Józef Antoni Poniatowski

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Józef Antoni Poniatowski (1783)

Józef Antoni kníže Poniatowski (7. května 1763 ve Vídni19. října 1813 u Lipska). Byl polský šlechtic, generál a ministr. Dosáhl hodnosti maršála Francie.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Hrob Poniatowského matky na Olšanských hřbitovech v Praze

Poniatowski byl synem Andrzeje Poniatowského a jeho české manželky Terezy hraběnky Kinské z Vchynic a Tetova a pocházel z poměrně starého rodu (první zmínka 1522). Rod byl celkem málo známý a mezi přední rody polského království se zařadil až zásluhou švédského krále Karla XII. (1682-1718, panoval 1697-1718), který si oblíbil Jozefova děda, pozdějšího vojvodu Stanislawa Poniatowského, jenž se zasloužil v diplomatických službách o švédský stát. Jozefovu otci se podařilo získat vedle polského knížecího titulu i titul německého říšského knížete. Jozefův strýc Stanislav August byl posledním králem nezávislého Polska. Nemohl zabránit dělení Polska a roku 1795 abdikoval, ale při korunovaci přes odpor sejmu povýšil své tři bratry do knížecího stavu. Jelikož Poniatowského matka byla sestrou matky knížete Karla Schwarzenberga, byl Jozef jeho pravým bratrancem.

Mládí a válka proti Turecku[editovat | editovat zdroj]

Józefův otec byl generálem v rakouských službách, ale zemřel již, když bylo synovi 10 let. Proto jeho královský strýc převedl do jeho majetku několik rozsáhlých statků s panstvími, aby synovce zajistil finančně a současně převzal výchovu Jozefa. Roku 1779 jej strýc povolal do Varšavy, aby se důvěrně seznámil s dvorským životem. O rok později (7. února 1780) vstoupil Poniatowski do rakouské armády, kde se již roku 1784 stal majorem. Téhož roku byl převelen do Lvova, kde v divizi hulánů velel polským vojákům. 1785 byl povýšen do hodnosti podplukovníka a sloužil v pluku lehké jízdy císařské gardy a zde uzavřel pevné přátelství s pozdějším rakouským generálem Mackem. V lednu 1788 s císařem Josefem II., přijeli do Pešti v rámci přípravy k válce proti Turecku a v dubnu téhož roku byl při účasti na dobytí pevnosti Šabac (poblíž Bělehradu) těžce raněn na stehně.

V polské armádě, Květnová ústava a rusko-polská válka roku 1792[editovat | editovat zdroj]

Když 19. května 1792 vtrhla ruská vojska do Polska znamenalo to vypuknutí rusko-polské války. Důvodem byla především snaha Ruska o zrušení polských reforem, především pak odvolání květnové ústavy. Kníže Poniatowski byl jmenován vrchním velitelem polských vojsk. Podařilo se mu zvítězit v bitvě u Zielence v dnešní Ukrajině (18. června 1792) a stal se zakladatelem slavného vojenského řádu Virtuti Militari. Jako jediný v 18. století pak obdržel komturský kříž tohoto řádu.

Kościuszkovo povstání a návrat k soukromému životu[editovat | editovat zdroj]

Po prohrané válce a následujícím Druhém dělení Polska roku 1793 odešel kníže Jozef do emigrace (Vídeň a poté Brusel), ale roku 1794 se vrátil do Polska, aby se účastnil povstání celého národa pod velením generála Tadeusze Kosciuszka a podílel se na bojích kolem Varšavy. Po porážce následovalo Třetí dělení Polska, které ukončilo existenci polského státu (1795). Když poslední polský král a strýc knížete Jozefa Stanislav II. August v Rusku roku 1798 zemřel, odjel kníže do Sankt-Petěrburgu a byl přijat carem Pavlem I. Roku 1802 odjel Poniatowski do Berlína, aby za pomoci svého přítele knížete Radzwilla upravil své vztahy s berlínským dvorem, následkem čehož mu byla větší část jeho zabavených statků, nacházejících se po zániku Polska v Prusku, vrácena. Současně byl jmenován králem Fridrichem Vilémem III. rytířem Řádu černé orlice a Řádu červené orlice.

Velkovévodství varšavské a rakousko-polská válka roku 1809[editovat | editovat zdroj]

Socha ve Varšavě

Po porážce Pruska Napoleonem v letech 1806-1807 byl Poniatowski jmenován ministrem války nově vzniklého Velkovévodství varšavského a vybudoval armádu o 40 000 mužích. Velkovévodství varšavské vzniklo po uzavření Tylžského míru (7. července 1807) a formálně bylo autonomní součástí Saska. Skutečnou výkonnou moc měl však Napoleon a jeho vybraní maršálové (Berthier). Poniatowski byl vrchním velitelem armády i ve válce proti Rakousku roku 1809. Tehdy soustředil kníže Jozef sbor o 15 000 mužích před Varšavou, a svedl s Rakušany, kteří početně převyšovali Poláky asi dvojnásobně, vyrovnanou bitvu u Raszynu a v důsledku příměří uzavřeného s arcivévodou Ferdinandem, musel vyklidit pravý břeh Visly. Po vypršení příměří provedl úspěšné tažení do Haliče a na jeho výzvu vzplanulo povstání celé této země. Rakušané tím byli přinuceni 2. června 1809 vyklidit Varšavu. Kníže spoléhal na pomoc Rusů, kteří byli tehdy spojenci Francie a tedy i Poniatowského, ale ti jej nechali zcela na holičkách. Jednání Poniatowského s nimi ztroskotalo. Po vítězství Napoleona u Wagramu (5. a 6. července 1809) se však změnila situace a kníže Poniatowski mohl v čele svých jednotek vtáhnout do Krakova (16. července 1809). Varšavské velkovévodství rozšířilo své území o značný díl Haliče. Napoleon knížeti Jozefovi věnoval zlatou šavli a jmenoval jej velkodůstojníkem Čestné legie.

Velká armáda a ruské tažení 1812[editovat | editovat zdroj]

V lednu 1810 se vrátil Poniatowski zpět do Varšavy a v únoru 1810 odjel do Drážďan, kde projednal se saským králem Fridrichem Augustem I., organizační změny v armádě. Král pak navštívil Krakov a Varšavu v doprovodu knížete Jozefa. V březnu 1812 byl maršálem Louisem Berthierem vytvořen ze 3 polských divizí V. sbor Velké armády, jehož velení převzal v červnu 1812 Poniatowski. Sbor byl součástí armády vestfálského krále Jerôma, bratra Napoleona. Kníže byl se svým sborem účastníkem bitvy u Smolenska (18. srpna 1812) i bitvy u Borodina (7. září 1812) a vtáhl s Napoleonem do Moskvy (15. září 1812). Tam však zůstal jen 2 dny a dále pronásledoval Rusy do oblasti Kalugy.

Německé tažení a bitva u Lipska. Smrt Poniatowského[editovat | editovat zdroj]

Po přechodu Bereziny (26.-28. listopadu 1812) dotáhl Poniatowski přes Vilno (Vilnius) do Varšavy (13. prosince 1812). Okamžitě odjel do Krakova, kde začal formovat novou polskou armádu. Nabídku Pruska i Ruska (leden a únor 1813), aby se odvrátil od Napoleona opakovaně striktně odmítl. Armádu o 14 000 mužích připojil v červnu 1813 k Velké armádě, jako její VIII. sbor a sám byl postaven zcela na roveň francouzských maršálů. Během příměří společně s Napoleonem vráhl do Drážďan. Při tažení k Lipsku tvořil jeho sbor zadní voj Velké armády. V bitvě u Lipska (16.-19. října 1813) tvořil VIII. sbor součást pravého křídla na jihu a jihovýchodu bojiště s centrem u osady Konnewitz. Již 16. října po vynikajícím taktickém vedení boje a koncertu osobní statečnosti povýšil Napoleon knížete Jozefa Poniatowského do hodnosti maršála Francie. Při spořádaném ústupu z bojiště, byl Poniatowski velitelem zadního voje a kryl ústup hlavních sil armády. Předčasná destrukce mostu přes Elsteru však odřízla cestu z bojiště. Již několikanásobně zraněný kníže zorganizoval naložení zraněných francouzských granátníků do člunu a odmítl nalodit se s nimi se slovy „ Člověk má umřít statečně“. Pak se pokusil přeplavat řeku, ale v řece zahynul. Utopení není pravděpodobné - kůň doplaval na druhý břeh. Snad zemřel na selhání srdce, ale jsou i doklady, že Poniatowski přeplaval řeku, ale při brodění ke břehu byl zasažen několika kulemi do hrudníku a padl zpět do řeky.

Pohřeb[editovat | editovat zdroj]

Mrtvola byla nalezena rybáři až 24. října 1813 a byla vystavena v kostele svatého Jana na předměstí Lipska. Byla balsamována a pohřbena v hřbitovní kryptě u svatého Jana. Po převozu do Polska byly ostatky se souhlasem ruského cara uloženy 10. září 1814 v katedrále Svatého kříže v centru Varšavy a později převezeny do Krakova a od 22. čerevence 1817 odpočívají v královské kryptě wawelské katedrály, kde kromě polských králů a královen je čestná hrobka největších mužů Polska - vlevo od vchodu Wladyslaw Sikorski, vpravo Poniatowski a vedle něho Tadeusz Kosciuszko a v poslední místnosti Józef Piłsudski. Roku 1829 byl dokončen jezdecký pomník Poniatowského slavným dánským sochařem Bertelem Thorvaldsenem. Nacisty byl zničen, ale roku 1947 opět v Dánsku odlitý v původní formě a jako dar dánského lidu předán městu Varšavě. Dnes stojí na čestném nádvoří prezidentského paláce ve Varšavě.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Kníže Józef Poniatowski, zvaný Le bel Prince Pepi („ krásný kníže Pepi“) prožil nesčíslná milostná dobrodružství. Dlouho žil ve volném svazku s o 10 let starší milenkou madamme de Vauban. Nikdy se neoženil a měl jediného syna se svou krásnou přítelkyní Sofií Czosnowskou, rozenou hraběnkou Potockou: Karol Józef Maurycy Poniatowski (* 18. prosince 1809 ve Varšavě, † 18. února 1855 v Tlemcenu, Alžírsko), vstoupil roku 1830 do francouzské armády a dopracoval se hodnosti generálmajora a důstojníka Čestné legie.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Kníže Jozef Poniatowski patří bezesporu k největším postavám polské historie. Statečný, vzdělaný muž jemných mravů, který patřil k předním rodinám Polska měl osobní kontakty s předními osobnostmi tehdejší politiky a moci (carevna Kateřina II., car Pavel I., car Alexandr I., císař Josef II., císař František I., pruský král Fridrich Vilém III., saský král Fridrich August I., císař Napoleon a všechny přední osobnosti francouzského státu a armády aj.). Všechny jeho činy byly diktovány jeho nezměrnou láskou k vlasti, pro kterou se přimkl k Francii a přestože se korouhev dějinného vývoje otočila, zůstal věrný svým zásadám a danému slovu. Šlechtic rodem, duchem, vystupováním i morálkou dodnes je symbolem polsko francouzských přátelských vztahů . Statečný voják, chladnokrevný velitel, vynikající taktik i stratég patří k nejsvětlejším zjevům Napoleonského období.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno : Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9.  
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha : Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4.  
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha : Orbis, 1994. 378 s.  
  • CASTELOT, André. Napoleon Bonaparte. Praha : Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X.  
  • JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno : Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč : Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč : Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. - Pád orla. Třebíč : Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V. – Ať žije císař. Třebíč : Akcent, 2005. 584 s. ISBN 80-7268-332-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha : Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1809 - Orel proti orlu. Praha : Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1.  
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha : F.Borový, 1931. 851 s.  
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha : Melantrich, 1930. 592 s.  
  • MANFRED, Albert Z.. Napoleon Bonaparte. Praha : Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0.  
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha : Naše vojsko, 1950. 450 s.  
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb : Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9.