Michel Ney

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Michel Ney

Michel Ney, vévoda z Elchingen, kníže moskevský (10. ledna 1769, Saarlouis7. prosince 1815, Paříž) byl francouzský maršál doby Prvního císařství. Napoleon ho nazýval „le brave des braves“ (nejstatečnější ze statečných).

Život[editovat | editovat zdroj]

Ney se narodil jako syn chudého bednáře v Saarlouis (jeho rodný dům v Pivní ulici 13 je dodnes zachován jako místní pamětihodnost).

V roce 1788 vstoupil jako prostý vojín do husarského pluku a při vypuknutí revoluce byl poddůstojníkem. Roku 1792 se stal kapitánem a roku 1796 brigádním generálem. Roku 1799 překvapivým výpadem dobyl Mannheim, za což byl povýšen na divizního generála. Poté bojoval pod Massenou ve Švýcarsku a následně pod Moreauem v Německu (včetně bitvy u Hohenlinden roku 1800). Po uzavření Lunevillského míru byl vyslancem ve Švýcarsku. Od roku 1802 žil Michel Ney v spokojeném manželství – jeho ženou se stala Aeglé-Louisa Auguié, dcera bývalé komorné Marie Antoinetty. V roce 1804 jmenoval Napoleon Neye maršálem Francie. Byl to on, kdo zahájil tažení roku 1805 – porazil arcivévodu Ferdinanda u Günzburgu 10. října 1805 a zasloužil se hlavním dílem o kapitulaci Mackovy armády v Ulmu, když 14. října 1805 uzavírá obklíčení pevnosti vítěznou bitvou u Elchingen. Za to byl jmenován vévodou z Elchingen.

V tažení roku 1806 velel 6. sboru a opakovaně se vyznamenal svým razantním postupem a osobní odvahou. Pronásledoval Prusy po bitvě u Jeny, obsadil Erfurt a Magdeburg. V roce 1807 bojoval v bitvě u Eylau a u Friedlandu. 1808 doprovázel císaře do Španělska. Roku 1811 se po konfliktu s Massenou se stáhl do soukromí, až roku 1812 dle rozkazu převzal velení 3. sboru Velké armády. Na ruském tažení se Ney vyznamenal mnohokrát, mj. v bitvě u Smolenska, zejména však v bitvě u Borodina, kdy mu byl večer po krvavém boji předán titul knížete Moskevského. Při ústupu velel Ney zadnímu voji a svou statečností, klidem i taktikou si získává obdiv svých vojáků, ale i nepřátel. O jeho urputnosti svědčí i tato epizoda: …když vtáhl jako poslední ze zadního voje do pruského Gumbinnenu, těsně před doléhajícími kozáky, v důstojnickém kasinu zmrzlého, unaveného a umazaného maršála nikdo nepoznal a důstojníci jej chtěli vyhodit na ulici. Ney stoickým klidem prohlásil: “pomalu pánové, nepoznáváte mě? Já jsem zadní voj velké armády, já jsem Michel Ney“.

Roku 1813 velel u Budyšína severu a neuskutečnil Napoleonem zamýšlený obchvat spojeneckých vojsk. Poté táhl do Slezska, kde byl Blücherem přinucen ustoupit od Legnice. Poté pomohl při vítězství u Drážďan (26. a 27. srpna 1813).

Po porážce Oudinota u Grossbeeren byl jmenován velitelem sil usilujících o proniknutí k Berlínu, ale je von Bülowem poražen u Dennewitz (6. září 1813). Roku 1814 je Ney velitelem císařské gardy a bojuje u Brienne, Montmirail, Craonne a Châlons-sur-Marne s příkladnou statečností. Po pádu Paříže nutil Napoleona k abdikaci a následně přešel k Bourbonům. Ludvík XVIII. ho jmenoval pairem a předal mu velení 6. divize. Po návratu Napoleona z Elby velel vojsku, které mělo Napoleona zajmout, avšak na místo toho vstoupil opět do jeho služeb. Byl jmenován vrchním velitelem levého křídla o síle 38 000 mužů (1. a 2. sbor), ale počínal si velmi váhavě a pasivně v bitvě s Angličany 15. a 16. června 1815 u Quatre-Bras, čímž umožnil spojení Angličanů s Prusy a de facto spoluzapříčinil tragédii Severní armády u Waterloo (18. června 1815). Ve vlastní bitvě u Waterloo bojoval statečně, ale netakticky jako smyslů zbavený – 6 koní pod ním bylo zabito, on však útočil dál jako pěšák. Nakonec vedl i Starou gardu do rozhodujícího útoku, který selhal. Přestože mu blízcí radili, aby emigroval a i zrádný Fouché mu opatřil cestovní pas, váhal Ney nepochopitelně s útěkem. 3. srpna 1815 byl zatčen a 8. listopadu postaven před válečný soud. Tribunál se však prohlásil za nekompetentní soudit člena komory pairů a tak byl Ney odsouzen 6. prosince 1815 komorou pairů za velezradu k trestu smrti. Ten byl vykonán zastřelením 7. prosince 1815 v pařížských Lucemburských zahradách.

Během popravy osvědčil naposled svou chladnou mysl a proslulou statečnost. V místě provedené exekuce stojí dnes krásný památník vytvořený Rudem, znázorňující maršála s šavlí v ruce. Podle Victora Huga se jednalo o nejkrásnější sochu v Paříži. Je pohřben na pařížském hřbitově Père-Lachaise. Zanechal po sobě 3 syny, kteří později uveřejnili jeho paměti.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno : Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9.  
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha : Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4.  
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha : Orbis, 1994. 378 s.  
  • CASTELOT, Jiří. Napoleon Bonaparte. Praha : Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X.  
  • JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno : Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršál Ney: Napoleonův nejstatečnější. Třebíč : Akcent, 2007. 540 s. ISBN 978-80-7268-410-6.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč : Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. – Vítězné roky. Třebíč : Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč : Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč : Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. – Pád orla. Třebíč : Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 100 dní z Elby k Waterloo. Praha : Elka Press, 1999. 358 s. ISBN 80-902353-9-5.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha : Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1809 – Orel proti orlu. Praha : Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleon na Dunaji. Praha : Epocha, 2009. 344 s. ISBN 978-80-7425-004-0.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Má krev patří Napoleonovi. Veselí nad Moravou : Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2009. 315 s. ISBN 978-80-243-3665-7.  
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha : F.Borový, 1931. 851 s.  
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha : Melantrich, 1930. 592 s.  
  • MANFRED, Albert Z.. Napoleon Bonaparte. Praha : Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0.  
  • TARABA, Luboš. Waterloo. Praha : Prostor, 1999. 440 s. ISBN 80-7260-016-8.  
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha : Naše vojsko, 1950. 450 s.  
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb : Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9.