Karel Filip Schwarzenberg

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o vojevůdci a diplomatovi. Další významy jsou uvedeny v článku Karel Schwarzenberg (rozcestník).
Karel Filip ze Schwarzenbergu
Karel Filip v uniformě a se všemi odznaky svého postavení, olejomalba z Českého Krumlova
Karel Filip v uniformě a se všemi odznaky svého postavení, olejomalba z Českého Krumlova
Narození: 18. duben 1771
Banner of the Holy Roman Emperor (after 1400).svg Vídeň, Svatá říše římská
Úmrtí: 15. říjen 1820
Flagge Königreich Sachsen (1815-1918).svg Lipsko, Saské království
Vojenská kariéra
Hodnost: polní maršál
Doba služby: 1781–1815
Sloužil: Banner of the Holy Roman Emperor (after 1400).svg Svatá říše římská
Flag of the Habsburg Monarchy.svg Rakouské císařství
Velel: rakouské vojsko
Války: turecké války
francouzské revoluční války
napoleonské války
Vyznamenání: velkokříž Řádu Marie Terezie
velkokříž Řádu svatého Jiří
Řád černé orlice
Příbuzenstvo
manželka Marie Anna z Hohenfeldu
syn Bedřich Schwarzenberg
syn Karel II. ze Schwarzenbergu
syn Leopold Schwarzenberg
otec Jan I. ze Schwarzenbergu
matka Marie Eleonora z Öttingen-Wallersteinu
bratr Josef II. ze Schwarzenbergu
bratr Bedřich Jan Nepomuk ze Schwarzenbergu
švagr Josef František Maxmilián z Lobkovic

Karel Filip kníže ze Schwarzenbergu, německy Karl Philipp Fürst zu Schwarzenberg, (15. dubna[1] 1771, Vídeň – 15. října 1820, Lipsko) byl rakouský a český šlechtic, diplomat a polní maršál. Pocházel z knížecí rodiny Schwarzenbergů a slávu si získal v bojích proti Napoleonovi, ale také jako diplomat u carského dvora v Rusku a ve Francii. Jedná se též o zakladatele orlické větve Schwarzenbergů.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Šlo o druhorozeného syna Jana Nepomuka ze Schwarzenbergu, což ho předurčilo pro vojenskou kariéru. Již v deseti letech byl jmenován kapitánem jezdeckého Wolfeggského pluku ve Švábsku, ale vlastního vojenského života se neúčastnil a vzdělával se doma. O jeho první vojenské zkušenosti se postaral rodinný přítel, polní maršál Franz Moritz Lacy, když mu v sedmnácti letech zařídil účast v tažení na Balkán proti Turkům v hodnosti poručíka Brunšvicko-Wolfenbütelského jízdního pluku. V roce 1788 se vyznamenal při útoku na Šabac, načež byl povýšen na kapitána a dostal se do hlavního stanu k Ernstu Gideonu Laudonovi. V dalším postupu mu zabránila nemoc, která jej přinutila vrátit se zpět domů do Čech.

Francie vyhlašuje válku[editovat | editovat zdroj]

Erb Schwarzenbergů, polepšen za zásluhy Karla Filipa

Karel Filip se znovu dostal do bojů krátce po svém povýšení na majora v roce 1790, když Francie v rámci velké francouzské revoluce vyhlásila válku Rakousku. Bojoval u dragounů v Nizozemí, v roce 1792 však spadl z koně a musel se z válečného pole vzdálit. Později jako podplukovník velel dobrovolnickému sboru hulánů, za což mu byl posléze udělen rytířský kříž řádu Marie Terezie.

V roce 1799 se již jako generálmajor oženil s Marií Annou z Hohenfeldu, kněžnou Esterházy, ale již o několik měsíců později bojoval proti Francouzům na Rýně. V roce 1800 byl povýšen na polního podmaršálka. Po bitvě u Hohenlindenu, v které byli Rakušané poraženi generálem Moreauem, se Karlu Filipovi podařilo vyvést armádu z obklíčení, čímž ji uchránil před zničením.

Diplomat a klidná léta[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k tomu, že v této době nebylo neobvyklé konat krom vojenské služby také činnost diplomatickou, byl Karel Filip vyslán roku 1801 na dvůr čerstvě zvoleného cara Alexandra I., jemuž měl předat blahopřání od císaře Františka II. Ještě téhož roku se vrátil do Čech, kde si s bratrem Josefem Janem rozdělil dědictví. Karlu Filipovi připadl mimo jiné právě vyhořelý Orlík, který byl jeho zásluhou zrekonstruován. Jeho bratr si ponechal Český Krumlov a Hlubokou.

Karel Filip byl poté jmenován viceprezidentem dvorské vojenské rady a císař František ho také pověřil vyjednávání s bavorským kurfiřtem Maxmiliánem IV. Výsledkem tohoto jednání bylo, že Maxmilián přislíbil pomoc Rakousku a Rusku, pokud Napoleon nebude respektovat neutralitu Bavorska, ale tuto dohodu sám porušil a přidal se k Napoleonovi. Karel Filip se poté stal velitelem předvoje polního podmaršálka Karla Macka.

Napoleonova hrozba[editovat | editovat zdroj]

Socha Karla Filipa na Schwarzenbergplatz ve Vídni

Mackovy schopnosti se ve válce nijak dobře neosvědčily a sám podmaršálek byl obklíčen a po několika dnech 19. října roku 1805 nucen kapitulovat. Oproti tomu Karel Filip v čele dvanácti eskadron jezdectva již 14. října prolomil francouzské obklíčení a stáhl se. Před bitvou u Slavkova doporučoval kníže Schwarzenberg počkat na zkonsolidování armády, ale car Alexandr nebyl této taktice nakloněn, proto proběhla bitva dříve a nedopadla pro rusko-rakouské spojence nejšťastněji. Poté Karel Filip nějakou dobu sloužil na misi v Petrohradu. V roce 1809 se vyznamenal v bitvě u Wagramu, kde velel zadnímu voji, za což byl povýšen na generála kavalerie, na porážku Francouzů to však nestačilo. Téhož roku byl pasován na rytíře Řádu zlatého rouna.

Po této porážce Rakouské císařství změnilo politiku vůči Francii na smířlivou a Karel Filip byl vyslán jako velvyslanec do Paříže kde vystřídal knížete Metternicha. Zprvu se knížeti Schwarzenbergovi ve Francii nelíbilo, kvůli vysoké kriminalitě a cenám. Jeho nejvýznamnějším zdejším úkolem bylo připravit sňatek mezi Napoleonem a dcerou císaře Františka I. Marií Luisou. V roce 1810 se při příležitosti návratu novomanželů ze svatební cesty konala na půdě rakouského velvyslanectví v Paříži v hotelu de Montesson slavnost. Během ní však došlo k požáru, při němž uhořela mimo jiné i manželka velvyslancova bratra Paulie Schwarzenbergová. Tato rodinná tragédie velmi těžce zasáhla i Karla Filipa.
Napoleon byl Karlu Filipovi nakloněn, jezdil s ním na hony a trávil s ním mnoho času při rozmluvách. Když se potom francouzskému císaři narodil potomek, Napoleon II., daroval císař ženě Karla Filipa skarabea, kterého si přivezl z tažení do Egypta. Není bez zajímavosti, že od té doby Napoleon prakticky všechny bitvy prohrál a Karel Filip zase vyhrál.

V letech 18121813 se Napoleon rozhodl táhnout do Ruska a Karel Filip byl jmenován do čela rakouského pomocného sboru. Kníže se této funkce ujal s rozpaky vzhledem k nedávnému spojenectví s Ruskem, a naopak nepřátelství s Francií. Doufal přitom, že rakouské sbory budou mít při tažení určitou autonomii, to však také nebylo předem definováno. Zprvu nenaráželo rakouské vojsko na ruský odpor, až později narazilo na generála Alexandra Tormasova, kterého 12. srpna donutilo k ústupu. Za to byl Karel Filip povýšen na maršála. Další postup armády byl zastaven dešti.

Mezitím ve Vídni došlo ke změně zahraniční politiky a ministr zahraničí Metternich ujistil cara Alexandra, že rakouské spojenectví s Francií není až tak pevné. Vzhledem k tomu, že se jednalo o soukromou korespondenci, Karel Filip se o ní nic nedozvěděl a marně žádal u řeky Styr o posily. Jeho postavení se začalo velmi rychle zhoršovat. Podařilo se mu sice obsadit Kobyrn, ale to už jej francouzská armáda neboli Grande Armée žádala u Minsku o pomoc. Poté co uhodily mrazy a Karel Filip se dozvěděl o katastrofálním neúspěchu Francouzů, začal jednat s ruským vrchním velitelem Kutuzovem a nakonec se mu podařilo vrátit se z Ruska s 20 000 bojeschopnými muži, zatímco Napoleon jich měl stěží 7000.

Když se Karel Filip vrátil po tažení zpět do Paříže jako velvyslanec, upozornil Napoleona, že císař František je stále nakloněn všeobecnému míru, ale Napoleon jakákoli mírová jednání odmítl a Karel Filip se vrátil zpět do Vídně, kde byl jmenován do čela armády. Posléze vešla v platnost tajná dohoda mezi evropskými mocnostmi Rakouskem, Pruskem, Ruskem a Švédskem, v níž se tyto mocnosti zavázaly k boji proti Francii. Vrchním velitelem všech spojeneckých armád se stal Karel Filip, který do čela spojeneckého štábu jmenoval Jana Josefa Radeckého.

Z tohoto období se zachovaly zprávy, které o Karlu Filipovi hovoří většinou jako o špatném nebo přinejlepším průměrném stratégovi. On sám však zřejmě za toto hodnocení zcela nemohl, jelikož mu veleli tři panovníci, František I., Alexandr I. a Fridrich Vilém III., kteří měli velmi odlišné názory na vedení války, takže někdy stavěli vrchního velitele do nelehké situace. Navíc carovi poradci Michail Barclay de Tolly, Ludwig Wittgenstein a Karl Toll dost možná svévolně měnili rozkazy od vrchního velitele. Po prohrané bitvě u Drážďan se Karel Filip chtěl dokonce svého vůdcovství vzdát, ale nakonec tak neučinil.

Polní maršál Karel Filip kníže Schwarzenberg oznamuje vítězství u Lipska

Prvního úspěchu se spojencům dostalo, když zastavili postup Francouzů do Čech u Chlumce. Při tomto vítězství se dokonce podařilo zajmout francouzského velícího generála Vandamma. V této době měli spojenci k dispozici kolem 160 000 rakouských a ruských vojáků, 60 000 pruských vojáků a 150 000 švédských vojáků. Na druhé straně měl Napoleon pouze 185 000 francouzských vojáků, především nováčků, a jeden kontingent Sasů.

Francouzi nejprve drželi obranné postavení na Labi, ale později se stáhli k Lipsku, protože hrozilo vysoké nebezpečí obklíčení od Rakušanů z jihu a Prusů ze severovýchodu. Zde pak došlo k známé bitvě národů u Lipska, kterou spojenci vyhráli, na čemž měl lví podíl právě Karel Filip. Za to také dostal od Františka I. velký kříž Marie Terezie, od Alexandra I. velký kříž svatého Jiří a od Fridricha Viléma III. Černou orlici. I přesto že Karel Filip musel řešit několik vnitrospojeneckých problémů, proběhla cesta do Paříže bez útoků oslabené francouzské armády. Poté mu císař František I. polepšil erb o srdeční štítek císařského znaku se vztyčeným mečem. Kníže Schwarzenberg byl též vyznamenán zlatým válečným křížem. V roce 1814 se také stal prezidentem dvorské vojenské rady. Po nedlouhém období míru utekl Napoleon z Elby a Karel Filip se opět musel vrátit do boje. Domů se mohl konečně vrátit až po bitvě u Waterloo, které se ovšem nezúčastnil. Za svoje úspěchy byl v témže roce vyznamenán dánským vojenským Řádem slona.[2]

Konec života[editovat | editovat zdroj]

Již 15. října 1815 uvítal Karel Filip v Čechách Alexandra I. na Orlíku a další den ho doprovodil ke svému bratrovi do Českého Krumlova. Klidného života si kníže dlouho neužíval. Již roku 1817 byl raněn mrtvicí a ochrnul na pravou ruku a nohy. Jeho stav se poněkud zlepšil po pobytu v Karlových Varech. Toto zlepšení však bylo jen přechodné. Roku 1819 byl jmenován ministrem, ale jeho stav se opět zhoršil, a navíc se přidaly úzkostné stavy, a proto se přestěhoval do Prahy. Na jaře 1820 se vydal do Lipska k zakladateli homeopatie Samuelu Hahnemannovi. Ani homeopatie však polního maršála nezachránila a on ještě téhož roku zemřel. Jeho tělo bylo pochováno v kostele sv. Jiljí v Třeboni a srdce v kapli na Orlíku, později, roku 1865, bylo jeho tělo přeneseno do nové hrobky na Orlíku.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. zde se údaje různí a například Jan Bauer v Životě slavných českých vojevůdců tvrdí, že se narodil již 13. února v půl jedné ráno
  2. JEŘÁBKOVÁ, Pavla. Český Řád bílého lva je nejhezčí ze všech řádů EU, rozhodli čtenáři [online]. iDNES.cz, rev. 2009-2-5, [cit. 2009-02-06]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BAUER, Jan. Život slavných českých vojevůdců. Brno : MOBA, 2007. ISBN 978-80-243-2891-1.  
  • Frankenberger, Otakar : Vojevůdce Karel Schwarzenberg. HaV 40, 1991, č. 2, s. 3-24.
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 629.  
  • Hanesch, Josef : Vojenská kancelář Karla Schwarzenberga v roce 1812/13. Die Militärkanzlei Karls von Schwarzenberg im Jahre 1912. SAP 18, 1968, č. 2, s. 498-512.
  • Hanesch, Josef : Karel I. Filip kníže Schwarzenberg. Polní maršál. [K vyd. připravil]: Rameš, Václav České Budějovice, Veduta 2003. 143 s., obr. příl. Rec.: Krejčík T[omáš], Genealogické a heraldické informace 8 (23), 2003 [vyd. 2004], s. 91-92; rec.: Pražák Václav, JSH 73, 2004, s. 272.
  • PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha : Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2.  
  • Rak, Jiří : Zapomenuté vítězství, zapomenutý maršál. Druhý život "bitvy národů" u Lipska. In: Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii. České Budějovice, Národní památkový ústav 2008, s. 403-414
  • Rak, Jiří : Maršál Schwarzenberg a bitva u Lipska v české historické paměti 19. a 20. století. Historica Olomucensia 37, 2010, s. 59-68.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce Karel Filip Schwarzenberg Nástupce
Jan I. Karel I.
kníže schwarzenberský
2. majorát

18011820
Karel II.
Vojenské úřady
Heinrich von Bellegarde prezident dvorské vojenské rady
18141820
Heinrich von Bellegarde