XVI., uspořádali roajalisté a kontrarevolucionáři vzpouru proti Republice. Generál Napoleon Bonaparte, tou dobou sídlem v Paříži byl 3. října jmenován do čela jednotek bránících Národní konvent. Bonaparte jej pověřil shromážděním artilérie z předměstí kontrolovaného vládními jednotkami. Muratovi se podařilo přivést děla do centra Paříže aniž by přišel do kontaktu se vzbouřenci. Použití kanónů Napoleonovi pomohlo zachránit členy Národního konventu. Za svůj úspěch byl povýšen na velitele brigády do hodnosti plukovníka a navíc se stal jedním z Bonapartových nejlepších mužů.

Tažení do Itálie a Egypta[editovat | editovat zdroj]

Roku 1796 se situace v hlavním městě částečně stabilizovala, nicméně válka se ubírala špatným směrem (viz Francouzské revoluční války). Napoleon nabádal, aby se armády spojily proti intervenčním silám monarchistů, kteří jen čekali na moment slabosti, aby v příštím okamžiku vtrhly do Francie a nastolili starý řád. Proto s ním odjel do severní Itálie, kde působil zpočátku jako pobočník, později během tažení proti Rakušanům a jejich spojencům, byl jmenován velitelem jezdectva. Svou odvahou a odhodláním s jakým se vrhal se svými jezdci do boje si vysloužil hodnost generála. Napoleon proslul rychlým pohybem vojska a nečekanými manévry a za nimi stál často právě on sám se svým jezdectvem. Přispěl tak nejenom k Napoleonově proslulé vojenské genialitě, ale také k jeho oblíbenosti na domácí půdě.

Velel kavalérii i během Francouzské expedice do Egypta v roce 1798, opět pod taktovkou Bonaparta. Strategickým cílem expedice bylo zastavit nebo alespoň zpomalit britské výpravy do Indie. Nicméně úkol zcela splněn nebyl, a to zejména díky porážce francouzského loďstva Brity, což vedlo k nedostatečnému zásobování a přinutilo Napoleona k návratu do Francie.

Krátce poté životně důležitou roli v Napoleonově převratu 9. listopadu 1799, kdy se vůbec poprvé pokusil chopit moci nad národem, úspěšně. Krátce nato (20. ledna 1800) pojal za manželku Bonapartovu sestru Caroline, zatím však pouze v civilním obřadu. Oddáni byli znovu, tentokrát před Bohem, 4. ledna 1802 v Paříži. Stal se zetěm Letizie Ramolino, a švagrem Josefa, Napoleona I., Luciena, Elisy, Louise, Pauline a Jeroma Bonapartových.

Napoleonské války[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Napoleonské války.

Roku 1804 jej Napoleon jmenoval maršálem Francie, v roce 1805 se stal císařským princem, roku 1806 velkovévodou z Bergu a Cleves, a tento titul si podržel až do roku 1808, kdy se stal králem neapolským a sicilským (Sicílii ovšem prakticky nikdy neovládl).

V Napoleonově tažení do Ruska (1812) mu byl velice prospěšný, stejně tak v bitvě u Lipska v roce 1813. Po porážce se však dohodl s Rakouským císařstvím, aby tak zachránil svůj vlastní trůn. Uspěl a byl uznán králem Neapole i po Napoleonově pádu. Jeho moc však stála na vrtkavých základech.

Když se Napoleon vrátil z Elby do Francie, dozvěděl se, že evropské mocnosti se na kongresu ve Vídni dohodly na navrácení Království Neapolského a Sicilského do rukou předchozího vládce. Murat zradil své nové spojence a zahájil Neapolskou válku, kde chtěl bojovat s Rakušany a posílit tak svou moc v Itálii. Byl však poražen generálem Františka I. Frederikem Bianchim v bitvě u Tolentina (2. - 3. května 1815).

Po prohrané válce uprchl na Korsiku a později do Francie, odkud se ještě jednou pokusil dobýt zpět své království, a to během povstání v Kalábrii. Byl zatčen vojáky svého rivala, Ferdinanda IV. Neapolského, a byl nakonec popraven popravčí četou v Castello di Pizzo v Kalábrii.

Pochován byl na hřbitově Père Lachaise v Paříži.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno : Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9.  
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha : Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4.  
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha : Orbis, 1994. 378 s.  
  • CASTELOT, Jiří. Napoleon Bonaparte. Praha : Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X.  
  • JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno : Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč : Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Třebíč : Akcent, 2006. 580 s. ISBN 80-7268-271-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. - Vítězné roky. Třebíč : Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč : Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč : Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. - Pád orla. Třebíč : Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V. – Ať žije císař. Třebíč : Akcent, 2005. 584 s. ISBN 80-7268-332-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 100 dní z Elby k Waterloo. Praha : Elka Press, 1999. 358 s. ISBN 80-902353-9-5.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha : Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1809 - Orel proti orlu. Praha : Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Dobyvatel Bonaparte. Třebíč : Akcent, 2009. 526 s. ISBN 978-80-7268-571-4.  
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha : F.Borový, 1931. 851 s.  
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha : Melantrich, 1930. 592 s.  
  • MANFRED, Albert Z.. Napoleon Bonaparte. Praha : Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0.  
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha : Naše vojsko, 1950. 450 s.  
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb : Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9.  


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]