Louis Berthier

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Louis Alexandre Berthier

Louis Alexandre Berthier (20. listopadu 1753 Versailles1. června 1815 Bamberg za nejasných okolností) byl slavným napoleonským velitelem, dosáhnuvším hodnosti Maršál Francie, suverénním knížetem z Neuchâtelu, knížetem z Wagramu a vévodou z Valanginu.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Život před rokem 1789[editovat | editovat zdroj]

Od malička byl svým otcem - vrchním velitelem topografického oddělení armády v časech Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. - veden k vojenské kariéře. Ve 13 letech vstoupil do armády. Z královské topografické kanceláře pak přešel k aktivní vojenské službě, nejprve jako poručík generálního štábu, později jako kapitán dragounů. Během americké války za nezávislost sloužil od r.1780 v armádním expedičním sboru generála Jeana Rochambeaua pod Lafayettem. Roku 1789 byl králem Ludvíkem XVI. jmenován generálmajorem Národní gardy ve Versailles a opakovaně prokázal královské rodině dobré služby.

Revoluce[editovat | editovat zdroj]

Poznal, že revoluce nabízí mladým talentům velké možnosti a tak se brzy stal zásluhou odvahy, chladné mysli a především vynikajících topografických znalostí a zkušeností šéfem štábu Lafayetta, Lucknera a Custina. Během hrůzovlády, aby nevzbudil podezření odešel do války ve Vendée. Jeho osobní odvaha při obraně Saumuru dne l2. června 1793 mu zajistila pochvalnou zmínku ve zprávě komisaře armády Konventu. Přesto byl jako bývalý královský důstojník podezřelý a proto odešel z armády a žil na statku svého bratra.

Ve službách Napoleona Bonaparta[editovat | editovat zdroj]

Po 9. termidoru byl jmenován vedoucím štábu gen. Kellermanna. Tam si vydobyl pověst vynikajícího odborníka a generál Bonaparte si jej vybral jako velitele štábu Italské armády během kampaně 1796-1797. Počínal si velmi dobře i jako divizní generál v bitvách u Mondovy (22. dubna 1796), Lodi (10. května 1796), Codogna (9. května 1796), a Rivoli (14. ledna 1796). Provázel generála Bonaparte do Egypta v kampani 1798-1799 a s ním se i vrátil do Francie. Plně podporoval jeho akce k převzetí moci a po 18. brumaire se stal ministrem války. S jeho jménem pak jsou spojeny realizace tažení roku 1800 (bitva u Marenga) i tažení roku 1805 s Napoleonovými geniálními tahy - ulmským manévrem, letem orla a posléze lvím skokem v bitvě u Slavkova. Dne 18. května 1804 byl jmenován maršálem Francie, roku 1806 byl jmenován suverénním knížetem-vévodou neuchâtelským a valenginským, roku 1809 pak knížetem z Wagramu. Roku 1808 se (poté co řadu let žil s markýzou Viscontiovou) stal Berthier manželem Alžběty Bavorské, neteře bavorského krále Maxmiliana I. Zahrnut vysokými příjmy a dary (stal se mj. majitelem zámku Chambord), zastupoval císaře i při Napoleonově sňatku s rakouskou arcivévodkyní Marií Luisou per procurationem ve Vídni roku 1810. Byl pravou rukou císaře Napoleona na všech dalších taženích až do roku 1814, kdy byl v bitvě u Brienne raněn a nabyl přesvědčení, že další odpor je proti zájmům Francie. Patřil ke skupině maršálů, kteří přesvědčili císaře, aby abdikoval. Poté se dal k dispozici Ludvíkovi XVIII., který ho 4. června 1814 jmenoval pairem Francie.

Za sto dní se nepřidal k Napoleonovi, doprovodil krále do Gentu a poté odjel na svá bavorská panství - „ Nechtěl se bít proti Francii za krále, ani proti králi za císaře“ (Chardigny).

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Dne 1. červen 1815 pak za nejasných okolností tragicky zemřel pádem z okna druhého patra bamberského zámku. Na místě neštěstí je dodnes pamětní deska. Je pohřben v kryptě bavorských králů kostela na břehu Tegernsee.

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Jeho význam pro moderní válečné umění je obrovský: stal se zakladatelem moderní štábní práce - štáb rozdělil do 5 oddělení, odpovídajících racionálním potřebám armády, která v zásadě nezměněna zůstala ve francouzské armádě dalších 140 let, projevil se jako organizátor a vojenský plánovač zcela nového – dosud neviděného rozměru. Zcela přeorganizoval zásobování armády, byl tvůrcem armádní logistiky v moderním pojetí. Napoleonovy myšlenky a globální disposice převáděl do stručných, přesných rozkazů a s císařem vytvořil dvojici, která změnila dějiny vojenské strategie.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno : Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9.  
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha : Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4.  
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha : Orbis, 1994. 378 s.  
  • CASTELOT, André. Napoleon Bonaparte. Praha : Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X.  
  • JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno : Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč : Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Třebíč : Akcent, 2006. 580 s. ISBN 80-7268-271-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. - Vítězné roky. Třebíč : Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč : Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč : Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. - Pád orla. Třebíč : Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V. – Ať žije císař. Třebíč : Akcent, 2005. 584 s. ISBN 80-7268-332-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha : Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1809 - Orel proti orlu. Praha : Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Dobyvatel Bonaparte. Třebíč : Akcent, 2009. 526 s. ISBN 978-80-7268-571-4.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Bonaparte v Egyptě. Třebíč : Akcent, 2007. 470 s. ISBN 978-80-7268-466-3.  
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha : F.Borový, 1931. 851 s.  
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha : Melantrich, 1930. 592 s.  
  • MANFRED, Albert Z.. Napoleon Bonaparte. Praha : Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0.  
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha : Naše vojsko, 1950. 450 s.  
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb : Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9.  
Předchůdce:
Fridrich Vilém III.
Znak z doby nástupu Neuchâtelský kníže
18061814
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Fridrich Vilém III.