Guillaume Marie Anne Brune

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Guillaume-Marie-Anne Brune (13. března 1763, Brive-la-Gaillarde, Corrèze2. srpna 1815, Avignon, zavražděn) byl francouzský maršál doby Prvního císařství.

Guillaume Marie Anne Brune

Život[editovat | editovat zdroj]

Brune, syn královského advokáta, chtěl v Paříži studovat práva, když však vypukla revoluce roku 1789, celým svým srdcem přilnul k jejím ideálům a stal se členem Klubu cordilierů a osobním přítelem Dantona. Mezitím se stal příslušníkem pařížské Národní gardy a roku 1790 založil nevelkou tiskárnu, které se o rok později vzdal ve prospěch armády a uveřejňoval v ní politické propagační letáky. Ač nebyl asi zcela bez viny na zářijových masakrech roku 1792, pověst o jeho podílu na bestiální vraždě princezny Lamballové, rozšířená v monarchistických kruzích, je zcela jistě nepravdivá.

Roku 1792 působil jako civilní komisař v Belgii a roku 1793 jako generální adjutant v hodnosti plukovníka při Severní armádě, s kterou pak bojoval ve Vendée. V hodnosti brigádního generála bojoval v bitvě u Hondschoote (8. září 1793) pod Houchardem a pomáhal při potlačení povstání royalistických pařížských sekcí ve vendémiaire 1795 (vrchním velitelem byl Napoleon Bonaparte). V italském tažení 17961797 bojoval pod Massenou a vyznamenal se u Rivoli (14. a 15. ledna 1797) a poté obdržel velení divize. O rok později dostal rozkaz k obsazení Švýcarska, který splnil rychlým strategicky bezchybným tažením. Poté co v únoru 1798 přijel do Lausanne, vedl jednání s bernskou vládou a současně připravoval útok. Již 6. března obsadil Bern a zadržel státní poklad. Později byl obviňován ze zpronevěry jeho části a to bylo možná i příčinou nepříliš vstřícného vztahu Napoleona k jeho osobě. Generál Brune pak 19. března 1798 proklamoval vznik Helvetské republiky, která přežívala dalších 5 let. Roku 1799 byl jmenován vrchním velitelem armády v Batavské republice, porazil invazní síly rusko-anglické pod velením vévody z Yorku 19. září u Bergenu a 6. října u Beverwijku a přinutil je ke kapitulaci v Alkmaru a vyklizení Holandska. Po 18. brumaire byl Napoleonem Bonapartem poslán do Vendée a tam „více srdcem než ocelí“ společně s Gabrielem Hédouville ukončil občanskou válku. V srpnu 1800 převzal vrchní velení italské armády, překročil v prosinci Mincio a v lednu 1801 obsadil Vicenzu a Rovereto. 16. ledna 1801 uzavřel příměří s hrabětem von Bellegarde v Trevisu, příměří bylo pak vystřídáno Lunevillským mírem. Roku 1802 stal se předsedou bezpečnostního výboru Státní rady a mezi léty 18031805 byl vyslancem Francie v Turecku. Roku 1804 stal se maršálem Francie. Roku 1806 byl jmenován generálním guvernérem hansovních měst a pověřen velením armády ve švédském Pomořansku. Roku 1807 přijal kapitulaci dosud obleženého Stralsundu a ostrova Rujany. Jeho schůzka s králem Gustavem IV., Adolfem Švédským, který jej neúspěšně přemlouval ke spolupráci s Bourbony, vzbudila nelibost Napoleonovu, Brune byl odvolán z velení a postaven mimo službu. Nepřidal se po restauraci k Bourbonům a po návratu Napoleona z Elby se okamžitě připojil k němu. Byl jmenován pairem a pověřen velením Varské armády s velitelstvím v Toulonu. Úspěšně vzdoroval Rakušanům a kapituloval až měsíc po druhém pádu Napoleona.

Při cestě do Paříže byl v Avignonu 2. srpna 1815 zavražděn fanatickými monarchisty a jeho mrtvola byla vhozena do Rhôny. Maršálka Bruneová věnovala veškerou energii dalších 14 let, než přemohla neochotu monarchistických kruhů k vedení procesu s vrahy Bruneovými. Teprve roku 1829 byl vrah Guidon odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti a poté byly ostatky maršálovy pohřbeny k definitivnímu odpočinku na hřbitově v Saint-Just-Sauvage. Svým strašným způsobem smrti a statečným jednáním těsně před ní se stal maršál Brune jedním z hlavních martyrů Napoleonské legendy.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno : Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9.  
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha : Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4.  
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha : Orbis, 1994. 378 s.  
  • CASTELOT, André. Napoleon Bonaparte. Praha : Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X.  
  • JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno : Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč : Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Třebíč : Akcent, 2006. 580 s. ISBN 80-7268-271-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. – Vítězné roky. Třebíč : Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč : Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč : Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. – Pád orla. Třebíč : Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V. – Ať žije císař. Třebíč : Akcent, 2005. 584 s. ISBN 80-7268-332-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha : Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1809 – Orel proti orlu. Praha : Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Dobyvatel Bonaparte. Třebíč : Akcent, 2009. 526 s. ISBN 978-80-7268-571-4.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Bonaparte v Egyptě. Třebíč : Akcent, 2007. 470 s. ISBN 978-80-7268-466-3.  
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha : F.Borový, 1931. 851 s.  
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha : Melantrich, 1930. 592 s.  
  • MANFRED, Albert Z.. Napoleon Bonaparte. Praha : Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0.  
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha : Naše vojsko, 1950. 450 s.  
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb : Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9.