Napoleonovo ruské tažení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Napoleonovo tažení do Ruska
Konflikt: Napoleonské války
Napoleonův ústup od Moskvy, od Adolfa Northena (1897)
Napoleonův ústup od Moskvy, od Adolfa Northena (1897)
Trvání: 24. června- 2. prosinec 1812
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Rusko
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Ruské vítězství
Změny území: {{{Území}}}
Strany
FRA Francie
Vlajka Varšavského knížectví Varšavské knížectví
Vlajka Napoleonské Itálie Itálie
Vlajka Neapolského království Neapolské království
Vlajka Napoleonského Španělska Španělsko
Vlajka Švýcarské konfederace Švýcarsko
Vlajka Rýnského spolku Rýnský spolek:
Vlajka Bádenska Bádensko
Vlajka Bavorska Bavorsko
Vlajka Bergu Berg
Vlajka Saska Sasko
Vlajka Vestfálska Vestfálsko
Vlajka Württemberska Württembersko

Spojenci Francie:
Vlajka Rakouské říše Rakousko
Vlajka Pruska Prusko
Vlajka Dánská Dánsko
Vlajka Portugalska Portugalsko

Flag of Russia.svg Ruská říše
Velitelé
Napoleon Bonaparte
Eugène de Beauharnais
Jérôme Bonaparte
Karel Filip Schwarzenberg
Józef Poniatowski
Jacques MacDonald
Alexandr I. Pavlovič
Michail Kutuzov
Michail Bogdanovič Barclay de Tolly
Pjotr Ivanovič Bagration
Síla
610 000 vojáků a 1370 děl 650 000 vojáků a 1600 děl
Ztráty
asi okolo 550 000 vojáků a 1200 děl asi 210 000 vojáků
{{{poznámky}}}

Napoleonovo ruské tažení, Francouzské tažení do Ruska, „francouzsko–ruská válka“ nebo též (v ruské historiografii) Vlastenecká válka byla vojenská operace během napoleonských válek, jež skončila v prosinci 1812 zničením francouzské Napoleonovy Velké armády (Grande Armée).

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Vztahy mezi Francií a Ruskem byly založeny na výsledcích Erfurtského kongresu (1808), během něhož byla dohodnuta aliance mezi těmito státy, namířená jednak proti Rakouskému císařstvíVelké Británii, stojícím proti Napoleonovi, a jednak proti Osmanské říši, se kterou mělo napjaté vztahy Rusko. Tuto alianci navíc posilovaly přátelské vztahy mezi carem Alexandrem I. a císařem Napoleonem Bonaparte. V počátcích se zdálo, že toto francouzsko-ruské spojenectví bude užitečné pro obě strany, ale postupem času se jejich vztahy začaly zhoršovat. Zájmy a cíle obou států se stále více rozcházely. Kromě toho se projevoval silný vliv ruské šlechty, která byla obecně silně konzervativně a protinapoleonsky orientovaná, zejména kvůli republikánským ideovým vlivům z Francie, kterých se obávala.

Vztahy obou zemí se zhoršovaly také na základě neochoty Ruska dodržovat Napoleonův kontinentální systém, kterého se účastnilo spíše formálně. Zhoršení vztahů mezi oběma státy a místy již nepřátelské depeše mezi vládami a panovníky obou zemí, mj. ve sporu o další vývoj polsko-litevského státu, pak způsobily, že pro carovy rádce nebylo těžké přesvědčit panovníka, že Napoleon chystá invazi do Ruska. Proto začal car Alexandr I. mobilizovat armádu a soustřeďovat vojenské jednotky u hranic. Za těchto okolností Napoleon dospěl k názoru, že se carské Rusko chystá jej a jeho spojence napadnout. Začal skutečně připravovat válečné tažení, na které do té doby zřejmě nepomýšlel (či si jím nebyl jist), čímž potvrdil veškerá carova podezření. To vedlo k dalšímu zhoršení vztahů a sérii nepřátelských kroků z obou stran. Vzniklá situace pak vyústila ve válečný konflikt.

Začátek tažení[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Smolenska, od Pitera von Hesse

V noci 24. června 1812 se nakonec francouzská Velká armáda s Napoleonem začala přepravovat přes řeku Němen, čímž začalo jeho Ruské tažení. Velká armáda měla celkově asi 600 000 mužů (někdy je uváděno 500 000). Na sever od Polesí postupovalo 412 000 Francouzů proti 166 000 Rusům, ve směru na Vilno stálo 300 000 Francouzů proti 127 000 Rusům. Navíc byly ruské armády (První armádě velel Barclay de Tolly a druhé armádě velel generál Bagration) ve strategicky nevýhodném postavení. Proto obě začaly ustupovat a snažily se spojit. V tom se jim Francouzi pokusili bránit. 3. srpna se obě armády konečně spojily. Po spojení u Smolenska měli Rusové asi 120 000 mužů. 16. srpna se u Smolenska objevil i Napoleon.

Po dvoudenní bitvě nakonec Rusové ustoupili, ale Francouzům se nepovedlo ruskou armádu zničit. Získali na druhou stranu důležitou základnu pro další operace. Nyní se Rusové již nechtěli vyhýbat generální bitvě a hledali místo, kde ji svést. Zprvu chtěli u Vjazmy, ale pak se rozhodli pro výhodnější postavení u Careva-Zajmišča. Hlavní francouzské síly se za dva a půl měsíce následkem bojů a dlouhých denních pochodů o polovinu zmenšily. Navíc ruští partyzáni ztěžovali Francouzům zásobování. Obyvatelé měst a vesnic se chovali k Francouzům nepřátelsky a vytvářeli partyzánské oddíly. Ani situace ruské armády ale nebyla jednoduchá. Nerozhodnost vrchního velitele Barclaye de Tollyho a nespokojenost s ní způsobily zkomplikování vztahů uvnitř generality. Tollyho rozpory s Bagrationem a nejednotné velení zhoršovaly situaci Rusů. Vedly až k tomu, že ruské armády nedostávaly včas posily, zálohy se budovaly pomalu a bylo jich málo a nedělo se nic pro ztížení postupu francouzské armády. Až 20. srpna byl jmenován vrchním velitelem Michail Illarionovič Kutuzov a 29. srpna Rusové opustili Vjazmu a ustupovali k Carevu-Zajmišči.

Bitva u Borodina a obsazení Moskvy[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Borodina, od Pitera von Hesse, 1843.
Francouzi v Moskvě.

Kutuzov měl v plánu zastavit Napoleonův postup na Moskvu a velký důraz kladl na zálohy. 30. srpna ale Rusové ustoupili i od Carëva-Zajmišča. Ruská armáda dostala zálohy jen o 15 000 mužích, což bylo málo. Nakonec se Kutuzov zastavil u Borodina. Byly zde vybudovány obranné valy a 7. září proběhla bitva u Borodina.

Šlo o nejkrvavější bitvu z celého tažení, padl v ní mimo jiné generál Bagration. Na konci dne Francouzi ustoupili na svou původní pozici. Rusové ale druhý den nakonec opustili i toto postavení, neboť utrpěli masivní ztráty a znovu jim bylo odmítnuto dát posily. Nakonec obě strany prohlásily bitvu za své vítězství. Ruské velení nyní řešilo otázku, zda má ponechat Moskvu nepříteli nebo ji bránit. Tuto otázku vyřešil Kutuzov rozkazem k ústupu a ponechal Napoleonovi Moskvu. 14. září ji francouzská vojska obsadila. Dodnes jsou dohady o tom, zda Moskvu zapálili Rusové či Francouzi. Pravdou ale je, že požár Moskvy byl na škodu Napoleonovi, který čekal že car uzavře mír. Kutuzov mezitím Napoleona nechal vyčkávat a 3. října se utábořil v Tarutinu. Nakonec Napoleon nevěděl, kde ruská armáda je, ale stále věřil že car uzavře mír - nesplnilo se to. Přitom byla situace Francouzů každý den horší a horší. Rusové se totiž přece jen vzpamatovávali ze ztrát, které utrpěli.

Obrat ve válce[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Tarutina, od Pitera von Hesse

V Tarutinském táboře si Rusové odpočinuli a připravovali nyní nové síly, s nimiž hodlali zaútočit na napoleonská vojska. V Tarutinském táboře byla kázeň a byl prováděn výcvik. Napřed Rusové svou pozici opevnili. Jediným problémem v této době byla silná velitelská opozice, namířená proti Kutuzovovi, jíž vedli Levin August von Bennigsen, Barclay de Tolly, Rostopčin a anglický generál Wilson. Tato opozice se nakonec rozpadla následkem Kutuzovových opatření. V Tarutinu se doplnila ruská armáda. V této době byla vedena blokáda Moskvy domobranou a zesílila se aktivita partyzánských oddílů.

Brzy byl Kutuzov připraven k boji, situaci ale v té době ztěžoval car svými rozkazy odporujícími Kutuzovovým záměrům, které dával generálu Wittgensteinovi a admirálu Čičagovovi. 5. října se v Tarutinu objevil Lauriston s dopisem pro Kutuzova, v němž Napoleon žádal o příměří. Současně s tímto dopisem Napoleon poslal také dopis carovi, v němž rovněž žádal o mír. Nakonec ani jedno nebylo uzavřeno. Napoleon vyslal proti Rusům vojsko pod velením generála Murata, které 18. října utrpělo v bitvě u Tarutina porážku. Když se o této bitvě Napoleon dozvěděl, vyklidil Moskvu a vytáhl k městu Kaluze. Napoleon se chtěl dostat do Kalugy a odtud ustoupit ke Smolensku, čímž by zachránil armádu. Tento záměr zmařila bitva u Malojaroslavce, jež se odehrála 24. října. Od této chvíle francouzská armáda ustupovala stejnou cestou, jakou přišla.

Útěk z Ruska[editovat | editovat zdroj]

V roce 1812. Malba ruského malíře Ilariona Prjanišnikova z roku 1874

Po bitvě u Malojaroslavce začal Napoleon z Ruska ustupovat, tento ústup se však spíše podobal útěku. Zatímco ustupoval, začali Rusové jeho vojska pronásledovat. 27. října se Francouzi dostali na Smolenskou silnici, tam se spojili s Poniatowským. 29. října ráno projel Napoleon Borodinem, kde byly stále viditelné stopy po bitvě. 31. října utrpěli Francouzi porážku v další bitvě u Kolockého kláštera a poté 3. listopadu vážnou porážku u Vjazmy, která rozšířila mezi francouzskými vojsky nekázeň a paniku. 9. listopadu Napoleon s vojskem dorazil do Smolenska a zůstal tam čtyři dny, poté se vydal na další cestu.

Francouzská vojska byla rozdělena na navzájem izolované sledy, což se jim stalo osudným. Bitva u Krasného, jež se odehrála 15. - 18. listopadu, skončila Napoleonovou porážkou. Nyní se Napoleon blížil k Berezině, u níž ho chtěl Kutuzov obklíčit a zajmout. Nakonec byl Napoleon opravdu obklíčen, avšak během bitvy na Berezině 26. - 28. listopadu se za cenu vysokých ztrát probil z obklíčení. Za Napoleonův únik byl obviněn admirál Pavel Vasiljevič Čičagov,ve skutečnosti za něj ale mohlo vrchní velení. Nyní zbyly z francouzské Velké armády pouhé trosky. Na dalším ústupu byla pak armáda zničena prakticky celá. 14. prosince nakonec žalostný zbytek z více než půlmilionové armády opustil ruské území. Ruské tažení skončilo, válka nikoliv. Ruský postup se zastavil až v Paříži. Kutuzov se již dobytí Paříže nedožil, když na jaře 28. dubna 1813 zemřel při pronásledování nepřítele.

Následky[editovat | editovat zdroj]

Litografie Charlese Minarda z roku 1869 zobrazuje graficky úbytek vojáků během tažení

Napoleonovo ruské tažení skončilo katastrofou, která stála Francii a její spojence nejlepší jednotky a fakticky tak rozhodla o konci nejen napoleonských válek, ale i rozmachu republikánské revoluce v Evropě. Aź revoluční rok 1848 obnovil tlak na konzervativní státy protirepublikánské koalice.

Francie nedokázala zastavit postup Spojenců. V bitvě u Lipska byl Napoleon poražen, později donucen k abdikaci a poslán na ostrov Elba. Na jeho konečné porážce nezměnil nic ani jeho velkolepý návrat z Elby, protože byl 18. června 1815 poražen u Waterloo a poslán na britský ostrov Svatá Helena, kde po téměř šesti letech 5. května 1821 dožil.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lev Tolstoj: Vojna a mír
  • P. A. Žilin: Kutuzov

Související články[editovat | editovat zdroj]